Funerální architekturou se zabýváte už od dob svých studií na Fakultě architektury v Brně. Co vás vedlo k takovému rozhodnutí?
Během postgraduálního studia na Uni Strathclyde v skotském Glasgow jsem se věnovala vnímání prostoru člověkem. Skrze kvalitativní výzkum jsem identifikovala určité společné jmenovatele v tom, jaké typy prostředí působí na respondenty emocionálně silněji než jiné. Po návratu do Brna jsem v rámci diplomové práce přemýšlela, jak získané poznatky a principy utváření prostoru aplikovat; zároveň jsem v té době řešila poměrně závažné zdravotní problémy a s nimi související nejistotu. Byla to tedy souhra osobních vlivů a charakter mého výzkumu, co mě přivedlo k návrhu hřbitova scénografickým, sekvenčním – nebo chceme-li fenomenologickým – přístupem. Tak vznikla idea pietních biocenter.
Vaše diplomová práce se konkrétně zabývala možnou budoucností pohřbívání. Mohla byste svůj návrh blíže popsat?
Ve své diplomové práci jsem navrhla koncept hřbitova jako krajinného prvku v okolí měst a obcí – pietní biocentrum, které lze chápat jako vizi hřbitova 21. století. Takový hřbitov je bez klasických hrobů, uren, věnců či rakví; místo nich nabízí přírodní prostředí plné života, které zároveň dává smysl okolní krajině a prospívá jí. Přírodní pohřebiště v tomto pojetí pomáhá místní biodiverzitě – může mít formu například lučního hájku, ovocného sadu nebo louky plné květin, která přirozeně navazuje na okolní krajinu a důstojně slouží k uctění památky zesnulých, to vše s přihlédnutím ke konkrétním geografickým a topografickým podmínkám lokality a místně specifickým potřebám druhové rozmanitosti.
Už tehdy vznikla iniciativa zvaná Cemetery of No Graves, nebo to všechno přišlo až později?
Tato iniciativa vznikla až později – během mé pracovní stáže ve švédském Göteborgu, asi rok po dokončení diplomu. Byla to svým způsobem náhoda. Moji spolubydlící se tehdy dozvěděli o mém konceptu „hřbitova bez hrobů“ a jejich zájem i pozitivní reakce mě povzbudily k tomu, abych tuto myšlenku začala rozvíjet jako mezinárodní iniciativu. Setkala jsem se tehdy s Megan a Carou, které chtěly začít myšlenku prakticky realizovat a hledat k tomu cestu. Tehdy se zrodil název Cemetery of No Graves. S Megan jsme se pak setkaly v Praze se spolkem Ke Kořenům a hlavně s Adamem Vokáčem, současným správcem lučního hřbitova. Po roce ve Švédsku jsme se ale s manželem rozhodli vrátit do Česka a založit si vlastní architektonické studio – bams office. To ovlivnilo směrování projektu a vyústilo v putovní výstavu navazující na diplomovou práci – v rámci výstavy jsme konfrontovali zpovědi hrobníka, jemuž hlas propůjčil právě Adam Vokáč, o současném pohřebním systému s vizí pietních biocenter. Naším cílem bylo otevřít celospolečenskou debatu, a to se skutečně podařilo. Výstava se stala putovní, proběhla v Praze, Brně a Boskovicích.
Poslední místo aneb konejšivá architektura hřbitova. Nabízí místa ke vzpomínání i na nenarozené děti
přečíst článekDnes se tématu již věnuji profesionálně – naše studio bams office bylo osloveno městem Bratislava za účelem zpracování studie pro velký nový hřbitov v Bratislavě, kde je stále velká poptávka po kosterním pohřbívání. V rámci svého působení ve Spolku Poslední stopa se nyní také podílím na edukativním programu Hřbitovy přátelské k přírodě a lidem pro správy hřbitovů, který je financován Evropskou unií a vznikl ve spolupráci se slovenským spolkem Funebra. Ten se zaměřuje na možné adaptace stávajících hřbitovů a začátkem října k němu proběhla konference v Bratislavě, které se zúčastnilo na 95 zástupců městských a hřbitovních správ a dalších zástupců odborné a laické veřejnosti z celého Česka a Slovenska, což ukazuje, že téma se skutečně dostává do povědomí.
Daří se v rámci těchto aktivit prosadit také potřebné změny v legislativě? Máte nějaký dobrý příklad ze zahraničí?
