Majitel souboru budov Transgas na Vinohradské třídě v Praze podal na příslušném úřadě žádost o jejich demolici. Je vyvěšena na úřední desce Prahy 2, podle odboru výstavby městské části je kvůli dovoleným lhůta pro podání případných námitek 20 dní.
Demolice objektů ze 70. let by tak mohla začít v polovině srpna. Záměr odstranit stavby, jejichž památkovou ochranu stát odmítl, vyvolal kritiku části odborníků. Na místě dnešních objektů plánuje společnost HB Reavis postavit několik nových staveb.
Soubor staveb bývalého Plynárenského centrálního dispečinku Transgas a ministerstva paliv a energetiky stojí na místě kousek nad Václavským náměstím a pod budovou Českého rozhlasu a je dílem týmu Jindřich Malátek, Ivo Loos, Zdeněk Eisenreich a Václav Aulický. HB Reavis postaví místo něj polyfunkční budovu podle návrhu architektonického studia Jakub Cigler Architekti.
Zdroj: Video Českého rozhlasu
Podle dřívějšího vyjádření developera by mohla být dokončena začátkem roku 2021. Záměr bourat soubor objektů vyvolal opět debaty o architektuře z doby socialismu.
Oznámení o zahájení řízení vedoucího k povolení demolice uvádí, že odstranit by se měly oba věžovité objekty, budova dispečinku, obchody i někdejší fontána a podzemní kolektory areálu.
Autoři podnětu na prohlášení za památku budovy hodnotí jako vynikající ukázku stylově syntetické architektury 70. let, spojující prvky brutalismu, technicismu i postmoderny, ale také na českém území ojedinělou realizaci postmoderního urbanismu. "Na místě dnešních tří naddimenzovaných budov Transgasu vznikne hned sedm domů, které se přizpůsobí okolnímu měřítku Vinohrad," uvedla dříve HB Reavis.
Redakce portálu ESTAV.cz položila otázky Tomáši Kovaříkovi, velkému fanouškovi české a světové architektury 2. pol. 20. stol.
Redakce: Jaký význam má pro brutalistický sloh budova Transgasu? Jak světově tak jen v České republice.
Tomáš Kovařík: Transgas považuji bezesporu za naprostý unikát, nejen u nás, ale myslím, že ani ve světě takových budov mnoho není.
Ať už se jedná o funkci nebo samotný výraz, osobitý urbanismus, autorský rukopis, použité materiály nebo jakési architektonické a prostorové vtipy (ústředí plynovodu vtipně využívající plynové potrubí jako výrazný estetický a dokonce i funkční prvek vně i uvnitř atd.), o žádné podobné budově v ČR nevím. Stejně tak samotné technické řešení, kdy autoři pomocí uložení budovy na kloubech a osazení těžké izolační fasády reagovali na vibrace a hluk z železničních tunelů a magistrály, je jednoznačně hodné obdivu.
Ve světovém kontextu bych si dovolil zařadit Transgas svým silně technicistním výrazem a přiznanými materiály k takovým unikátům high-tech architektury, jako je Centre Pompidou v Paříži nebo Lloyd’s building v Londýně. Ve velké míře odráží fascinaci moderními technologiemi.
Transgas je skutečně spíše zajímavou směsicí stylů, kromě brutalismu se vyznačuje především high-tech a technicismem tolik typickým pro Václava Aulického. „Mezinárodní vesmírná stanice, to je ta pravá architektura.“ říkal, když jsem byl na přednášce cyklu Co je architektura? na FSv ČVUT. A to přesně v Transgasu vidím, je jakousi představou autorů, jak by mohla vypadat vesmírná stanice, a ze všech budov 2. pol. 20. stol. ji považuji za vůbec nejoriginálnější, nejnápaditější a naprosto jedinečnou. Je jisté, že podobnou budovu již nikdy nezopakujeme. Nebylo by to zkrátka možné.
Redakce: Jak vnímá veřejnost demolici budovy Transgasu, ve prospěch polyfunkční budovy, která se zde má v budoucnu nacházet?
Tomáš Kovařík: V otázce Transgasu vidím ve společnosti poměrně velkou diferenci. Jde samozřejmě o dva tábory, jedni jsou striktně pro Transgas, druzí proti. Zastánci Transgasu se rekrutují, myslím, především z řad architektů, historiků, umělců ale také laiků převážně z řad mladší generace, která se již dokáže dívat na Transgas bez předsudků a škraloupu doby. Bohužel je takových lidí stále menšina.
