Přesněji, jedná se o součást souostroví, pásma z moře vystupujících fragmentů písčité souše Fríských ostrovů. Lemují břehy Dánska, Nizozemska a Německa. V této části, poblíž Nizozemska, se jim říká Waddeneilanden. A patří k úchvatným a krásně pozapomenutým koutům Evropy. Přeci jen, kdo by tu co hledal, když tu nic kromě písečných přesypů vlastně ani není, že?
Místní zdroje datují stálé osídlení Terschellingu k 8. století našeho letopočtu, ale „zahraniční“ zdroje sem přisuzují obyvatele už mnohem dříve. Už v 1. století našeho letopočtu se o nich rozepsal římský badatel, historik a přírodovědec, Plinius Starší. A s pro něj poněkud netypickou ironií se vyjadřoval v rozpacích o lidech, žijících zde, mezi vlnami moře a vlnami písku. Zmiňoval se také o zdejší „domorodé“ architektuře, která vznikala v krajině bez stromů a keřů. I o tom, jak se místní musejí přesouvat z jednoho konce ostrova na druhý, aby je náhodou nespláchl příliv.
Pravda, Terschellingu, ostrovu s rozlohou 88 kilometrů čtverečních, nějaké závažné spláchnutí mořem nehrozí, byť zrovna vysokým horizontem neoplývá. A lidé se tu dokázali na místní podmínky víc než slušně adaptovat. Byť si tedy ve vztahu k okolí nezískali zrovna slušnou pověst, protože součástí zdejší obživy vždy bylo kromě lovu ryb a vodních ptáků i plenění na mělčinách uvízlých lodí a vraků. I dnes tu umí na pobřeží vlny vyplavit kontejnery spadlé z nákladní lodi. S jistou nadsázkou se tak dá hovořit o tom, že lidé jsou tu zásobováni novinkami ještě dříve, než dorazí do Evropy.
Ztracené místo, neznámí architekti
Zemědělství tu není zrovna živé, ale o to víc fascinují zdejší rovinaté scenérie, pobídka cestovnímu ruchu. A když už tu nějací výletníci, dovezení trajektem, ztroskotají? Po procházkách přírodními rezervacemi, jež dnes vyplňují většinu zdejší souše, mohou nalézt ubytování ve zdejších poněkud atypicky řešených domech. Jejich konstrukce se po staletí odvíjí od toho, že tu umí být zatraceně větrno; že vítr znamená oslepující „pouštní“ bouře; že bouře – písečné i s hromy a blesky - tu mohou být opravdu nemilosrdné, a zrovna tak, že vzduch je neustále prosycen korozivním aerosolem solí.
Domy a jejich stálí obyvatelé se museli učit hledat smysluplná řešení, a spoléhat se sami na sebe. Technologicky i materiálově. Míra izolace od nedaleké pevniny i svéráz místního podnebí tu dali vzniknout svébytné kultuře, jazyku i tradicím. Včetně těch stavebních, které dnes tak zdařile připomíná Bydlení v dunách.
Jedná se o projekt rekreačního - prázdninového domu, který má sloužit primárně k ubytování hostů. Mimo sezónu jej také může využívat majitel jako druhý dům, pracovnu, místo k odpočinku. Stavebně byl dokončen v roce 2021, přičemž projekt i realizaci dozorovali architekti ze studia se sympatickým názvem Unknown Architects (tedy Neznámí architekti). Pánové Daan Vulkers a Keimpke Zigterman si tu své „neznámosti navzdory“ ale udělali velmi dobré jméno. Pochopili totiž, jakým způsobem tu vyžít, a jak nastavit dimenze projektu podle toho, s čím se bude muset dům potýkat.
Polovina domu se skrývá v písku
Výhodu měli v tom, že se už nemuseli jako starousedlíci před mnoha staletími spoléhat jen na materiál z havarovaných lodí nebo poněkud nákladné kamenivo a cihly z pevniny. A proto si z palety dostupných materiálů mohli vybrat ty, které nejvíce korespondují s lokalitou a podnebím.
Navenek se Bydlení v dunách jeví velmi umírněně a skromně, nicméně je třeba vzít v potaz, že obydlí (o celkové výměře užitné plochy 178 metrů čtverečních) ze sebe na první pohled neukazuje všechno. Je totiž o celé jedno patro zanořeno pod úroveň terénu, kryté ze stran písečnými přesypy. Opravdu je tedy zasazeno mezi duny, a to, co z něj jde vidět, je až druhé podlaží s asymetricky skosenou stanovou střechou.
