„Členské státy vypracují a budou provádět programy zaměřené na účtování nákladů na vytápění, klimatizaci a teplou vodu, vypočítaných v patřičném poměru ke skutečné spotřebě. Tyto programy umožní rozdělení nákladů na tyto služby mezi uživatele části nebo celé budovy na základě určitého množství tepla a studené a teplé vody, spotřebované každým uživatelem.“
Cituji doslova jeden z odstavců evropské směrnice 93/76/EHS vydané v roce 1993 a zaměřené na omezování emisí oxidu uhličitého prostřednictvím zvyšování energetické účinnosti. Následně se obdobný požadavek v mírně upraveném znění znovu objevil ve směrnicích 2006/32/ES, 2012/27/EU a (EU) 2018/2002. A co se po nás žádá? Určujícím parametrem při dělení nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele má být SKUTEČNÁ SPOTŘEBA.
Česko bylo do EU přijato v roce 1996, takže v lednu si budeme moct říct, že celých 30 let tvůrci naší legislativy princip rozúčtování topných nákladů na základě přesné spotřeby tepla okázale ignorují. Slušný výkon. Otázkou zůstává, zda je za tím úmysl anebo neznalost fyziky.
Určování spotřeby tepla
V souvislosti s rozúčtováním topných nákladů se běžně hovoří o MĚŘENÍ SPOTŘEBY TEPLA. Měřit teplo spotřebované k vytápění ale nikdo nikdy neuměl a s pravděpodobností hraničící s jistotou ani nikdy umět nebude! Neexistuje měřidlo spotřeby tepla, množství spotřebovaného tepla jsme schopni pouze odvodit z hodnot jiných měřitelných veličin. A to se dnes neděje.
Už slyším námitku, že máme přece kalorimetry a poměrové indikátory na radiátorech. Ano, ale jejich prostřednictvím se nezjišťuje množství spotřebovaného tepla, ale tepla dodaného, což je ovšem pouze jedna ze složek celkové tepelné bilance, potažmo spotřeby tepla. Úplně se zapomíná na složku sdíleného tepla, tepelnou energii permanentně procházející skrze příčky, podlahy či stropy s cílem vyrovnat rozdílné teplotní hladiny. Jde o přirozenou vlastnost tepla. Můžeme mu klást sebedůmyslnější překážky v podobě izolací, na výsledku to nic nezmění.
Pokud se teplo někam dodá, neznamená to, že se tam i spotřebuje.
Při podrobné analýze chování objektů s ústředním vytápěním pak vyplouvá na povrch zjištění, že podíl dodaného tepla v rámci celkové bilance se u jednotlivých bytů liší natolik, že samotná měřená dodávka nemůže být z důvodu absolutní nespolehlivosti relevantním parametrem rozúčtování nákladů na vytápění. Už tušíte, proč leckdy roční „spotřeba“ nehraje s reálnou úrovní teplotního komfortu v bytě?
Chyba je v tom, že vstupy rozúčtování jsou neúplné. Hovořit v jejich souvislosti o spotřebě, anebo dokonce o skutečné spotřebě, je projevem nepochopení fyzikálních zákonitostí. A klíčem ke správnému rozúčtování tepla je primárně fyzika, byť si mnozí evidentně myslí něco jiného.
Narativ, že legislativní nesmysly přicházejí z Bruselu v tomto případě neobstojí. Stačí si připomenout formulaci požadavku z roku 1993: „vypočítaných v patřičném poměru ke skutečné spotřebě“. Nechce se po nás nic jiného, než vytvořit taková pravidla, aby se skutečná spotřeba tepla stala rozhodujícím faktorem při dělení nákladů. Mimochodem není to nic složitého, technicky náročného a finančně neúnosného, jen je nutné sundat klapky z očí a začít přemýšlet.
Kalorimetr. Jak funguje?
Kalorimetr je zařízení, kterým se zjišťuje množství tepelné energie dopravované kapalinou v trubním vedení. Kalorimetr obsahuje tři měřící prvky, dva teplotní senzory a průtokoměr. Na základě naměřených hodnot a jejich dosazením do kalorimetrické rovnice se vypočítá množství tepelné energie, které bylo z měřeného obvodu odebráno.
Příklad kalorimetru, MULTICAL® 603. Zdroj: Kamstrup
Jak to funguje? Představme si byt s vlastním topným okruhem, který je na domovní rozvod připojen v místě bytové předávací stanice. Do stanice vybavené kalorimetrem se dodává horká voda z domovního zdroje tepla, zpátky se vrací voda ochlazená. Za předávací stanicí je bytový rozvod s otopnými tělesy.
Zatímco se otopná tělesa průtokem topného média ohřívají, teplota vody ve zpětném potrubí klesá. Hodnota průtoku a rozdíl teplot na přívodu a na zpátečce jsou podkladem pro určení množství energie, která byla z bytového rozvodu odebrána jak tělesy, tak v důsledku tepelné ztráty potrubí. Pořízení a zpracování těchto dat a následné zobrazení výsledku je úkolem kalorimetru.
Kalorimetry jsou stanovená měřidla dle zákona o metrologii. Aby byla zaručena kvalita jejich výstupů, musí být jednou za pět let úředně ověřena jejich funkčnost. V praxi se to provádí prostou výměnou. Demontovaná zařízení putují do autorizované zkušebny, ověřená se instalují namísto nich. Přestože je kalorimetr přesným měřidlem, bytové kalorimetry plní funkci poměrových měřidel. Jde tedy o obdobný princip jako při měření odběru vody v bytech pomocí vodoměrů.
