• ESTAV.cz
• Architektura
• Někdy stačí zvednout střechu. Malá architektura jako odpověď na městskou krizi bydlení

Prohlédnout fotogalerii29 fotografií

Projekt se týká prvního domu v řadě čtyř řadových domů postavených na úzkém pozemku. Původně koncipované jako skromné dílny z běžných materiálů, domků typických pro vedlejší zástavbu Bagnoletu. Z nízkých poměrů ale jeden dům pozvedlo určité vyvýšení. A to doslova. Elevace horního podlaží totiž dům zpřístupnila docela novým možnostem. Vezmeme to ale raději postupně, protože i tenhle projekt má svou genezi. Vývoj.

Bydlet se tu původně dát vůbec nemělo, v době výstavby tak tyto vedle sebe seřazené objekty zamýšleny nebyly. Šlo totiž o malé dílny, přístavky pro řemeslníky. Jenže situace se v průběhu let vyvinula jinak, a postupně byly přestavěny na neméně řadové rodinné domy. Ovšem nízké, neuzpůsobené k dalšímu růstu. Samozřejmě, že majitelům těchto nemovitostí nikdo v dalších zásazích do uspořádání nebránil. Ono se ale ani nezdálo moc pravděpodobné. Místa pro růst tu nebylo.

Romantický domek zateplili a prodloužili do zahrady dřevěnou přístavbou. Na střeše mají fotovoltaiku. Z ulice změny nepoznáte

přečíst článek

V širším kontextu pak příběh těch čtyřech domků z Bagnoletu odráží komplexnější a složitější situaci v tamním městském bytovém fondu. Takových obydlí, které se rodinnými domy staly až v průběhu času, nějakou transformací, tu totiž nemají zrovna málo. A představují poněkud chatrnou jistotu. Křehké řešení, která sice zaplňuje nabídku, ale ne moc dobrou. Obývat totiž rodinný dům, který neměl být rodinným domem, je vždycky spojené s větší porcí komplikací.

Projekt architektů ze studia 127af je přinejmenším zajímavý tím, že z jednoho takového domu, na poptávku majitelů, dělá něco lepšího. Přiměřenějšího, vhodnějšího. Zkrátka bydlení, které už rodinnému standardu odpovídá více. A tím vlastně oba designéři, Deborah Feldmanová a Baptiste Potier, předznačují možné řešení pro další zdejší „rodinné domy, co nejsou rodinné domy“.

Foto: Filip Dujardin

Když už se čtyři nevejdou

To jedno konkrétní obydlí se ve své někdejší podobě skládalo z jediného obytného prostoru v přízemí se dvěma ložnicemi s nízkým stropem. A taky koupelnou, zastrčenou v úrovni pod okapem, kde se v silně stísněném prostoru výška pohybovala od 100 do 180 centimetrů. Jak už tu padlo, to řešení bylo „dostupné“ – ale svým charakterem spíše provizorní a nouzové. Takže když se obyvatelům narodilo další dítě, zavolali po změně.

Rozhodli se upravit střechu, tak aby se rozšířil podkrovní prostor. Do té míry, aby coby čtyřčlenná rodina v takovém místě mohli přežít. Hodí se zmínit, že teprve po tom rozplánovaném rozšíření se dostali na užitnou plochu 55 metrů čtverečních. Což hned dává celému záměru jinou perspektivu. Plány architektů ze studia 127af přitom měly k přímočarosti daleko. Nezapomeňte – střechu si přál zvýšit majitel jen jednoho ze čtyř přítomných domků v řadě.

Zjistili, že dvě auta nepotřebují. Garáž přestavěli na zahradní pokoj

přečíst článek

Takže propletený tvar parcel a práv majitelů vyžadoval zásah podobný spíše vyšívání, než velkému a radikálnímu zásahu. Každé navržené architektonické gesto nebo nový stavební výraz vyžadoval jemné vyjednávání. Jak zmiňuje Fedlmanová, prezentace projektu se odehrávala skoro tak často u klientů, jako u sousedů. Bylo třeba garantovat splnění řady podmínek.

