Manažersky zdatný, v Německu vzdělaný Jan Vaněk převzal v roce 1911 otcovu třebíčskou firmu na nábytek. Uměleckoprůmyslové dílny, jak se jeho podnik od roku 1913 nazýval, navázaly záhy spolupráci s předními architekty. Výroba v menším moravském městě však ambiciózního vizionáře neuspokojovala, a v roce 1921 se proto rozhodl pro fúzi s brněnskou firmou Karla Slavíčka. Nový podnik se stal základem Spojených uměleckoprůmyslových závodů v Brně, ustavených v roce 1922. Jan Vaněk stál v čele od založení do roku 1925.
Pod jeho vedením se zrodila úspěšná firma, která zanedlouho patřila k největším ve střední Evropě. Vaňkovou zásluhou bylo zavedení výroby tzv. typového nábytku: tvarově „úsporné“ modely typového nábytku dokázal uvést do života a potřebu typizace v nábytkářství odborně zdůvodnit a podpořit prostřednictvím výstav a soutěží. Ke spolupráci získal renomované architekty a teoretiky, mezi nimi J. Grunta, E. Wiesnera, P. Janáka, J. Gočára, J. Kotěru nebo A. Loose. Mnozí z nich pak přispívali do časopisu Bytová kultura, který byl určen zejména pro prezentaci a propagaci vlastních výrobků firmy, ale byl také důležitou odbornou platformou pro oblast architektury, nábytku a interiérů. Vaňkovy aktivity, které zahrnovaly mimo jiné výstavní, přednáškovou, publikační a vydavatelskou činnost, však byly příliš nákladné. Z postu ředitele musel nakonec z finančních důvodů, kvůli velkému zadlužení firmy, odejít.
V prvních letech UP závody dokonale odrážely dobový vkus i postupnou stylovou proměnu od dekorativních projevů k výrobkům tvarově jednodušším, odpovídajícím požadavkům typizace a sériové výroby. Završením Vaňkova úsilí o tvarově jednoduchý, průmyslové výrobě uzpůsobený nábytek se stala od roku 1928 řada H, jejímž autorem byl Jindřich Halabala.
Ten byl zaměstnaný ve Spojených UP závodech od roku 1928 nejprve jako vedoucí pražské pobočky a brzy se propracoval na pozici hlavního architekta. V této funkci zodpovídal za skladbu výrobního programu. Většinu modelů sám navrhl, podílel se na propagaci firmy a vykonával řadu dalších činností. Oproti Vaňkovi zastával nižší funkci, jeho vliv však byl zásadní. O podstatných věcech rozhodoval společně s ředitelem společnosti Vladimírem Marečkem; jednalo se zejména o vývoj nových modelů a jejich zařazení do výroby. Výjimečnost rychlého pracovního postupu i přátelský vztah obou protagonistů připomíná starší syn Jindřicha Halabaly Jindra.
„Bezprostřední vztah mezi ním a mým otcem musel zřejmě vzniknout nějak okamžitě. Zřejmě se k sobě hodili, protože jinak si neumím vysvětlit tak přesvědčivou a rychle se projevující úspěšnost jejich spolupráce…“.[1] Často a rád také vzpomínal na „proces“ prosazení nového modelu do života: „Při práci (v pokoji byli sami) se poměrně hlasitě hádali…, ale brzy nastávalo ticho… V příštích dnech ale tatínek – většinou viditelně v dobré náladě – vykládal o tom, jak je to v UP „ól rajt“, protože s Marečkem se dohodli na tom, že to křeslo […] a že Mareček vlastně ani nebyl proti, ale že měl starost, aby další nový typ podnik ještě unesl, se přece jen vyrábět bude“ [2]
Vzpomínky prof. Jindry Halabaly mají pro poznání fungování podniku mimořádný význam. Archivní prameny totiž skýtají jen minimum informací a prakticky žádné osobního rázu! Obecně je známo, že se architekt Halabala podílel na propagaci firmy, preferoval fotografie nábytkových celků v prostém interiéru a graficky precizně upravené propagační letáky, i to, že se zasadil o prodej prostřednictvím vzorkoven a předváděcích prostor. Jako maximalista usiloval o přesnost, dokonalost. Jeho představy dokládá opět jedna ze vzpomínek jeho syna.
„Tatínek totiž, hned jak začal v Brně pracovat, začal prosazovat názor […], že nábytek se nedá úspěšně prodávat jako jiné zboží, tedy-má-li se prodávat poctivě. Že potřebuje zcela specifickou propagaci, která by zákazníka současně informovala i trochu poučovala. Smyslem běžné reklamy bylo – a hlavně dnes je – jen jakýmkoliv způsobem upoutat pozornost diváka. Mně tatínek vysvětloval, že si tu věc prodeje a propagace vzal na starost sám, protože to cítí jako svoji osobní starost architekta – návrháře. Ve zmíněné fotografické komoře se zpracovávaly fotografické záběry interiérů i samostatných kusů, které potom byly vydávány v luxusní úpravě tištěné hnědým hlubotiskem…“[3]
Nábytek „UP“ je dodnes ceněn pro nadčasové hodnoty, slovy prof. Jindry Halabaly: „Máme 21. století a nábytek z 30. let dvacátého století je zase obdivovaný, uznávaný a užitečný! Musí to být tím, že v křestním listě tohoto nábytku byly obsaženy vlastnosti, díky kterým je stále životaschopný.“[4]
Jan Vaněk a Jindřich Halabala dali podobu meziválečnému, dodnes ceněnému nábytku. Velkorysý, nekompromisní Jan Vaněk se stal průkopníkem moderního, nadčasového nábytku a průmyslové výroby založené na typizaci. Své aktivity však mnohdy nedokázal, většinou z finančních důvodů, dlouhodobě „stabilizovat“. Jindřich Halabala, neústupný, nesmírně pečlivý, řemeslo dobře ovládající architekt na Vaňkovy snahy navázal; své nápady však vždy zvládl dopracovat, dokončit a „podpořit“ i promyšlenou finanční rozvahou.
[1] Koudelková, Dagmar a Anežka Šimková. Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně. Praha: Grada, 2018, s. 11.
[2] Koudelková, Dagmar a Anežka Šimková. Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně. Praha: Grada, 2018, s. 12.
[3] Koudelková, Dagmar a Anežka Šimková. Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně. Praha: Grada, 2018, s. 15.
[4] Koudelková, Dagmar a Anežka Šimková. Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně. Praha: Grada, 2018, s. 106.
Odborný magazín INTERIÉRY
Jediný odborný magazín v ČR určený interiérovým designérům, architektům a dalším profesionálům z oboru interiérů. Kromě článků a rozhovorů zde najdete autorské reportáže ze zahraničních veletrhů. Objednejte si předplatné.
Sdílet / hodnotit tento článek