Poměrové indikátory
Poměrový indikátor, nebo také RTN – rozdělovač topných nákladů – je zařízení, které slouží ke stanovení množství tepla dodaného za určitý časový úsek konkrétním otopným tělesem. Využívají se u soustav, které mají sdílený rozvod tepla po budově, typicky stoupačky procházející několika byty v podlažích nad sebou. Současné modely RTN obsahují většinou dvě teplotní čidla. Na základě jimi naměřených hodnot a dalších nezbytných vstupů se vypočítává množství tepelné energie předané tělesem do jeho okolí.
Poměrový indikátor neboli rozdělovač topných nákladů. Zdroj: Adobestock – Simontk
Jak to funguje? Teplotní senzory snímají povrchovou teplotu otopného tělesa a teplotu vzduchu v okolí RTN. Z těchto hodnot odvozuje algoritmus obsažený v RTN množství energie dodávané jednotkou povrchu radiátoru do vytápěného prostoru. Pro zjištění skutečné dodávky tepla je nutné tento výstup ještě upravit dvěma koeficienty.
Prvním je koeficient výkonu. Protože na množství předaného tepla má vliv vedle teploty média také velikosti otopné plochy a senzor RTN eviduje pouze teplotu, nominální výkon pro danou velikost tělesa je nutné dohledat v podkladech výrobce radiátoru. Tento koeficient se zadává jednorázově při prvním vyúčtování.
Druhým je koeficient přestupu tepla z otopného tělesa na indikátor. S ohledem na charakter tělesa, které může být tvořeno deskou, žebry nebo trubkami, a jeho materiálové provedení – ocel, hliník, litina – je přenos tepla ovlivněn konkrétní konfigurací, a proto je nutné to zohlednit. Hodnoty těchto koeficientů určuje výrobce indikátoru na základě výsledků testů a zadávají se při montáži RTN.
Poměrové indikátory je třeba instalovat v místech, kde se předpokládá střední úroveň povrchové teploty radiátoru. U velkých těles se instalují indikátory dva. V souvislosti se střední teplotou je nutné zmínit, že její poloha po povrchu tělesa migruje v závislosti na teplotě média, ne vždy proto RTN snímá tu správnou teplotu. I z tohoto důvodu jsou RTN méně spolehlivým měřidlem ve srovnání s kalorimetry.
RTN není stanoveným měřidlem dle zákona o metrologii, nemusí se tedy v pravidelných intervalech ověřovat jeho funkčnost. Jak napovídá název, jde o poměrové měřidlo, samotné hodnoty zobrazené na display RTN mají tedy pro uživatele pouze omezenou vypovídací hodnotu.
Korekce náměrů – polohové koeficienty
Pomineme-li skutečnost, že podklady rozúčtování jsou neúplné, lze se alespoň spolehnout, že odečty z kalorimetrů nebo RTN jsou objektivním vstupem rozúčtování? Bohužel nikoliv.
Syrové náměry uvedených měřidel, a to bez ohledu, jak na ně nahlíží zákon o metrologii, jsou úplně k ničemu, dokud nejsou zkorigovány přesnými bilančními polohovými koeficienty. Smyslem polohových koeficientů je zohlednit vliv rozdílné energetické náročnosti jednotlivých prostor v domě, jinými slovy, zajistit férové výchozí podmínky rozúčtování tepla. Jedině poté se dá uvažovat o akceptovatelné úrovni spravedlnosti.
Pro představu, férové výchozí podmínky znamenají, že ohřátí kubíku vzduchu v kterékoliv vytápěné místnosti v domě na teplotu stanovenou projektem musí stát stejné peníze. Kdekoliv, ať už se prostor nachází nad sklepem, pod střechou nebo uprostřed dispozice. Nepříznivá či naopak výhodná poloha nesmí nikoho hendikepovat a jiného zvýhodnit. Zdůrazňuji, že to nemá nic společného s rovnostářstvím v uživatelském chování, jde o zajištění rovné startovní čáry.
Od roku 2001 je v zákonech a vyhláškách opakovaně uváděno, že polohové koeficienty mají být stanoveny pomocí výpočtové metody. A dnes, tedy čtvrt století poté, má v republice splněno maximálně jedno promile všech objektů, kterých se povinnost rozúčtovávat teplo ze zákona týká. Drtivá většina poskytovatelů služby při korekci náměrů stále používá koeficienty stanovené odhadem s chybovostí v řádu desítek procent.
Závěrečné shrnutí
Měření mělo poskytnout uživatelům určitou zpětnou vazbu při vytápění jejich bytů. Členské státy EU dostaly za úkol uvést tuto vizi v život. Během implementace do české legislativy došlo k fatální chybě, zaměnily se dva pojmy – dodávka tepla a spotřeba tepla. Vstupy rozúčtování jsou v důsledku tohoto pochybení neúplné.
Poté, co se ukázalo, že syrové náměry jsou pro rozúčtování nákladů nepoužitelné, bylo nařízeno korigovat je vypočítanými polohovými koeficienty. Nikoho ovšem doposud nenapadlo tuto podmínku, nezbytnou pro správnost výstupů, po poskytovatelích služby vymáhat. Neúplné vstupy jsou proto navíc ještě nepřesné.
Myslíte si, že je možné s neúplnými a nepřesnými vstupy dosáhnout bezvadného výsledku?
Sdílet / hodnotit tento článek