Idea, která stojí za vznikem této instituce, není zrovna přímočará. Začít bychom asi měli u pacientů, trpících psychickými obtížemi. Těmi závažnými a prohlubujícími se, které si často žádají zdlouhavou léčbu. A hospitalizaci, pobyt v nějakém sanatoriu nebo na psychiatrickém oddělení nemocnice či jiného specializovaného ústavu. Klinická léčba jejich psychických obtíží může být a často je úspěšná. Ale žádá si ještě navazující rekonvalescenci, postupnou a neméně zdlouhavou fázi návratu do normálního života.
Lidé, co neradi nemocnice
Většinou se tito bývalí pacienti psychiatrických léčeben schází na pravidelných terapeutických sezeních. A tady vzniká problém. Po onom předchozím dlouhém pobytu v sanatoriu mají ti vyléčení jistý, často ne až tak neopodstatněný odpor k veškerým lékařským institucím. K nemocnicím, lékařům, bílým plášťům. Je to trochu paradox, ale řádně ukončená léčba, na níž má navázat terapie, je pro tyto bývalé pacienty natolik stresujícím zážitkem, že se jí snaží vyhýbat.
A tím mohou sami sebe dohnat až do stavu, ne nepodobného před zahájením léčby. Zážitky spojené s hospitalizací jsou pro ně natolik nehezké, že mohou vést až k další hospitalizaci. Zdaleka nejde o nějakou nahodilost. Těch pacientů/klientů s psychickými obtížemi, na něž velmi neblaze doléhá jakákoliv zmínka o nemocnicích a klinikách, je ve Francii – potažmo v Paříži – tolik, že se to představenstvo Hôpital Esquirol de Paris rozhodlo řešit velmi kreativním způsobem.
Psychiatrickou klinikou, místem určeným pro konání těch nezbytných doléčovacích terapií – které ovšem v žádném ohledu rozhodně nemocnici nepřipomíná. A touto netradiční zakázkou byli pověřeni architekti ze studia Seine Design, ve francouzské metropoli proslulí realizacemi v oblasti kultury, pohostinství a lékařské péče. Musí se nechat, že nezklamali. Svým projektem se totiž ostře vymezili proti všemu, co se dá s nějakou nemocnicí spojit.
Základy? Ty stojí na vodě
Třeba už jen tím, že se rozhodli nenavrhovat klasickou budovu – stavbu spojenou základy se zemí. Místo toho rozpracovali vizi kliniky, která je lodí. Plovoucí, pohybující se lékařskou institucí. A už z toho vyplynula řada proměn tradičního uspořádání, které dodávají celému prostoru (a ne zrovna malému, je to 600 metrů čtverečních plochy) dočista odlišné vyznění.
„I když je to normální denní psychiatrická léčebna, koncipovaná na základě myšlenky terapeutických dílen, snaží se působit neformálně. Jako velký balkón, z něhož jste se přišli podívat na řeku Seinu,“ prozrazují architekti. Uvnitř se nachází to, co by se tu dalo čekat – salonky pro terapeutické skupiny, tvořivé dílny, místo pro meditační cvičení. Prostor pro hudbu, malování i keramiku. A také zázemí, pro psychology/psychiatry/psychoterapeuty. Na lodi je přítomen celý lékařský tým.
Nenosí ale bílé pláště, ani námořnické uniformy. Působí naprosto civilně, a ve všedním ruchu na palubě se dočista ztrácí. Je tu velká knihovna s posezením a čtenářským koutkem, kavárna s vynikající kávou a vstřícnou obsluhou. Je to skoro jako vnější svět, jen v bezpečné skořepině lodi. Který nabízí uklidňující a chráněnou péči. Interiér je rozlehlý, otevřený a přehledný. A svým laděním připomíná spíše umělecké ateliéry než nemocnici. Má svou vlastní dynamiku, jen lehce rozkolísanou řekou.
Studené dlaždičky a sterilní provedení stěn, odlidštěnou a nepříjemnou recepci, bledé LED podsvícení chodeb, nepohodlné posezení, chaotické cedulky a depresivní výtahy – nic z toho tu nenajdete. Je to loď, a interiéru vévodí hřejivé tóny dřeva.
Vše je tu podřízeno jednomu účelu: co nejvíce omezit těžké období, následující po hospitalizaci pacientů trpících velmi různorodými patologiemi. A na základě programu kreativního programu jim nabídnout zařízení, do kterého by se sami rádi chtěli vracet. Což je nezbytnou podmínkou pro jejich opětovné začlenění do sociální sféry.
Inspirativní a uklidňující
„Šlo o to postavit budovu co nejsmysluplněji, aby se dílo stalo předmětem výměny,“ popisují architekti. Během fáze zpracování se k návrhu vyjadřovali nejen stavitelé a lékaři, ale také sami pacienti. A společně pak dopracovali vizi do finále, v níž skutečně nejde o budovu, ale loď. Na níž jsou zvenku patrné sváry a ocelové desky, a šlo poznat, že to není nemocnice, ale plavidlo.
Architekti si dali záležet na tom, aby objekt reagoval na povětrnostní podmínky, déšť, slunce nebo vítr. Které – v různé formě – pronikají dovnitř. Pohyblivými okenicemi, vnitřní terasou. Otevření budovy a fasády napomáhá Adamant udržovat privilegovaný vztah se svým okolím. Vnější přístupové mosty z mola na balkonové strany, v kombinaci s průhledností vyvýšených rotund, vyjadřují poklidnost a přehlednost místa.
Vnitřní a vnější atmosféra se může měnit v závislosti na denní době, sklon dřevěných lamel také umožňuje, aby se v nich odrážely odrazy vody a přenášely se dovnitř. Složité to bylo s měřítky. Vytvářet kapacitní prostor s parametry „domáckého“ prostředí si žádalo cit. A symetrii. Výsledkem je architektonicky hodnotný příspěvek do bohatého pařížského portfolia. A velmi potřebná instituce, která v žádném ohledu nemocnici nepřipomíná, byť tak funguje na výtečnou.
Název projektu: | Adamant Hospital |
Typ projektu: | psychiatrická klinika, terapeutický prostor |
Architektonické studio: | Seine Design |
Lokalizace: | Port de la Rapée, Paříž, Francie |
Vedoucí architekti: | Gérard Ronzatti |
Klient: | Hopital Esquirol |
Užitná plocha: | 600 m2 |
Zahájení projektové fáze: | 2010 |
Rok dokončení (finalizace): | 2019 |
Sdílet / hodnotit tento článek