Guggenheimovo muzeum v New Yorku je fenomén. A ne jen proto, že hostí mimořádnou expozici moderního a abstraktního umění. Vizuálně nezaměnitelný „obrácený dortík“, objekt na rohu 5. Avenue v horním Manhattanu, totiž navrhl světově proslulý Frank Lloyd Wright. K vidění je tu i česká stopa. Byl to totiž konstruktér Jaroslav Josef Polívka, který vyřešil zavěšení zdejší stoupající rampy do volného prostoru. Nás však teď bude spíše zajímat sám průmyslník, železný baron, filantrop a sběratel Solomon R. Guggenheim, respektive jeho současní potomci. Na tradici slavného muzea, které si s jinými rozhodně nespletete, totiž v Mexiku navázala jeho pravnučka, Santiago Rumney Guggenheimová, sama neméně proslavená obchodnice s uměním. Zdá se, že tohle prostě mají v rodině.
Alchymie divoké džungle
Ta se rozhodla otevřít muzeum umění v „srdci divokého Yucatanu“, a skutečna tím nemyslela někde na rušné ulice města. Přednost dala přirozené alchymii džungle, respektive přírodnějším předměstím v Tulúmu. Tahle lokalita je vám známá nejspíš jen tehdy, pokud rádi navštěvujete mayská naleziště, nebo jste fandové do eko-turistiky okořeněné špetkou luxusu. Tulúm totiž nabízí oboje, a zdejší areál Azulik je jedním z nejproslavenějších eko-resortů celého Mexika. A právě tady, na pomyslných hranicích mezi dávnou historií, věčnou překrásnou a nespoutanou přírodou a momentálně alternativně smýšlejícími lidmi se rozhodla pro zřízení muzea. Její představy o projektu byly konkrétní jen v hrubých obrysech.
IK LAB, 2018. Courtesy of Fernando Artigas Architect / Photographer
Exotika tvarů i provedení
Mělo to být něco podobně exotického, stejně jako Guggenheimovo muzeum v New Yorku. Jen více s lokálním přesahem. A rozhodně to ničím nemělo připomínat sterilní bílé prostory klasických výstavních síní, ve kterých je často divák tím nejvýraznějším prvkem. Chtěla prostě expoziční prostor, který sám o sobě byl dílem a prezentoval návštěvníkům nějakou myšlenku. S tím souhlasil i Jorge Eduardo Neira Sterkel, provozovatel eko-resortu, který se rozhodl stavbu finančně i vlastním návrhem podpořit. Nakonec se jeho studio Roth (Eduardo Neira), postaralo o ztvárnění celé vize, kterou si od dubna loňského roku můžete prohlédnout v Tulúmu pod jménem IK LAB. Rozhodně budete překvapení.
Udělat muzeum, které bude naprosto jiné
Podle Neiry jsou dnes muzea a výstavní prostory jen velmi fádní, neutrální v barevném provedení, deklasované do podoby rovných linií spojujících jednotlivé exponáty. Mdlá estetika jako prostředek nenáročné prezentace. Vše je dnes nastaveno tak, aby vystavované objekty nepřehlušoval okolní prostor. Špatně to podle něj vyloženě není, ale je prý zapotřebí udělat více. Třeba, aby interiér sám vedl dialog s exponáty, dával jim kontext a organicky je propojoval. Aby diváka expozice skutečně mohla pohltit. Proto se rozhodl pro přístup, který nabourává hranice fyzického prostředí, narušuje klasický formát výstavy a nabízí mnohem intimnější formu kontaktu mezi exponátem a divákem. „Džungle Tulúmu nám byla tou nejlepší inspirací, která nám pomohla zbavit se konvencí.“
Prostor, který ve vzpouzí konvencím
IK LAB jednak nabízí expoziční prostor, a sám je přitom vystavovaným dílem. Zaráží svou homogenní povahou, která ne náhodou připomíná útroby živého organismu. Bylo by asi příliš říct, že je to stavba, která vás dokonale pozře, zpracuje a natrávené koncentrovanou silou prezentovaných exponátů zase vyvrhne. „Nechtěli jsme nic jako klasickou bílou kostku,“ říká Neira. „To byl koncept, který fungoval před padesáti lety, a to ještě v omezené míře. A bohužel se drží dodnes. Chtěli jsme tu další Guggenheimovo muzeum, ale spíše významem a vzdornými tvary, nikoliv obsahem.“ I proto architekt a návrhář využil koncept „out of the box“, tedy přístup tvůrčího myšlení mimo dimenze a parametry řešeného problému.
