Výzkumníci Prashant Kumar a Abbishek Tiwary upozorňují totiž na to, že na jedné straně tolik propagovaná a chvályhodná zeleň uvnitř měst se podepisuje na snížené odolnosti budov, a zvýšené erozi stavebních materiálů, například kamene a betonu.
Samotná zeleň by v městském prostředí problém nepředstavovala, tedy alespoň do doby, než se jemné pylové a jiné organické částice, uvolňované vegetací, spojí se složkami městskému smogu, dýmem z výfuků aut a „mastnými“ výdechy klimatizací. Vzniklý plyn prý velmi efektivně narušuje povrchovou strukturu stavebních materiálů, a urychluje jejich erozi. Podle výzkumníků by však tato zpráva neměla být odůvodněním ke kácení stromů ve městech. „Jen je zapotřebí při plánování zelených ploch postupovat s větší rozvahou,“ říká Kufr. „Některé druhy jsou totiž mnohem agresivnější než jiné. Stačí jen vybírat ty, které stavbám neškodí.“
Za příklad uvádí populární, tmavě zelený jehličnan s vonnými silicemi, douglasku tisolistou. Právě její pyl, v kontaktu s těkavými organickými sloučeninami unikajícími z výfuků, v reakčním prostředí s vysokou hladinou přízemního ozónu, vytváří slabě koncentrovanou plynnou směs, která dokonce dokáže s postupem let ovlivnit kvalitu ocelových nosníků. Přízemní ozón se zase podepisuje na kvalitě vápencových a mramorových budov. „A tady by naopak přítomnost zeleně působila tlumivě.“
Sdílet / hodnotit tento článek