Legislativní změny bohužel zatím v Česku prosazeny nebyly – téma udržitelného pohřbívání je teprve na začátku cesty. Nicméně dílčích úspěchů již bylo dosaženo: existuje pracovní skupina při Ministerstvu pro místní rozvoj ČR a začínají probíhat diskuse o možných úpravách zákona s tím, že ministerstvo vydalo oficiálně platná stanoviska, ve kterých předběžně posvětilo menší požadovanou hloubku výkopu hrobu či pohřeb bez rakve. K tomu se nedávno spustila edukační kampaň na sociálních sítích právě ve spolupráci ministerstva s kolegou Adamem Vokáčem, která formou dialogu problematiku a její udržitelné směřování přibližuje. My ve spolku Poslední stopa se aktuálně soustředíme hlavně na všeobecnou osvětu. Inspirací je například Německo, kde už fungují lesní hřbitovy a nově se začíná povolovat i kompostování lidských ostatků, tedy takzvaná teramace. Je však otázkou, nakolik bude posouvání tématu nakloněna nově nastupující vláda.
Symbolika a scénografie prostředí (Archiv Blanky Solár)
Český pohřební zákon se měnil naposledy v roce 2017. Kde vidíte jeho hlavní nedostatky?
Hlavní nedostatek současného zákona o pohřebnictví vidím v tom, že fakticky připouští jen dva způsoby pohřbívání – buď uložení těla do hrobu, nebo zpopelnění v krematoriu. Zákon tedy vůbec nepočítá s jinými, modernějšími a ekologičtějšími metodami. Prakticky vzato znemožňuje vznik přírodních pohřebišť mimo tradiční hřbitovy – pouze taková na ukládání popela – a nepřipouští například kompostování ostatků či další inovativní postupy, již běžné v jiných vyspělých státech jako je USA, Německo, Švédsko a jiné.
Nejsou tady ale i další omezení, například z pohledu stavebního zákona či zákona o ochraně přírody a krajiny?
Ano, určité překážky plynou i z jiných předpisů. Pokud bychom chtěli zakládat nové typy pohřebišť v krajině, neobejde se to bez změn v územním plánování a splnění požadavků stavebního zákona – zřízení pietního biocentra by muselo projít schvalovacím procesem. Dále je tu legislativa ochrany přírody a krajiny: při realizaci pohřebiště v přírodě by se muselo dbát na to, aby nedošlo k poškození chráněných území či ohrožení vodních zdrojů. Nicméně to se týká hlavně kosterního pohřbívání a při ukládání teramatu by takováto omezení nebyla nutná. Bylo by pouze nutné zohlednit živnost takto vzniklé půdy, a svědomitě ji do krajiny ukládat. V zásadě by bylo nejlepší, aby vznikla nová definice pietního biocentra nebo biotopu do Zákona o ochraně přírody a krajiny – definovat pietní biocentrum jako krajinný prvek s přesahem do kultury a zároveň zanést vysokou míru ochrany.
Fotografie z putovní výstavy Hřbitov bez hrobů; pietní biocentrum? v Brně (Foto: Jakub Gaňa)
Máte kromě architektonických návrhů nějakou osobní zkušenost s realizací pietních biocenter včetně zahraničních?
Zatím nemám přímou osobní zkušenost s realizací pietního biocentra – jedná se dosud o vizi, která na svou fyzickou realizaci čeká a jsme nyní ve fázi intenzivní osvěty a komunikace s veřejností, i formou například veřejných diskuzí či konferencí. Samotný proces navrhování a povolování hřbitovů je jeden z nejsložitějších a časově nejnáročnějších, mimo jiné i proto, že mezi lidmi stále panují předsudky a není v našich končinách dostatečně zavedeno, že může jít o kvalitní veřejný zelený prostor, doslova o zelenou infrastrukturu. Nicméně město Bratislava v rámci studie a posouzení možné lokality nového hřbitova, kterou zpracováváme, zájem o tyto nové přístupy již projevila. Jde o dlouhodobý návrhový horizont až do roku 2050, je tedy logické, že už je potřeba být flexibilní a s určitou proměnou preferencí ve společnosti počítat a alternativy lidem do budoucna zpřístupnit.
Jak probíhal proces s úřady v rámci rozšíření Ďáblického hřbitova a jak jste spokojena s výsledkem?
Na tom projektu jsem se nijak nepodílela. Pouze se znám se spolkem Ke Kořenům, který se zasadil o založení první přírodní sekce Ďáblického hřbitova pro ukládání popela ke stromům, bez náhrobků. Hřbitov pro ukládání popela si může založit de-facto kdokoliv a téměř kdekoliv – popel lze ukládat kdekoliv se souhlasem majitele pozemku.
Shrňme tedy, co je hlavní překážkou v budování pietních biocenter a udržitelného pohřbívání v Česku a porovnejme to například s vývojem v Německu, kde již existuje širší možnost v otázce volby naší poslední cesty?
Hlavní překážkou je stále platná legislativa a s ní související opatrnost vůči změnám. Český systém pohřebnictví je zatím svázaný relativně přísnými pravidly a také tradičními představami – změny v této oblasti narážejí i na určitou společenskou konzervativnost. Naproti tomu třeba v Německu je vývoj dál: existuje tam širší paleta možností posledního rozloučení, jako například teramace – kompostování lidských ostatků, přestože zatím stále v pilotní verzi a s teramatem se stále musí nakládat jako s celý tělem – pohřbít do hrobu. Časem je ale předpoklad, že podobně jako v USA, se tato omezení promění i v evropských zemích, kde bude teramace legalizována. V dubnu 2026 plánujeme díky přiznanému grantu česko-německé spolupráce také konferenci, kde přijedou zástupci německého Meine Erde a představí proces české veřejnosti.
Pokusme se podrobněji popsat, jak by takový hřbitov budoucnosti mohl z pohledu architekta a urbanisty vypadat?
Z architektonicko-urbanistického hlediska si představuji „hřbitov budoucnosti“ jako komponovanou přírodní krajinu, kterou návštěvník prochází. Může být součástí systémů ekologické stability v krajině. Může se nacházet v blízkém extravilánu sídel, stejně tak ale může vzniknout taková oáza biodiverzity i v rámci městských zástaveb, třeba na původních brownfieldech a podobně, přestože tam, skrze tlaky trhu, je vznik z mého pohledu méně pravděpodobný. O biodiverzních pohřebištích lze uvažovat jako o škále – od zelené infrastruktury až po hřbitovní rezervace. Mohla by v něm být síť cestiček nebo i vyvýšených dřevěných lávek, které provádějí lidi různými částmi území. Nechyběla by místa k zastavení a rozjímání– například vyhlídky nebo zákoutí pro zapálení svíčky, například na vodních prvcích. Součástí by měly být i drobné konstrukce funkčního, spirituálního a emocionálního charakteru – drobné stavby jako altánky či útulny k rozjímání a také symbolické prvky, třeba průchozí brána, která metaforicky spojuje různé biotopy a světy mezi sebou. Myslím, že moderní krajinný hřbitov nám umožňuje uvažovat scénograficky a záměrně prolínat spirituální a přírodní zážitek z místa, takže i přes, pro někoho možná zdánlivě radikální proměnu hřbitova jak ho známe, by kulturní, umělecká i ekologická funkce mohly být ve vzájemné rovnováze a ku prospěchu jak prožitku pozůstalých, tak i potřeb krajiny.
Fotografie z putovní výstavy Hřbitov bez hrobů; pietní biocentrum? v Brně (Foto: Jakub Gaňa)
Co by měl architekt a projektant vědět, než se pustí na nelehkou cestu funerálního architekta budoucnosti?
Osobně mám ráda zadání všeho druhu a architektura hřbitovů se dle mého názoru nijak neliší od architektury pro život – ba naopak, paradoxně slouží také primárně živým lidem, a tak na ni i nahlížím. Nicméně určitě je potřeba počítat s tím, že jde o citlivé téma a pohled na něj se může mezi jednotlivci velmi lišit. V zásadě ale věřím, že každý člověk by měl mít možnost svobodné volby v tom, jak se svým tělem po smrti naloží, a pro ty, kteří si přejí splynout po smrti s přírodou by tu taková možnost měla existovat, a rozhodně ne jenom formou rozptýlení popela po kremaci v přírodě, protože kremace jako taková bohužel v našich podmínkách ekologická není.
Děkuji za rozhovor a přeji všechno dobré
Blanka Solár (*1994) absolvovala Fakultu architektury VUT v Brně a roční postgraduální studium na University of Strathclyde, Glasgow. Je zakládající architektkou studia bams office, iniciativy Cemetery of No Graves s cílem propojování relevantních odborníků a osvěty pro téma pietního biocentra a členkou výboru spolku Poslední stopa zs., který se zaměřuje na osvětu v tématu přírodního pohřebnictví.
Sdílet / hodnotit tento článek