Odpor druhé skupiny k Transgasu a obecně stavbám 2. pol. 20. stol. dle názoru mnoha odborníků, a já se s tímto názorem naprosto ztotožňuji, pramení z velké části ze vzpomínek na dobu a situaci, za jakých stavba vznikala. Je to smůla staveb, které byly navrženy během politického uvolnění v 60. letech, nicméně zrealizovány byly až v průběhu normalizace v 70. letech. A to je to, co si lidé pamatují. Stejně tak vidím problém ve stáří staveb. Stavby prostě ještě nepovažujeme za historické, proto mnoho lidí ani nenapadne hledat v nich kulturní a historickou hodnotu. To je ovšem, dle mého názoru, zcela přirozené, to samé potkalo např. baroko. Brutalismus a jiné styly 2. pol. 20. stol. teprve přijdou do módy.
A kdo necítí odpor k Transgasu kvůli spojitosti s normalizací, cítí ho kvůli technickému stavu budovy. Pochopitelně nikdo nechce prostor, který je zanedbaný, špinavý a ve kterém se srocují všemožné „pochybné existence“. Tomu já naprosto rozumím, ale je to něco, za co samotná budova nemůže. Pokud by byla budova a parter udržován, prostor by to byl určitě velmi příjemný.
Nutno ovšem dodat, že i odpůrci Transgasu, kteří si na Vinohradské přejí „něco lepšího“, nejsou mnohdy s podobou nové budovy spokojeni. Popravdě jsem se zatím nesetkal s názorem, že nová polyfunkční budova vypadá na originální a hodnotné architektonické dílo.
Velice obecně bych náladu popsal jako „bude tam další nezajímavý kancelářský skleník, ale alespoň zmizí to rozpadající se obludárium.“ Tento názor, zdá se mi, ve společnosti převažuje.
Redakce: Jaké je zastoupení brutalistického slohu v České republice, jsou některé z těchto budov veřejně přístupné, naplňují stále svou úlohu, se kterou byly postaveny?
Tomáš Kovařík: Nejdříve si dovolím uvést na pravou míru termín brutalistický, protože čistokrevný brutalismus u nás takřka nemáme. Alespoň ne takový, jaký najdeme například v Londýně. Vždy jde o jakousi směs vícero vlivů, kdy nějaký, například brutalismus, může převládat.
Nicméně myslím, že budov ve 2. pol. 20. stol. vzniklo poměrně dost, je to určitě důležitá vrstva městských struktur. Však ve které větší obci nevznikl v této době nějaký kulturní nebo obchodní dům.
Samozřejmě nelze veškeré stavby 2. pol. 20. stol. považovat za hodnotná architektonická díla, vzniklo obrovské množství průměrných a spoustu špatných, těch opravdu výjimečných je podle mě spíše pár. O to více je ale potřeba věnovat jim pozornost. Mnohé jsou veřejně přístupné a stále slouží té náplni, pro jakou byly postaveny. Namátkou uvedu například společností přijímaný vysílač na Ještědu, bývalé Federální shromáždění, které dnes plní novou funkci jako Národní muzeum, Novou scénu ND, kterou spolu s Transgasem a Federálním shromážděním osobně považuji za naprostý vrchol tehdejší architektury. Dále pak mnoho obchodních domů, které také stále slouží, i když ne ideálně. Konkrétně například OD Kotva nebo Máj na Národní. Televizní vysílač na Žižkově. Další kapitolou jsou hotely jako například InterContinental. Taktéž stále sloužící.
Když o tom teď přemýšlím, většina těchto staveb si nadále udržuje svou původní funkci. Pokud nějaké budově její funkce skončí, často to pro ni znamená demolici, hledat nové náplně se nám zkrátka nechce. Kvůli energetické náročnosti staveb, potřebě údržby, maximálnímu využití pozemku, který je v Praze extrémně drahý, a tak dále. To je, dle mého, například jeden z důvodů, proč byla zbourána telefonní ústředna v Dejvicích nebo mazutka na Invalidovně, jejich funkce zkrátka skončila a novou jsme nedokázali nebo nechtěli najít. To je bohužel asi také případ Transgasu, jehož funkce byla velmi specifická a dnes již nepotřebná. Nejde o hotel nebo obchodní dům a nová funkce nebyla nalezena.
Sdílet / hodnotit tento článek