Vizuálně, proti horizontu, se tedy nejeví být vyšší, než okolní zástavba na dohled. Spodní přízemí ale rozšiřuje užitnou plochu domu o nový diskrétní prostor, a do objemu s malým půdorysem se tak vměstnává mnohem více, než by se dalo tušit. Přístup do přízemí je umožněn „řezem“ písčitou dunou (s pomocí betonového překladu). Přízemí je pak vyhrazeno pro dvě ložnice, prostornou koupelnu, sklad a technickou místnost. V patře, které už vede v rovině terénu, se pak mohou nacházet místnosti společenské. Těžící z nepřerušovaného výhledu do krajiny v okolí.
Tři prvky ve vzájemném souladu
Bydlení v dunách rostlo ze tří prvků, z nichž každý má trochu jinou roli. Beton vytváří pevnou základnu, je bariérou proti postupu „pouště“. Je nezbytný, stabilní, dává domu jistotu. Ale mimo vnitřní prostor přízemí vlastně moc vidět není. I když je jeho přínos pro existenci stavby nezpochybnitelný, není ústředním motivem. Podobné je to i se sklem. Ano, na fasádě obou podlaží je nepřehlédnutelné. Je panoramatické a dělá dům tím, čím je. Místem s výhledem, rozhlednou. Ale není to skleněný dům. A pak je tu samozřejmě dřevo. Dotváří fasádu, je kostrou domu, součástí skořápky.
Ani beton, sklo nebo dřevo si tu ve vzájemném spojení a kombinacích neosobují stát se dominantou. Bydlení v dunách roste a je podmíněn souladem mezi třemi materiály. Na Terschellingu byli tahle „spojitě“ uvyklí stavět vždycky, a vytvářeli z dostupných materiálů propojenou mozaiku. S ohledem na funkčnost, která zde rozhodně kompromitována není. Většina domu byla stavebně řešena jako prefabrikovaná dřevostavba, sestavená z předhotovených modulů.
Prvky základu z pigmentovaného betonu byly odlity v továrně, zatímco přízemní a střešní konstrukce jsou postaveny z křížově vrstveného dřeva. Je to vlastně první CLT dům na celém ostrově. A vzhledem k účelné rychlosti konstrukce jistě ne nadlouho poslední. Prostory jsou vytápěny a chlazeny tepelným čerpadlem v systému země-voda. Do dřevěných okenních rámů byly zabudovány větrací mřížky, které zajišťují přirozené větrání. Přesah dřevěné střechy chrání budovu před sluncem v létě a je kombinován s demontovatelnými dřevěnými slunečními clonami, které lze ručně posouvat upravovat tak zástin nebo soukromí v interiéru.
Střecha, ve svém sklonu a asymetrii kopírující převažující proudění větrů (lepší je přizpůsobit se než stavět překážku) je zpevněna prkny a stejně jako fasáda opláštěná upraveným dřevem Accoya. To díky své odolnosti nemá problémy s vlhkostí, salinitou ani abrazí pískem. Jednoduchost vnějšího výrazu pak usazuje řada jemných textur a povrchů. Dům se nesnaží být nápadný, svou přirozenou bohatost dává najevo jinak.
Dům se stane dunou
„Barevnou paletu domu jsme si vypůjčili od zdejší krajiny,“ dodávají architekti. Materiály budou přirozeně dozrávat, měnit svůj barevný tón a získávat patinu. Okenní rámy Iroko i fasáda ze dřeva Accoya postupně zešednou, a o to víc se stane obydlí součástí duny.
Prostory jsou vytápěny a chlazeny tepelným čerpadlem země-voda. Do dřevěných okenních rámů byly zabudovány větrací mřížky, které zajišťují přirozené větrání. Přesah dřevěné střechy chrání budovu před vysokým sluncem v létě a je kombinován s demontovatelnými dřevěnými slunečními clonami, které lze ručně posouvat a vytvářet tak stín a soukromí.
Údaje o projektu
| Název projektu: | House in the Dunes |
| Typ projektu: | kombinovaná dřevostavba |
| Architektonické studio: | Unknown Architects |
| Lokalizace: | Terschelling, Waddeneilanden, Holandsko |
| Vedoucí projektu: | Daan Vulkers, Keimpke Zigterman |
| Strukturální inženýring: | H4D |
| Klient: | soukromá osoba |
| Zahájení projektové činnosti: | 2020 |
| Rok dokončení (finalizace): | 2021 |
| Počet podlaží: | 2 |
| Užitná plocha: | 178 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek