Tepelné zisky
Z definice tepla, kterou jsme si probrali v dřívějším článku, je zřejmé, že vedle tepelných ztrát, kdy energie z vytápěného prostoru uniká do okolí s nižší teplotou (vnější prostředí, nevytápěné místnosti), musí existovat i tepelné zisky. Generují je zdroje tepla s vyšší teplotou, než je teplota vzduchu v interiéru. Jejich působením se naopak vnitřní energie vytápěného prostoru zvyšuje. Zdroje tepelných zisků mohou být vnější, kdy teplo do vytápěného prostoru proniká přes dělící konstrukce (solární záření či sousední prostory s vyšší teplotou vzduchu), anebo vnitřní, kdy se příslušný zdroj nachází přímo ve vytápěném prostoru (lidé, domácí spotřebiče, teplá voda).
Působení tepelných zisků je zcela nepředvídatelné, a proto se s nimi při dimenzování otopné soustavy vůbec neuvažuje. Nicméně jejich přítomnost a množství registruje automatická výkonová regulace systému vytápění. Termostatické ventily s hlavicemi upravují průběžně výkon radiátorů tak, aby dodávané množství energie odpovídalo aktuální potřebě a zamezilo se tak přetápění. Z toho vyplývá, že vliv tepelných zisků na spotřebu tepla místnosti by měl být do určité míry zohledněn již v náměru poměrového indikátoru.
Je ovšem třeba rozlišovat, zda příslušný zdroj tepelného zisku trvale zlepšuje energetickou náročnost posuzované místnosti, a to bez ohledu na vůli jejího uživatele (solární záření), anebo je-li jeho působení pouze důsledkem uživatelské činnosti (metabolické teplo, domácí spotřebiče). V prvním případě zahrnujícím výhradně vnější tepelné zisky se jedná o těžko ovlivnitelný a zcela nezasloužený vliv, který je třeba zohlednit při posuzování energetické náročnosti dotčených prostor. Ve druhém případě, jež se týká vnitřních tepelných zisků, jde jednoznačně o svobodnou volbu uživatele, a proto se zohledňovat nemůže.
Tepelná bilance
Tepelná bilance je rozdíl mezi příjmy a výdaji tepla v daném systému. Na výdajové straně máme tepelné ztráty, na příjmové tepelné zisky. Čím více převažují v bilanci posuzované místnosti ztráty, tím větší množství tepla se musí pro zamezení poklesu vnitřní teploty vzduchu do systému dodávat prostřednictvím otopné soustavy. Převažují-li naopak zisky, je třeba prostor chladit, jinak bude vnitřní teplota růst. Rozdílné tepelné bilance jednotlivých místností potažmo bytů v bytovém domě jsou přirozeným důsledkem prostorové struktury domu a jejich efekt v podobě rozdílných nároků na vytápění nelze proto přenášet na uživatele bytů.
Při porovnávání energetické náročnosti jednotlivých místností uvažujeme pouze s celkovými tepelnými ztrátami a vnějšími tepelnými zisky. To jsou položky, na jejichž výši má vliv umístění příslušné místnosti v rámci objektu. Smyslem je zohlednění polohy bytu při rozúčtování spotřebovaného tepla mezi jednotlivé uživatele, aby náklady na vytápění bytů shodné velikosti, provozovaných v souladu s vyhláškou č. 194/2007 Sb., byly stejné bez ohledu na jejich umístění v domě. Nižší energetickou náročnost bytů uprostřed domovní dispozice nelze brát jako zásluhu, ale naopak jako závazek vůči okolním bytům, díky jejichž existenci mohla nastat. Nezbytnou podmínkou přiměřené objektivity výpočtu je využívání místně a časově příslušných meteorologických dat.
Klíčovými parametry, které rozhodnou o konečné výši nákladů jednotlivých domácností, tak vedle započitatelné podlahové plochy budou objem vnitřních tepelných zisků a úspěšnost jejich zapojení do celkové tepelné bilance. Popsaný princip je maximálně spravedlivý, protože zohledňuje všechny relevantní faktory. Od velikosti bytové jednotky přes provozní specifika (objem zisků) až po míru úsporného chování uživatelů (zapojení zisků do bilance).
Sdílet / hodnotit tento článek