Většina lidí zná Pragerovy kontroverzní veřejné stavby. Proto mohlo být pro někoho překvapením, že je autorem i jedenácti rodinných domů, které postavil na Braníku pro družstvo umělců, často zároveň jeho přátel. Michaela Janečková je mimo jiné spoluautorkou publikace s názvem Karel Prager a Družstvo pro výstavbu rodinných domků s ateliéry, věnující se právě této kolonii.
Odbočka k rané realizaci Jana Kaplického
V Braníku můžete nalézt tvorbu více známých architektů. Začátek vycházky v rámci Dne architektury byl u divadla Dobeška, které se pojí se jménem architekta Vávry, a to jak otce Zdeňka, tak syna Davida. První zastávka návštěvníků vycházky byla u vily, kterou v začátcích své kariéry, ještě před emigrací, navrhl jiný známý architekt Jan Kaplický. Z ulice jde o na první pohled nenápadný dům jednoduchého krychlovitého tvaru, který působí mnohem menší, než ve skutečnosti je. Uvnitř se však skrývá komfortní rodinné bydlení. Tento dojem je dán tím, že je částečně zapuštěn do svahu a vstup z ulice je po lávce rovnou do druhého podlaží. Z čelního pohledu tak dům vypadá nižší, kdežto při pohledu z boku je již vidět i hloubka a výška domu směrem do zahrady. Vila s jednoduchou bílou fasádou, plochou střechou a úzkými vertikálními průřezy okenních otvorů nezapře vliv českého meziválečného funkcionalismu.
Vila Dvořákových od Kaplického. Foto: Martina Dokoupilová
Stavba probíhala mezi lety 1966–1969 a původní majitelé jí vlastní dodnes. S tímto domem se pojí ještě dvě zajímavosti. Jde totiž o jedinou stavbu tohoto typu od Kaplického v Praze. Před emigrací do Velké Británie stihl navrhnout již jen rekonstrukci podkroví domu ze 16. století na Malé straně, úpravu rodinného domu Jaroslava Dietla na Ořechovce a pamětní desku Franze Kafky v Kaprově ulici. A navíc domek vyrostl na parcele, která patřívala právě již zmiňovanému architektovi Zdeňku Vávrovi, jehož vila, v jejímž suterénu kdysi vzniklo legendární divadlo Sklep, stojí opodál.
Dům Autoklubu ČR stál dříve na okraji Prahy. Navrhl jej slavný architekt Pavel Janák. Prvky interiéru jsou moderní i dnes
přečíst článekMichaela Janečková, také spoluautorka projektu Paneláci, vysvětluje, jak to bylo s bydlením v druhé polovině 20. století: „Mám pocit, že se nám nechtěně podařilo vytvořit představu, že bydlení za socialismu byly jenom paneláky a lidé byli takoví ti trpně čekající, až dostanou byt od státu. Někteří k tomu ale přistupovali aktivněji. V 60. letech začala být třeba velmi populární podkroví na Malé Straně a lidé si začali tyto prostory přestavovat z bývalých sušáren na bydlení, což dokládají i články z architektonických časopisů z té doby až do 80. let. Stát si navíc poměrně rychle uvědomil, že není schopen saturovat potřeby na bydlení všech obyvatel státní výstavbou. To bylo jasné již v roce 1958, kdy hlásali, že postaví 1 200 000 bytů do roku 1970. Bylo třeba podpořit i jiné typy výstavby. Tou byla třeba výstavba podniková, kterou měli na starosti podniky, nebo družstevní. Znovu se začala zakládat družstva a stát začal tento druh výstavby v 60. a 70. letech masově podporovat. Když jste byli družstevníci, dostali jste 30 % financí od státu, 30 % na půjčku s velmi nízkým úrokem a zbylých 40 % jste museli doplatit ze svého. Když jste družstvo a stavíte hromadně, tak je to navíc rychlejší, úspornější, ekonomičtější atp. Byla tu také snaha o zastavění parcel v horším terénu, což je důvod, proč se v 70. letech začali hodně stavět terasové domy. Svahy byly nabízeny od státu pro družstevní výstavbu, protože je nebylo možné zastavět panelovou technologií, takže lidé získali zadarmo pozemek.“
Řadový dům po Hugovi Demartinim. Foto: Martina Dokoupilová
Pragerův vlastní dům jako souhra generací
V Braníku se nachází i rodinný dům samotného Karla Pragera. U tohoto domu ve svahu se uplatňuje opět podobný princip, jakou u domu od Kaplického. Původně to bývala jednopatrová stavba na sloupech, která jako by levitovala.
Designově jednoduchá, sevřená kostka s keramickým obkladem, po obou stranách s hladkými plochami oken bez členění. Z ulice se vstupovalo přímo do obytného patra. V přízemí ve svahu byly garáže a technické místnosti. Postupně, jak se rodina rozrůstala, byla zastavěna i spodní část a vznikl zde druhý velký byt. Když se později jeho dcera vdala za architekta Loudu, tak si v roce 1978 dle svého návrhu postavili pro svoji rodinu ještě vrchní dvoupatrovou obloukovou nástavbu, tzv. dům na domě. Jde o technicky zajímavé řešení, protože na místo střechy byla použita půlka rozříznutého zemědělského sila. Chlazení bylo řešené tak, že se fasáda v letních žárech zkrápěla vodou, protože se plechová konstrukce samozřejmě přehřívala. Vznikla tak zajímavá kompozice, která ukázala generační rozdíl a zároveň tvůrčí souhru. Později vilu Loudovi prodali a dnes je již zrekonstruovaná novým majitelem. Vnější půlobloukový tvar střechy zůstal zachován, vnitřek už je přestavěný.
Vila Karla Pragera. Foto: Martina Dokoupilová
Kolonie domů od Karla Pragera
Dále se již dostáváme k hlavnímu cíli vycházky, a to kolonii čtyřech samostatných a sedmi řadových domků, postavených již zmiňovaným Družstvem pro výstavbu rodinných domků s ateliéry. Členové družstva byli různí umělci, v průběhu se ale složení několikrát změnilo a měnil se i počet řadovek. Například Karel Nepraš do družstva vstoupil a vystoupil několikrát, jednou se prý stavba kvůli němu i zastavila, protože nebyl spokojený s Pragerovým projektem.
Rodinné domy byly koncipovány jako velké domy s velkými ateliery pro sochaře, umístěnými v přízemí kvůli lepší manipulaci se sochami a materiálem. Řadové domy byly navrženy pro malíře s ateliery ve druhém patře. Vše bylo plánováno jako skupinová výstavba také právě kvůli vysokým příspěvkům od státu. Majitelé rodinných domů jí ale nakonec bohužel nezískali, protože nešlo o klasickou výstavbu. Majitelé řadovek dopadli lépe, ti dostali od státu zdarma k využívání pozemky a po dokončení jim byly za drobnou úplatu prodány.
Od začátku bylo družstvo založeno jako tzv. „na rozpad“, což znamená, že po dostavení již majetek není družstevní, ale je převeden do osobního vlastnictví. Plánování a založení družstva začalo v roce 1968, předpokládaná stavba a dokončení mělo být v letech 1970–1972. To se ale nepodařilo, dostavěno bylo až na podzim 1976 a stěhování majitelů proběhlo až na jaře dalšího roku. Finální skladba majitelů rodinných domků pak byla – Kolářovi, Vladimír Preclík a Zdena Preclíková (Fibichová), manželé Havelkovi a Vajceovi.
Kolik takové domy stály? Byly na svou dobu extrémně drahé, pokud počítáme s tím, že průměrný dům se dal postavit za 100–200 tisíc korun. Tyto řadovky stály 500 tisíc a vily dokonce 1 milion korun. Co se v ceně promítlo byl návrh prominentního architekta. Dále to byly také složité úpravy terénu pozemku a sítě. Také použité materiály byly exkluzivní. Fasády jsou z pohledového betonu s obkladem z kabřince, který je dražší než klasická omítka, ale za to měl být bez údržby a dlouho vydržet. Prostory uvnitř domu jsou taktéž velkorysé, zvláště v případě, kdy jen jedna rodina měla děti.
Rodinný dům sochaře od Karla Pragera. Foto: Martina Dokoupilová
Tou byli Vajceovi, kteří v roce 1986 emigrovali do Německa. Dům jim byl následně sebrán a chvíli zde bydlel sochař více vyhovující tehdejšímu režimu. Po revoluci a navrácení majetku v restituci dům prodali dobře situované rodině, která jej přestavěla a před zhruba třemi lety přikoupila od dalších dědiců i druhou zadní vilu. Přední domy zůstaly v rodinách původních majitelů. Jednu vlastní paní Preclíková, druhá žena sochaře Preclíka, vedlejší potom dědici Kolářových, kteří tam stále udržují jeho atelier.
Řadovky byly původně plánovány pro malíře, nakonec zde bydleli ale i grafici, restaurátoři (poznáte podle soch před domem) a sochaři, takže se často musela dispozice upravovat podle jejich potřeb. Dvě atypické řadovky jsou na krajích, v té vlevo bydlela keramička paní Trubáčková a ta měla atelier s pecí dole. Krajní atypická na pravé straně patřila Hugovi Demartinimu. V ostatních případech byly ateliery umístěny v horním patře s výhledem do zahrady. Někteří noví majitelé si později rozdělili tento prostor na dvě místnosti, někteří ho používají jako velký obývák s krásným výhledem, kde mají okna od země až po strop. Šlo od začátku o atypický prvek. Okna se dělala na míru, byla drahá a majitelé si stěžovali, že se kovové rámy kroutí a profukují. Dnes už jsou všude vyměněná za nová.
Řadové domy od Karla Pragera. Foto: Martina Dokoupilová
I bydlení se vyvíjí
Protože se preference v bydlení začaly postupně měnit, případně úspěšnější umělci potřebovali větší prostory, většina začala postupně domy prodávat a často si pořizovali domky někde na vesnici za Prahou. Většina nových majitelů dodnes zachovává víceméně původní podobu z venku, i vnitřní dispozice povětšinou zůstávají v původní podobě. Zrušené jsou ale u více domů prudké sjezdy do garáže, které se nacházely v podzemním podlaží. I tyto řadovky totiž byly postaveny na principu vycházejícím ze svahovitého terénu, kdy se vcházelo do obytného prostoru v druhém patře z úrovně terénu a garáže a další místnosti s přístupem do zahrady byly ve spodním podlaží. Dnes tak auta parkují před domem na úrovni ulice. Zajímavostí také je, že si nový majitel domu po Hugovi Demartinim nechal před lety udělat návrh interiéru právě od Davida Vávry, včetně návrhu dřevného altánu na zahradě.
Sdílet / hodnotit tento článek