Španělsko, to jsou šťavnatou úrodou obsypané pomerančovníky na každé zahradě, ne? A taky flamenco, býci, přenádherné historické pamětihodnosti, hrady a katedrály, obří skleníkové plantáže, přeplněné písečné pláže, sluncem rozpálené ulice měst a suchem vypálený venkov. Těžko si v tomhle zástupu pro Španělsko charakteristických věcí představit, že ještě ne až tak dávno patřilo k zemím, které do Evropy vyvážely hodně neobvyklý artikl. Jakostní led.
Jakostní především proto, že si ho tu na rozdíl od ledařů z Alp sami vyráběli. Celé pohoří Sierra Espuña, kde vás dnes léto může znehybnit teplotou 43 °C ve stínu, žilo po dvě staletí sezónní výrobou obřích ledových kvádrů. Od 16. až do konce 18. století tu fungovala průmyslová produkce chladivého zboží, které pomáhalo s konzervací potravin ve sklepeních. Španělské ledárny přitom nespoléhaly na otesávání zamrzlých ledovců. Ústředním prvkem jejich metody byly unikátní sněžné studny.
Jak ze sněhu udělat led?
Když princip výroby ledu v Sierra Espuña hodně zkrátíme, šlo především o to vyrazit v zimě včas za sněhovou nadílkou do hor. Sběr se prováděl podobně, jako při stavění sněhuláků. Kutálením koulí ze zasněženého svahu. Kritické přitom bylo to, aby sníh byl co nejčistší. Žádné bahno nebo jehličí. S obří koulí se pak sběrač sněhu kutálel až k jedné z desítek sněžných studen. Až dvacet metrů hlubokých jam, vyskládaných po obvodu kameny.
Poté, co sněžná koule s žuchnutím přistála na dně, se do ní dřevěnými palicemi a lopatami pustili přičinliví ledaři. Když totiž budete sníh intenzivně stlačovat, vyrobíte z něj led. A čím větší ten vyvíjený tlak bude, tím pevnější, kompaktnější bude i samotný led. Bití sněhu bylo cestou, jak ho do uzavřeného objemu studny natlačit co nejvíce a tím vyrobit kvalitní led.
Vypadá to jako vtip, ale v Sierra Espuña takhle fungovalo ještě z kraje roku 1820 osmatřicet sněhových studní. Ty v zimě zaměstnávaly stovky lidí svážením sněhových koulí. Zahloubená konstrukce sněžné studny, včetně klenutého stropu, fungovala jako perfektní přírodní izolace. Takže byť přes léto panovaly v horách třicítky, led na dně studny přečkal často až do další zimní sezóny.
Byť si led ze Španělska vydobyl v Evropě nemalou reputaci, nemalá náročnost jeho výroby a také úbytek průměrné sněhové pokrývky v Murcii vedly k tomu, že tato praxe byla postupně opouštěna. Sněhové studny byly ještě pár desetiletí využívány k uspokojení regionální a místní poptávky, ale s léty se to přestávalo vyplácet. Metoda výroby ledu ze sněhu dávala smysl jen při velkých objemech a zapojení desítek, stovek lidí. A ani jednoho se už nedostávalo.
Podivné stavby, zahloubené jámy, roztroušené pod svahy a na úbočích Sierra Espuña, se staly přežitkem. Chátrající připomínkou minulosti, kuriozitou. A nakonec dočista zapomenutým prvkem dějin regionu.
Minulost, která si zaslouží připomenout
Za to, že se teď tenhle neuvěřitelný střípek historie znovu připomenul, je třeba poděkovat španělským architektům ze studia Ecoproyecta. Ti totiž, nejprve ze zvědavosti osobního zájmu – a posléze profesně a prakticky – zmapovali fragmenty sněžných studní v oblasti. Po této nezbytné inventarizaci, vytvoření katalogů, zakreslení a analýzách, navrhli u Komise pro kulturní dědictví zapsat sněžné studny jako „místa etnografického zájmu“.
A tím přispět k jejich záchraně, protože po dvou staletích mimo provoz už toho ze staveb mnoho nezbývalo. Sněžné studny se na seznamu míst etnografického zájmu v únoru 2022 skutečně prosadily. A protože lidé z Ecoproyecta už měli s touto problematikou dostatek zkušeností, byli vybráni pro naplnění tzv. Naléhavého opatření v rámci Územního plánu.
Dřevěné prvky jsou symbolem novoty
Dvě ze studní (v projektu vedené jako Studna č. 11 a Studna č. 13), výjimečné svou jedinečností, dostupností a zachovalostí, měli zakonzervovat a zpřístupnit veřejnosti.
I přes značné poškození a zřícení podstatné části jejich kopulí si totiž stále zachovaly dostatek struktury a dat pro jejich obnovu. Studna č. 11 vyniká jako ta vůbec největší v Sierra Espuña, je unikátní z hlediska své konstrukce. Má kamennou – zděnou kopuli, vytvořenou vrstvením. Studna č. 13 si zachovala část své původní kopule, a je zajímavá stavební technikou, kombinací cihel a kameniva, i atypickou geometrií.
Na architektech bylo, aby oběma v rámci možností s tradičními technikami a materiály navrátili jejich původní krásu. S tím, že toto komplexní restaurování mělo doplnit efektivní zpřístupnění památek, a postarali se o náležitý zážitek pro návštěvníky. Řešili to přidáním nových prvků přístupnosti, vyhlídkových plošin a upraveného schodiště do nitra „jámy“. Tyto prvky navržené a vyrobené ze dřeva, aby se odlišilo nové od původních materiálů.
Až tedy někdy vyrazíte – za letního úpalu – na túru pohořím Sierra Espuña, a potkáte cestou podivná kamenná sila, budete vědět, že před dvěma staletími se v nich vyráběl led. A protože jsou teď po rozsáhlé renovaci přístupné veřejnosti, můžete se v jejich stinné hlubině alespoň na chvilku ochladit. Před teplem totiž pořád izolují stejně dobře, jako v časech, kdy Španělsko vyrábělo pro Evropu jakostní led.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Restoration of Two Snow Wells in Sierra Espuña, Murcia |
| Typ projektu: | restaurace/renovace památkově hodnotné stavby |
| Architektonické studio: | Ecoproyecta |
| Lokalizace: | Sierra Espuña, Murcia, Španělsko |
| Vedoucí architekti: | Pablo Carbonell, Juan Miguel Galera |
| Klient: | Alhama de Murcia |
| Užitná plocha: | 308 m2 |
| Rok dokončení (finalizace): | 2023 |
Sdílet / hodnotit tento článek