A samozřejmě, vyzbrojen touto nesmírně cennou odbornou radou, vyhledává takového designéra pro svůj záměr, který tuto tezi splňuje. Akce vyvolává reakci, a tak se na školách, kurzech a odborných školeních jako první naši noví kolegové naučí nějaký vizualizační program a už se může navrhovat (tedy ještě je třeba vytvořit mood board, ale to je na další článek).
Jak to tedy s vizualizací vlastně je?
Předně si pojďme vymezit hřiště – vše, co zde dále uvedu, se týká interiéru. Neboť, a to je dobré, aby zaznělo hned na začátku, každý obor, každé profese mají svoje potřeby a specifika, a tedy nelze hovořit v obecném tónu o vhodnosti či přínosu dané profesi. A dále si pojďme vymezit, co v tomto článku nazývám 3D vizualizací – je to to, na co jsme v obecném žargonu zvyklí, tedy vytvoření iluze trojrozměrného světa pomocí prostředků perspektivy nebo jiných zobrazovacích metod na dvojrozměrném „nosiči“, ať už je jím papír, nebo obrazovka. Nebavím se tedy o tzv. virtuální realitě, budované na úrovni přímého, absolutního ošálení lidského mozku dnes již nejen viděním neoreality, ale mnohdy podpořené i hmatovým vjemem.
A nyní již k meritu věci. Celá problematika vizualizace interiéru by se dala shrnout do jedné rozsáhlejší věty – vizualizace, tak jak ji známe, je pro komplexní návrh interiéru skvělým marketingovým nástrojem, ovšem zhoubou pro kvalitní a odborný návrh a hrozbou pro osobu designéra vůbec. Minimálně při takovém způsobu užití, který je dnes obvyklý. Všimněte si toho důležitého dvojsloví – komplexní návrh. Tedy celkový, kompletní interiérový návrh budovy nebo části budovy, místností jako celku, interiér provázaný se stavbou jako tvárnou hranicí díla. Ono totiž pro jednotlivý kus mobiliáře, užitný design to neplatí. Proč? Slyším pobouřené hlasy čtenářstva. U užitného designu, návrhu jednoho prvku, svítidla, židle, pracujeme s vizualizací jako nástrojem pro vlastní konstrukci, výraz prvku, výrobu. Bez souvztažnosti k okolí a bez nároku ukázat vnímání tohoto prvku zasazeného do kontextu prostoru obklopujícího člověka, jeho vnímání právě tady a teď. Náš nárok na tuto vizualizaci – model – je lépe pochopit souvztažnosti zejména konstrukce, proporce, detailu a tady je model přínosem šetřícím čas a prostředky – snižujícím primární chybovost.
Vizualizace celého interiéru si ovšem klade za cíl simulovat architektonické, výtvarné působení díla na subjekt, který se nachází v centru tohoto díla, v místnosti, chodbě, simulovat prostředí, které nás obklopuje, které vnímáme zblízka, v perspektivě dané přímým, ale i periferním viděním, s intenzivním (a bavím se jen o vizuálním) vnímáním povrchu, struktury, nejjemnějších detailů konstrukce, které toto působení celku na člověka přirozeně rovněž nemalou měrou ovlivňuje. A zde vizualizace lže. Výraz lež je možná nepřesný, obrázek interiéru vytvořený vizualizací nabízí něco, co se skutečným vnímáním prostoru nemá téměř nic společného. Falešnou iluzi. (Všimněte si, jak obratně tuto zkušenost dnes používají realitní makléři...). K čemu to ve výsledku vede? Na úrovni klienta pomocí vizualizace designér prezentuje nereálnou skutečnost, zákazník tuto vizi pojme za realitu, během času návrhu a realizace pojme tento obraz za svůj, přijme ho, těší se na něj, a výsledek realizace jej pak zklame. Ne snad proto, že by byl horší, ale protože je jiný – nesplnil očekávání vybudované na základě lži vizualizace a s dlouhodobým ztotožnováním se s touto lží. A pak je tu ještě jedna problematická skutečnost – zákazník je laik, většinou bez jakékoliv znalosti problematiky, a nelze mu tudíž zazlívat, že na základě onoho klamného obrázku neschválí část koncepce (nebo nejhůře celou), která v realitě může být tím nejlepším, co mohlo v daném prostoru za daných okolností vzniknout, ale rozhoduje se na základě klamu, který může být do té míry zavádějící, že vede k tomuto výsledku.
Vizualizace interiéru může mít různou kvalitu. Lze s ní porovnat dvě varianty téhož prostoru. Dnešní programy umí vcelku slušné vizualizace velmi jednoduše. To může být i problém.
A již slyším ony rozhořčené hlasy: A jak máme prezentovat naši vizi klientovi, který nemá prostorovou představivost, nevyzná se v oboru, neumí si představit, jak bude věc působit? Vážení kolegové a odborná veřejnosti, lží ničemu nepomůžeme. Již před vznikem 3D počítačové vizualizace vznikaly interiéry, z nichž mnohé dodnes obdivujeme, a i tyto interiéry měly svého návrháře i klienta. A návrhář si uměl své dílo obhájit, řečí, odborností a s tužkou v ruce, uměl vzbudit u klienta osobní i odbornou důvěru. A také, a to je rovněž podstatné, věřil ve vlastní schopnosti a prostorovou představivost. Jde jen o poctivé řemeslo, znalosti, píli a chtění.
