V dnešním článku si na pár záběrech ukážeme různé varianty řešení pro lidi s handicapem pohybovým, smyslovým či mentálním. Záběry pořídili členové Života bez bariér na své studijní cestě po Švýcarsku.
Bariéry a historické objekty
Snad největším problém při projektování bezbariérových řešení bývají rekonstrukce. V některých objektech jsou prostory natolik složité, že vytvoření ideálního řešení není možné. V takových případech umožňuje česká vyhláška č. 398/2009 Sb. úlevy ze stavu pro novostavby, a to tak, aby imobilní mohl stavbu užívat, byť ne tolik komfortně.
Zcela největší problémy potom nastávají, dostaneme-li se k památkově chráněným objektům. Z důvodů památkové ochrany i prostě architektonického vzhledu není možné vyřešit například rampu nebo jednu úroveň podlahy. Často se v takových případech setkáváme s řešením pomocí tzv. schodišťových plošin umístěných na schodišťovém zábradlí. Taková řešení však nejsou ani esteticky ani uživatelsky vhodná, někteří lidé na vozíku se je bojí užívat pro jejich subtilnost a pocitovou nestabilitu při provozu. Vtipné řešení ukazuje fotografie č. 1 – masivní zvedací plošina je zcela ukryta a ničím neruší vzhled stavby ani nezabírá prostor – v klidovém stavu je integrována do podlahy. Mnozí návštěvníci této stavby by se možná divili, po čem vlastně šlapou.
Historická centra měst a nevyhovující dlažba
U historických prostorů a pohybově postižených ještě zůstaneme, tentokrát však v exteriéru. Venku číhá na handicapované snad ještě větší spousta překážek. U pohybově postižených jsou to například vysoké obrubníky (problém může být již u více jak 3 cm!), výmoly v komunikacích, propadlé kanály apod. čili jevy, se kterými se na našich ulicích bohužel běžně setkáváme. V historických centrech měst se přidává další problém s rovinností pochozí plochy – dlažba. Jak umožnit handicapovaným občanům snadnější chůzi nebo jízdu po historickém centru, aniž bychom rušili estetický dojem? Řešením může být pruh broušené kamenné dlažby tak, aby netvořila složitě překonávatelný povrch. A takto upravený kus dlažby koneckonců ocení i dámy na vysokých podpatcích nebo cyklisté.
Vodící linie nesmí být ničím zastavěné
Mezi handicapované nepatří jenom vozíčkáři, ale i lidé s poruchami zraku či sluchu, lidé s mentálním postižením a podobně. Dle výše uvedené vyhlášky se jedná o „osoby s omezenou schopností pohybu a orientace.“ A právě orientace je řešená na obrázku č. 3. Jedná se o příkladně vytvořené a zachovávané vodící linie. Vodící linie může být uměle vytvořená, nebo tzv. přirozená. Přirozenou vodící linií se může stát obrubník, sokl domu, plot a podobně. Tam, kde nelze využít přirozených vodících linií, nebo je to z nějakého důvodu nepříliš vhodné, využíváme vodící linie umělé. Ty bývají vytvořeny jako drážky (např. můžeme vidět na nástupištích pražského metra) nebo jako vystouplé pruhy. Zkrátka tak, aby si člověk se zrakovým postižením tyto linie mohl osahat svojí holí. Vytvořeny bývají kontrastními barvami, jelikož jsou i lidé se slabým zrakem či zbytky zraku, a vysoký kontrast linie a podkladu zajistí i pro takto postiženého člověka viditelnost pomůcky. Na tomto švýcarském příkladu vidíme, že byly použity právě umělé linie i velice důrazně označený vstup k recepci hotelu.
Co je ale na této fotografii nejzajímavější, je osazení ostatních předmětů v parteru – veškeré předměty jsou umístěny mimo vodící prvky! Jedna z velice důležitých podmínek bezbariérovosti prostoru jsou totiž jeho poučení a uvědomělí uživatelé. Běžně bohužel na ulicích vidíme, že vodící linie (přirozené či umělé) jsou zastavěné reklamními cedulemi, odpadkovými koši nebo lavičkami.
Sdílet / hodnotit tento článek