REKLAMA
Hledat
Mapa cennemovitostí v ČR
estav.tvnový videoportál
Všechna témata

Zdědili dívčí internát z 18. století s památkovou ochranou. Venkovní pavilon jim poskytl světlo a výhledy

Rodina Conwayových poměrně spokojeně po léta žila v centru skotského Edinburghu. Jenže řízením náhody a osudu se k nim dostalo, jako součást řešené pozůstalosti po předcích, staré šlechtické sídlo z konce 18. století. Romantické, ale nehostinné. Řešením byl venkovní pavilon, který měl být přesným opakem šerého, chladného a nevlídného domu.
Foto: dapple photography

Rozlehlá stavba stojící nedaleko Angusu, víc než trochu připomínající strašidelný zámek, se stala jejich novým domovem. Součástí areálu onoho letitého sídla byla řada objektů, s nimiž teď různí architekti v rámci odlišných projektů čarují. A je klidně možné, že se s popisem novodobého vývoje celého areálu ještě někdy setkáme. Prozatím se ale dotkneme jen střípku, který s celým tím bláznivým dědictvím souvisí jen okrajově.

V principu šlo o to, že zrovna část onoho šlechtického sídla – které teď Conwayovi obývají – část, která před sto lety sloužila jako internátní škola pro dívky – je až neskutečně šerá, chladná a nevlídná. Vzhledem k užitým materiálům, stavební tradici regionu i místního klimatu to není zase tak překvapivé. A tak se, v rámci zachování zdravého rozumu, obyvatelé rozhodli, že si alespoň malou část své existence zde zpříjemní.

Foto: dapple photography

Místo, které připomíná slunce

Nechali si vypracovat projekt venkovního pavilonu, který stojí jen trochu stranou onoho sídla. Aby měli místo, kde mohou společně posedět u jídla, kam mohou zvát přátele a kde je možné trávit čas, aniž by při tom museli svítit loučemi. Atmosféra starého sídla byla skutečně depresivní a fakt, že od jednoho konce jídelního stolu pomalu nedohlédnete na osobu na druhém konci, na náladě nikomu nepřidávala. Proto ta žádost po relativně civilním, normálním prosluněném prostoru.

Z hlediska volby umístění pavilonu toho moc k řešení nebylo. Objekt totiž nesměl být přístavbou (jádrová historická budova požívá památkové ochrany), jeho umístění nesmělo narušovat ráz původní stavby. A jediné místo, kde současně bylo dostatek přirozeného denního světla a nešlo by na pavilon vidět, bylo na jižním svahu. Nad hranicí malého háje, hned pod tím strašidelným domem.

Foto: dapple photography

Projektu se zhostilo, jako své tvůrčí prvotiny, studio Kris Grant Architect. A dá se říct, že hned napoprvé se jim to povedlo. A to i přes to, že nelehkost záměru spočívala v tom „vytvořit něco úplně jiného, co nemělo jakkoliv narušovat to staré“.

Efektivní řešení

Pavilon je vystrčen těsně za hranu svahu, usazený na kamenný podklad, přiléhající k venkovnímu nádvoří s působivým tesaným zábradlím. Z týlu jej zakrývá profil staré budovy, ze dvou stran pak rozložité duby. A protože je usazen níže, je prakticky neviděný a siluetu majestátního sídla nenarušuje. Pořád má ale dost světla k tomu, aby uvnitř sebe vytvářel tolik vítané místo k posezení a odpočinku. Ve srovnání s podmínkami v domě je 56 metrů čtverečních tohoto prostoru něco jako sluneční lázně, místo pohody.

Foto: dapple photography

Architekti tu pro stavbu zvolili řešení s ocelovým rámem, umístěným nad kamenným soklem. Konstrukčně expresivní ocelový rám podpírá krokve, posuvné dveře a balkon. To vše při eliminaci jakýchkoli tepelných mostů a problémů s hydroizolací s izolovanou dřevěnou rámovou krabicí obytného prostoru. Exponovaná konstrukce tak chytře využívá vlastností exoskeletů pro jednopokojové budovy.

Pavilon se skládá z překrývajících se posuvných ploch skla, doplněných o obklad z modřínu a místního kamene. Jeho interiér je pohostinný, vizuálně hřejivý, lemovaný překližkou. Jednodílná kovová střecha přináší jižní světlo do hloubky plánu prostřednictvím pásu prosklení. Rohové posuvné skleněné dveře otevírají jídelní kout na široký, zavinovací balkon, který je konzolový.

Foto: dapple photography

Zpřístupnit zahradu všem obyvatelům

Pavilon je dobře provedený, ale jistě by sám o sobě nevzbudil tolik zájmu, kdyby nebylo onoho starého sídla, které stojí za ním. Architekti k mimořádnostem stavby řadí její funkční inkluzivitu – jeden ze členů rodiny obyvatel je totiž na invalidním vozíku – a proto není schopen procházet se strmě svažující zahradou. Z pavilonu se mu takový těsný kontakt alespoň zprostředkovaně nabízí.

Velkou sílu pavilonu dodávají panoramatické výhledy, přes zvlněné pastviny do dálek, až k jezeru Rescobie Loch. Fascinující jsou tu i západy slunce, kdy se rudý sluneční kotouč noří za malebnou zahradou a posílá kupředu stín věže zdejší kaple (tohle sídlo má skutečně potenciál být kulisou pro nejeden dobový román).

Posedět se tu ale dá i za snížené viditelnosti a v noci. Rodina a hosté se sem mohou uchýlit kolem krbových kamen. Třeba když jim nějaký bezhlavý rytíř nedá spát.

Foto: dapple photography

Údaje o projektu

Název projektu: Rescobie Pavilion
Typ projektu: zahradní pavilon
Architektonické studio: Kris Grant Architect
Lokalizace: Angus, Skotsko, Velká Británie
Vedoucí architekt: Kris Grant
Hlavní dodavatel stavby: B. Doig Builders
Stavební dozor: John Duguid Partnership
Strukturální inženýring: Create Engineering
Dodavatelé materiálu: Atrium Scotland, Euroclad, Flo Steel, HAY, Hempel, Mike Scott Joinery, Russwood, Steinel, Stovax, Sunflex, The Natural Slate Company
Klient: soukromá osoba
Zahájení projektové fáze: 2022
Rok dokončení (finalizace): 2023
Rozloha: 56 m2

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata

Mohlo by vás zajímat

Foto: Åke E:son Lindman

Odvážná architektura na skalním útesu. Lesklá fasáda vily nese své tajemství

Dramatická krajina si žádá odvážnou architekturu. A jestli něco švédskému projektu Villa Sagalid nechybí, tak právě odvaha. Na rozbrázděné skalní útesy, sklánějící se nad stockholmským zálivem, totiž přichází se svou vlastní skálou. Monumentálním čtyřpodlažním objektem. Neskromným svou výměrou i provedením.

foto: Alina Lefa, Alexandros Fotakis

Ubytování na ostrově, pokoj uprostřed zahrady. Dá vám ochutnat to pravé Řecko

Kea, nebo také Tzia - podle toho, jaké formě názvu dáte přednost - se v Egejském moři neztratí. S dvacetikilometrovou délkou a poloviční šířkou patří v Kykladském souostroví k těm větším kouskům souše. I když se zprvu nezdál mít výrazný turistický potenciál, dokázali si místní obyvatelé poradit.