Častým úkolem současné stavební praxe je rekonstrukce stávajících objektů ve stáří dosahujícím 100 i více let. Jedná se o objekty, ve kterých je obvykle použita kombinace dřeva a hlíny, a to nejenom u objektů památkově chráněných (obr. 1). Správná oprava či rekonstrukce takovýchto objektů musí respektovat přirozené chování těchto materiálů při zachování současných požadavků na kvalitu a způsob bydlení. Důležitá je nejenom dobrá znalost chování přírodních materiálů, ale také vědomost o způsobu provádění v daných dobách na daných místech a v neposlední řadě i znalost historie stavebnictví.
Obr.1 hliněné zdivo marefy
Historie dřeva a hlíny ve stavebnictví
Počátky používání dřeva a hlíny jako stavebního materiálu v českých zemích spadají, obdobně jako jinde ve světě, do nejstarší historie člověka. Vždyť hlína, kámen a rostliny tvořily jeho přirozené životní prostředí. Jeden z nejstarších dokladů u nás pochází z doby cca 3700 let př. n. l. z oblasti Záhoří, kde byla poblíž Lipníku nad Bečvou odkryta osada opevněná kamenohlinitou hradbou [4].
K většímu oživení použití hlíny jako stavebního materiálu v kombinaci se dřevem došlo v průběhu 17. a 18. století, tedy v době, kdy mohutné požáry v oblastech s převládajícími tradičními dřevěnými konstrukcemi ničily celé vesnice a města. Konstrukční pravidla obsažená ve stavebních řádech a dalších nařízeních znamenala zvýšení bezpečnosti a životnosti staveb.
Na území České republiky se setkávají oblasti tří kultur, které se do jisté míry prolínají (obr. 2). Západní oblast podél hranic s Německem je oblastí domu hrázděného, jihovýchodní oblast naší země je oblastí domu hliněného, která se v menší míře rozšiřuje až do rovinných částí středních Čech, jak bylo patrné při povodních v Čechách, horské oblasti patří domu roubenému. U všech tří základních typů jsou obsaženy tři hlavní přírodní materiály, a to kámen, hlína a dřevo. Kámen je obsažen v základech a soklech všech těchto staveb, hlína a dřevo v horních stavbách všech tří typů, i když v různých množstvích.
Dům hrázděný
Dům hrázděný má nosnou konstrukci dřevěnou s výplněmi tvořenými zdivem z pálených nebo nepálených cihel i z dusané hlíny. Hliněné výplňové zdivo bylo omítnuto z vnitřní i vnější strany. Na rozdíl od německých hrázděných staveb, které jsou obvykle tmavě hnědé až černé, jsou naše hrázděné stavby obvykle barevné (obr. 3). Hliněné byly původně i podlahy v přízemí a na půdě, podlahy v přízemí však do dneška zůstaly jen málokde.
Dům roubený
Dům roubený má nosnou konstrukci masivní dřevěnou složenou z vodorovně umístěných trámů, hliněný materiál je zde užit jako výplně a těsnění spár mezi jednotlivými horizontálními prvky stěn, v konstrukci hliněných podlah a v půdních mazaninách, případně příček (obr. 4). Někdy byly roubené stěny opatřeny hliněnými omítkami, jak je vidět na obr. 5.a, kde je omítka přímo na trámech, anebo na obr. 5.b, kde je přídržnost omítky zvýšena laťováním.
Zvláštním druhem roubených staveb jsou ty, které byly v 18. století opatřeny hliněnou mazanicí z obou stran obvodových stěn, aby sloužila jako ochrana proti požáru. Pro zvýšení přídržnosti hliněných vrstev tlustých obvykle 80 – 100 mm byly do dřeva stěn zapouštěny kolíky (tzv. ježkování – obr. 6).
Dům hliněný
Hliněný dům byl prováděn na našem území řadou technologií. Nejčastěji se vyskytující jsou stěny zděné z vepřovic (obr. 7). Ostatní technologie jsou monolitického charakteru a patří sem stavby nabíjené (dusané do bednění), stavby nakládané (do bednění i bez bednění) a stavby válkové (prováděné do bednění i bez bednění). Obytné budovy měly omítky vnitřní i vnější, hospodářské budovy byly obvykle bez omítek. Hliněné původně byly i podlahy a půdní mazaniny, které se na rozdíl od podlah vyskytují hojně dodnes, a to nejenom u staveb hliněných.
Dřevěné konstrukce v hliněných domech tvořily především horizontální konstrukce zastropení a krovy střech. Ve stěnách se dřevo vyskytuje v podobě překladů nad otvory nebo jako horizontální vyztužení vysokých stěn stodol, kde nacházíme dřevěné výztužné trámy zabudované v polovině výšky stěn. Dřevěné jsou někdy i štíty střech, hlavně u hospodářských budov.
Hliněné stavby se stavěly v oblastech, kde bylo dřevo mnohdy nedostatkovou surovinou, a proto se v krovech vyskytují i odkorněné křivolaké kmeny místních dřevin (obr. 8). Konstrukci krovů obvykle tvoří dvojice krokví s hambálky uložené na pozednici bez podezdívky. Krytina byla u starších staveb původně došková, která zatěžovala krov minimálně. Po její výměně za keramickou nebo břidlicovou docházelo k přetížení krovů a krokve byly silně prohnuté. Pokud nebyla pozednice dobře zakotvena do vazných trámů nebo do stropu, odtrhovaly se stěny od stropů a vykláněly se směrem z budovy ven.
Stropní trámy a průvlak jsou uložené na zdivu, u staveb výstavnějších bývají uložené na dřevěné roznášecí podložce, jindy přímo v hliněném zdivu (obr. 9). Trámy a průvlak působí jako osamělá břemena a zdivo zatěžují soustředěným zatížením, výsledkem je svislá trhlina ve zdivu vlivem jeho nedostatečné pevnosti v tahu. Tato porucha se objevuje u stěn provedených jakoukoli technologií. Životnost zhlaví trámů uložených ve zdivu závisí na vlhkosti, kterému je zhlaví vystaveno.
[4] Pavelčík, J.: Hlinsko. Hradisko lidu bádenské kultury. Archeologické památky střední Moravy, svazek 2, Vlastivědné muzeum v Olomouci, 2001. ISBN 80-85037-25-4
Sdílet / hodnotit tento článek