Patřilo k tomu vyhýbání se rušivým pohledům; zachování prahů soukromí a zajištění slunečního světla pro sousedy. Protože jedna vyšší střecha jim neměla stínit. Žádalo si to spoustu úprav v projektu. A trpělivost.

Dosavadní vstup do upravovaného a „povyšovaného“ domu, který se nacházel za zadním nádvoří budovy s výhledem do ulice, byl tedy v rámci úprav omezen na jediné dveře a úzkou chodbu. K těmto technickým a kontextovým omezením se pochopitelně přidal sociální rozměr. Skutečnost, že projekt musel reagovat na napjatý rozpočet mladé rodiny, pro kterou se získání dalšího prostoru k bydlení stalo fakticky nezbytným.

Foto: Filip Dujardin

Směna mezi podlažími

Změny ale neplodí jen komplikace. S vývojem náčrtů, a přibývajícím časem stráveným s rodinou v jejich domě, a diskusemi s městem i se sousedy se ukázalo, že nový prostor vytvořený úpravou střechy má řadu vlastností, které vlastně ospravedlňují radikální přehodnocení uspořádání domácnosti. Takže se oproti prvním verzím ložnice a koupelna přesunuly do přízemí, zatímco obytný prostor nově zabíral horní patro v rámci nového objemu. Tedy uprostřed nově vydobytého, prostorného a prosvětleného prostoru.

Tuto volbu, ono prohození funkčního obsahu horního patra a přízemí, přitom podpořily dva klíčové faktory: zaprvé potenciál, který tento objem nabízel. Včetně toho, že by v budoucnu mohl být třeba dále vertikálně rozdělen, dalším mezipatrem.

Řešení obloukem výšku domu nezvýšilo, vytvořilo ale prostor pro růst

přečíst článek

A zadruhé? Do toho rozhodnutí se promítly klimatické a světelné podmínky. Místnosti v přízemí, osvětlené malými okny směřujícími do přízemí, zůstávají v létě tmavší a přirozeně chladné, což není na škodu. Zatímco nové horní patro těží z velkorysého denního světla a efektivního křížového větrání díky pečlivě umístěným otvorům.

Přístavba střechy se musela vypořádat s konstrukční křehkostí stávající budovy a zároveň zůstat proveditelná díky lehkému konstrukčnímu systému. Systému, který by se dal na místě ručně sestavit, vzhledem k omezenému přístupu na staveništi. Úzké nádvoří za zdí a mimo ulici přístup jeřábové technice neumožňovalo a ani lešení vlastně nebylo kde postavit. Proto se přistavovalo „zlehka“. Nicméně solidně.

Foto: Filip Dujardin

Dřevěný rám izolovaný recyklovanými textilními vlákny je obložen eternitovými břidlicemi. Dva odkryté ocelové vazníky byly dimenzovány tak, aby v blízké budoucnosti umožnily případné přidání mezipatra nad obytnou částí. Sklon střechy byl stanoven tak, aby si jižně orientovaná fasáda uliční budovy zachovala sluneční světlo. Na této fasádě byla znovu použita stávající malá okna Velux a doplněna většími novými otvory přímo v linii s hlavními prostory – kuchyní a obývacím pokojem.

Výsledek? Nový objem je tedy koncipován jako adaptabilní prostor, schopný přizpůsobit se budoucím transformacím a zároveň nově definovat vztah domu ke světlu, vzduchu a každodennímu životu. Pětapadesát metrů čtverečních skutečně není mnoho, ale oproti tomu, jak stísněně žila rodina dříve, je to jako pohádka. Náklady? Celá realizace (včetně DPH) nepřesáhla rozpočet 105 000 eur, tedy zhruba 2,5 milionů korun.

A kouzlo úspěchu? Sousedé ze tří dalších domů v řadě už přemýšlí, jak si také nechají „povýšit“ své bydlení. Příklady táhnou.

Foto: Filip Dujardin

Údaje o projektu

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata