Vodní nádrž Yesa se počítá k největším vnitrozemským rezervoárům ve Španělsku, je nazývána Mořem Pyrenejí. Ve své podobě tu něco jako hráze a kaskáda vodních nádrží nejrůznějšího účelu na řece Aragón fungovala už od 15. století, ale současná podoba vodního díla je násobně výraznější. Kaňon říčního koryta, navazující na přípojný kanál Berdún, dává celé nádrži Yesa délku 18 kilometrů (a délku pobřežní čáry 48 kilometrů), s celkovou plochu 2098 hektarů. Projekt, diskutovaný a připravovaný od počátku 20. století, a naplněný realizací v 60. letech je skutečně masivní.
Jak už to tak ale bývá, obřím záměrům obvykle padají za oběť „maličkosti“. Ty měly v tomto případě podobu vykácených borovicových lesů na úbočí kaňonů, opuštění zemědělské půdy v sedmi vesnicích v údolí kraje Garcipollera. A nucené vystěhování 3500 obyvatel ze tří dalších vesnic, které se z části nebo zcela ocitly kvůli výstavbě pod vodní hladinou. Konkrétně pak sídel Tiermas, Escó a Ruesta, rázovitých vesnic, které tak zmizely z historie. Ne tedy zcela. Zrovna nejmenší z nich, nenápadná a vylidněná Ruesta, totiž žije osudu a vodní nádrži navzdory dál.
Oběť za větší blaho všech?
Kde vlastně leží Ruesta začali i sami Španělé zjišťovat až dlouhá léta poté, co už z nádrže Yesa dávno proudila voda směrem k Zaragoze. Ukázalo se totiž, že všeobecně pro sídelní oblasti měst a národní zemědělství prospěšná vodní nádrž způsobila ve vlastním regionu slušnou sociální a demografickou katastrofu. Vykořenění obyvatel, jejich přesunutí, proměna stávajícího životního stylu, ovlivnění podmínek pro zemědělství v místě, to vše lidi citelně zasáhlo. A způsobilo snížení populace, vystěhování a migraci, ekonomický propad ve výrazně širší oblasti, než kam dnes sahá voda. A ona Ruesta?
Jak se později ukázalo, vlastně ani kompletně vysídlena být nemusela. Voda z nádrže totiž ovlivnila jen její spodní partie. Její historické jádro zůstalo prakticky netknuté, a dál tudy vede silnice. Pravda, je to cesta oficiálně neprůjezdná, silnice duchů. Která vede vesnicí, vypadající jako po náletu. Kontury domů bez střech, stavby s poničenými zdmi a slepými okny, šustění suché trávy a praskajících střešních tašek pod nohama, ty na dobré náladě náhodného průchozího skutečně nepřidají. Místo je to přitom současně tajemně lákavé, prodchnuté duchem minulosti. Magneticky přitažlivé.
Místo, které mělo zmizet
K vidění je tu starý kostel, poměrně slušně zachovaná zřícenina hradu, stavení a domy. A otázka co je vlastně ta Ruesta zač, a proč musela být vystěhována, díky tomu zaznívala stále častěji. Každý si přitom mohl najít svou vlastní odpověď. Pamatoval tu místo poklidné rodinné dovolené; oblast s nebývale vysokou koncentrací stavebních památek; lokalitu proslulou svými přírodními biotopy; populární kulisu starých španělských filmů… a ano, cípem Ruesty vede i francouzská větev Camino de Santiago, slavné poutní cesta do Santiaga de Compostela. Což je – z pohledu zahraničního zájmu – asi ten nejpatrnější důvod, proč „opuštěná“ Ruesta vzdorovala tomu, nechat se s příchodem vody navěky zapomenout.
Lidé tudy procházeli, nechávali se okouzlit, vraceli se sem. A dost často sem zavítali i její někdejší obyvatelé, kteří toužili po návratu zpět do krajiny svého dětství. Bylo kolem toho dost legálních nepříjemností, protože Ruesta (s výjimkou hradní zříceniny) stejně jako zmizelý Tiermas a Escó, se po vyvlastnění půdy a vystěhování původních obyvatel oficiálně staly majetkem hydrografické konfederace, společnosti Ebro. Ta ručila za bezpečnost, a proto pohyb nezvaných lidí ve vyloučené zóně plné domů v havarijním stavu zrovna nevítala.
Ať se stará někdo jiný
Hodí se zmínit, že problém s nelegálním vstupem do areálu vesnice se úplně nedal řešit tím, že se někde k závoře postaví pár ostrých hochů z bezpečnostní agentury. Z Ruesta by společnost Ebro nevyháněla nenechavé poberty a vandaly, ale staříčkovské důchodce, jež si šli připomenout místo svého mládí. Potažmo duchovně založené poutníky na jejich dlouhé cestě Evropou. A celo-španělská veřejnost jednoznačně stála na straně těch, kteří byli ze své vesnice vyhnáni - když ne neoprávněně, tak rozhodně zbytečně.
Ebro tedy zaujala civilnější a smířlivější, opačný přístup, a pokusila se koridor hlavní ulice zpřístupnit, a podél stezky do Santiaga zprůchodnit. To už ale nebyla mise pro vodárenský gigant, ale pro sdružení CGT, jež se správy místa zhostilo. Pod jejich vedením se Ruesta měla stát významným zastavením poutní stezky, kempem a hostelem, útočištěm nabízejícím péči pro znavené dlouhou cestou. A touto pohostinností alespoň částečně napravit křivdu na sídle, jež si takovou plošnou likvidaci nikdy nezasloužilo.
Záchrana toho, co zůstalo
Háček byl v tom, že ono slavné „předání“ území do péče už přišlo pozdě. Šedesáti lety ne-péče už byly domy opravdu výrazně stavebně postižné, s narušenou statikou a lokálně hrozící sesutím. Ruesta se ukázala navzdory svému šlechetnému záměru horkým bramborem, kterého se Ebro spolu s odpovědností vlastně rádi zbavili. Sdružení CGT tedy muselo v první řadě vyřešit plán stavební konsolidace, prakticky v celém intravilánu obce. Pro památkově-neziskové sdružení byla pochopitelně „správa“ vesnice novou, a finančně dost bolestnou zkušeností.
V roce 2017 naštěstí k celému řešení přizvali architekty ze studia Sebastián Arquitectos. Kteří se zhostili oné poněkud nevděčné role nápravy stavu, statického zajištění, šetření, konzervace a restaurace budov. Někde zapevněním zdí, jinde vypodložením a fixací stěn. A někde i preventivní demolicí, protože to nešlo jinak. Celou sérii zákroků přitom vedli s cílem zachránit původní tkanivo sídla, vytvořit v jeho buňkách ekonomický potenciál, ve formě alternativních ubytovacích jednotek. Hostelů i hostinských pokojů ve starých domech, ale třeba jen „mikro-kempů“, ohraničených zdmi bývalých domů.
Pomník vesnicím i vodní nádrži
„Zbrzdit smrt domů a ukázat celému světu fenomenální kousek „prázdného Španělska“, podotýkají k záměru architekti. Vesnice se díky jejich vytrvalé (a stále ještě ne zcela ukončené) práci stala majestátním dílem. Který je zrovna tak pomníkem jedné vodní nádrže, tak i sídel, které si vzala. A je to pomník v měřítku 1:1, vykreslený ve vzduchu zdmi a profily opuštěných domů, do nichž se teď po letech znovu vrací život. Starousedlíků, výletníků i poutníků.
Údaje o projektu
| Název projektu: | Rehabilitace historického centra |
| Typ projektu: | masterplanning, historická renovace, obnova rekonstrukcí |
| Architektonické studio: | Sebastián Arquitectos |
| Lokalizace: | někdejší Ruesta, - Urries, Španělsko |
| Vedoucí projektu: | Sergio Sebastián Franco |
| Spolupráce: | Alejandro Alda García, Giorgio Bernardi |
| Technický architekt: | Pablo Sebastián Franco |
| Dodavatel stavby: | Damarim SL |
| 3D modelování: | Aeroyud. Miguel Sobaberas |
| Spolupracující technické týmy: | DGA, Ayuntamiento Urriés, CHE, CGT |
| Inženýring stavby: | Matute Manrique |
| Klient: | Sdružení CGT |
| Zahájení projektové fáze: | 2017 |
| Rok dokončení I. fáze: | 2018 (a pokračuje dodnes) |
| Užitná plocha: | 1100 m2 |
| Příspěvky k realizaci: | Gobierno de Aragón, Confederación Hidrográfica del Ebro |
Sdílet / hodnotit tento článek