A tím se dostáváme k další problémové části práce s vizualizačními programy a důvodu, proč jsem je nazval zhoubou interiérového architekta či designéra. Prostorová představivost je jako sval – čím více ji tužíte, používáte, trénujete, tím je dokonalejší, a hlavně přesnější, dokáže zahrnout i ony nuance textury, povrchu, ale i světla či stínu... Jaká je ovšem dnes výuková praxe našich nástupců? V první hodině se naučit 3D program, hlavu hodit do klidu a už to mastím hlava nehlava, realita nerealita, hlavně rychle a pro mne „levně“. Že klamu sám sebe, a tím i klienta? Že nemám jakýkoliv prostor k osobnímu růstu ve vnímání prostoru a fixuji si modely vlastní představivosti (pokud se tedy o to vůbec pokouším), které se skutečností nemají nic společného? Ale pozor, žák či frekventant často netuší tu zradu na jeho jednání, neboť učitel je tou zradou! A to není jediný problém fixace na počítačovou grafiku. Návrh, myšlenka musí být svobodné, neovlivněné způsobem prezentace – kreslím-li, skicuji, jsem svobodný, nezávislý. Moje ruka a mozek vytvářejí jedinečnost, která není v imaginativní rovině ničím spoutána. Ale program? Program umí jen to, co ho někdo jiný naučil, určil, vepsal počítačovým jazykem do vínku. A totéž umožní návrháři, víc nic, sváže ho jen do toho, co umí on. Ba co víc: váže ho jen do toho, co umí s programem návrhář sedící u tohoto stroje. A to je občas, zejména v začátcích – přiznejme si –, dost tristní. Zkrátka a dobře, navrhujme svobodně, budujme si zkušenost, tvořme hlavou a v hlavě – a hlavně, učme to i naše následovníky, nevštěpujme jim zaklínadlo vizualizace, ukažme jim cestu individuálnosti a sebezdokonalování se.
Pro designéra by měla být až výstupem jeho prostorové představivosti, prezentací práce.
Využití počítačových nástrojů vizualizace v našem oboru má samozřejmě i své kladné stránky – v oblasti marketingu například. Všichni, kdo mají již kus profesní zkušenosti za sebou, vědí, jak složité a finančně náročné je zajistit profesionální, a především něco říkající a líbivé (to není nadávka, bavíme se o marketingu) reálné fotografie z realizace. Příčin je celá řada – realizace proběhla jen částečně, realizace se provádí „za chodu“, klient nesouhlasí u privátních interiérů s prezentací a tak dále a tak podobně – a zde je skvělé užít vizualizaci, pochlubit se s naší prací, ukázat dalším potenciálním klientům, co umíme. Ale nikoho tím neklameme – ti, kteří konzumují naši dávku počítačové reality, neznají prostor, nejsou s ním denně konfrontováni, neprošli spolu s vámi mnohaměsíčním tvůrčím procesem a přitom jsou informováni o tom, co dokážete a umíte. A stůjme nohama na zemi, dnes je možnost nabídnout klientovi vizualizaci někdy i věcí konkurenceschopnosti, neboť klient chce, očekává vizualizaci, neboť je každodenně masírován médii a společností k tomu, považovat za jedinou, moderní, vědeckou a všeobjímající metodu... Už jste to slyšeli? Ano, doba je taková, ale nebude-li zbytí, završme krásným (realitu postrádajícím) obrázkem naše snažení v samém závěru tvůrčí a technické práce, na konci celého procesu, jako úlitbu klientovi a našim webovým stránkám.
Svoji kladnou roli bezesporu může hrát 3D vizualizace i v případech, kdy je vymezený prostor, obálka našeho tvůrčího pole nadmíru složitá, například historické krovy nebo komplikovaná úžlabí střech v kombinaci s víceúrovňovým řešením podstřešních prostor – zde dobře poslouží pro konkretizaci prostoru, pro uchopení úlohy. A poté je třeba sáhnout po tužce...
A slovo závěrem? Nové technologie a postupy nejsou škodnou, naopak, jsou přínosem, ale jen za předpokladu, že s nimi umíme zacházet, umíme je používat tam, kde přinášejí prospěch a zlepšení naší práce. A zároveň jsme schopni je odmítnout tam, kde znamenají stagnaci, krok zpět nebo jsou nástrojem k podpoře vlastní lenosti či úpadku celého oboru.
Odborný magazín INTERIÉRY
Jediný odborný magazín v ČR určený interiérovým designérům, architektům a dalším profesionálům z oboru interiérů. Kromě článků a rozhovorů zde najdete autorské reportáže ze zahraničních veletrhů. Objednejte si předplatné.
Sdílet / hodnotit tento článek