IK LAB prorůstá svým okolím
Do svahu zasazený objekt IK LAB stojí na jílovité půdě. Po odebrání zeminy pro vybudování betonových základů se ale vykopaný lepivý jíl zužitkoval, a vytvořil spolu se stlačenou zeminou podstatnou část zdí. Šedavý jíl také funguje jako povrchová omítka v interiéru. Že se pod ní místy nachází nosné betonové pilíře, už vidět nejde, fajnové překrytí dodalo stavbě velmi přírodní ráz. Hranici mezi exteriérem a vnitřním prostředím odbourává i zpracování sloupů, které jsou vyrobeny z kmenů stromů, případně jsou samy stromy. Džungle je tedy vevnitř i za okny. Nepravidelné tvary místností, obliny a hlazení dodávají jednotlivým spojitým místnostem velmi organický ráz. Světelné přechody, hra stínů a světel, to vše je součástí expozice, kde výstavní podmínky diktuje příroda.
IK LAB, 2018. Courtesy of Fernando Artigas Architect / Photographer
Na výstavu jen bosky!
„Stavba nepřipouští aroganci vůči Matce přírodě,“ říká Neira. „Stromy jí nemusely ustupovat, staly se její součástí.“ Čtyřmetrový vstupní portál vás uvede do zvláštní reality, kde vidíte větvě vystupovat z interiéru okny do lesa, a les proniká dovnitř. Mozaiková okna, vyplněná barevným sklem, jinde jen výpletem anebo vzdušně otevřená, zajišťují osvětlení a klimatizaci. Každý závan větru tak uvnitř pocítíte na vlastní kůži, což přispívá k „interaktivnímu“ prožitku. Mimochodem, jedním ze specifických požadavků prohlídky je, že se tu procházíte naboso. Vaše chodidla tak vnímají prostor v každém detailu: hrubý beton, hladký jíl, hrbolaté podlahy vyrobené z bambusového výpletu nebo trávy bejuco. Tento zajímavý, byť ne každému asi pohodlný nápad, přispívá i k výrazné hlukové izolaci. Střídání různých povrchů totiž tříští zvukové vlny, a tak vevnitř slyšíte převážně jen zvuky džungle a hlasy ptáků zvenčí. „Začnete si tu více uvědomovat vlastní tělo i jeho vztah k okolnímu prostoru, duch místa vás silněji prostoupí,“ vysvětluje Neiro.
Stavba, která je inspirací
Nábytek, různé lavice a stoličky, vyrůstají ze stěn či podlahy, a člověk si často není jist, zda se jedná o exponát, nebo jen cosi vycházející z původního tkaniva objektu. Vše působí současně přirozeně i nezvykle. Plán nezahrnuje klasické místnosti, jen na sebe navazující buňky s různou výškou stropů. Když doputujete do tzv. Vortexu, zarazí vás dvanáctimetrová výška stropu dómu. Je to prý, jako by už najednou nebyl spoleh na fyzikální zákony, a prolínání různých světů vytvářelo novou realitu. „Výstavní prostor v Tulúm je velmi blízký mému srdci,“ říká Santiago Rumney Guggenheim. „Je to víc než jen galerie, je to ukázka vizionářské architektury, která objevuje nové kreativní způsoby tvorby. Stavební i umělecké.“
IK LAB, 2018. Courtesy of Fernando Artigas Architect / Photographer
Co je tu k vidění?
Kurátorka expozice IK LAB do startu nabídla výběr z prací francouzsko-německé umělkyně Katinky Bockové, která zde pokračuje v prezentaci děl ze sicilské Manifesta di Palermo. Vesměs bronzové záležitosti v kombinaci s živými rostlinami, efemérní shluky propojených živých a neživých exponátů. V tradici surreálna tu pokračuje newyorský Guillaume Leblon, a na „nízké pudy“ tu svou post-apokalyptickou strukturální prací působí Gabriel Rico z Guadalajary. Postupně také přibývají metafyzická díla Tatiany Trouvé, Artura Leschera a Margo Trushiny.
Údaje o projektu
| Název projektu: | IK LAB |
| Typ projektu: | galerie |
| Architektonické studio: | Roth (Eduardo Neira) |
| Lokalizace: | QROO 15, Q.R. Tulúm, Mexico |
| Vedoucí projektu: | Roth (Eduardo Neira) |
| Klient: | Santiago Rumney Guggenheim |
| Rok dokončení (finalizace): | 2018 |
Sdílet / hodnotit tento článek