Oba muže spojuje trnitá cesta v prosazování vlastních myšlenek a výrazná originalita. Přestože se vodoléčba popisuje už v bájných indických eposech, musel Priessnitz bojovat se zástupci oficiálního lékařství, a dokonce byl vězněn za nepovolené léčení. Také obec architektů nebyla o několik desetiletí později k osobitému architektovi původem ze Slovenska vůbec vstřícná. Nepomohla ani přímluva věhlasného Jana Kotěry a Jurkovič byl z projektu lázní Luhačovice předčasně odvolán. Stačil ovšem dokončit celou řadu pozoruhodných objektů. Architektura se jevila slovutným akademikům jako „přílišná rozvolněná“, zcela odlišná od německých a rakouských vzorů lázeňské architektury (Tobias Grauber či Karl a Gustav Wiedermann).
Co máte s tou vodou, Priessnitz?
Začátky bývají těžké. Vincenz Priessnitz měl dar léčit, neměl ovšem patřičné vzdělání ani dostatek finančních prostředků. Vynikal však nezdolnou vůlí a pracovitostí a na sklonku života se z něj stal velmi bohatý muž. Podle historických pramenů dosahovala výše jeho jmění až tři miliony zlatých. Začínal ve skromných podmínkách ve svém rodinném domě, který si postupně přestavil na soukromé lázně, a i přes zákaz úřadů léčil. Vše skončilo žalobou a odsouzením ke čtyřem dnům vězení. Svoji léčitelskou prestiž obhájil až o několik let později, kdy propukla v Javorníku epidemie cholery. Kronika města uvádí, že v roce 1831 zemřelo v léčebném zařízení doktora Schnorfeila 154 lidí a v případě jedenadvaceti pacientů léčených Priessnitzem nezemřel nikdo. O pár let později už byla císařská komise o mnoho vstřícnější a rozhodla ve prospěch léčitele. Rok 1837 se poté uvádí jako datum oficiálního vzniku vodních lázní a Priessnitzovi se začíná dařit. Přestavba rodinného domu zdárně pokračovala, přibývaly nové budovy s obytnými světnicemi a jídelnami, aby poté v roce 1838 vyrostl velký léčebný dům s třiceti pokoji.
O vodoléčbu byl nebývalý zájem a počet pacientů se rychle zvyšoval. „Zatímco v roce 1830 léčil Priessnitz 54 osob, v roce 1837 stoupl počet návštěvníků lázní na 500 a o dva roky později dokonce na 1 544,“ uvádí se v kronice města. Není divu, že mu v roce 1846 udělil rakouský císař Ferdinand V. medaili a pozval ho na svůj dvůr. Lázně se otevřely „vyšší třídě“, která se na Priessnitzův pokyn seznamovala se zásadami skromného venkovského života a s přirozenými přírodními léčebnými postupy. Zdejší studená voda se užívala nejenom k pitným kůrám, ale také k důkladnému omývání. Součásti byla i takzvaná ergoterapie, léčba jednoduchými pracovními úkony jako bylo řezání dřeva či odklízení sněhu. Nechyběly ani procházky po okolí v lehkém oděvu, studené lázně, chůze na boso v ranní rose, prostá strava, pravidelný režim a naprostá absence všech rušivých vlivů.
České lázeňství prožívalo svůj „zlatý věk“ a Priessnitzovy lázně v Jeseníku patřily ke světové špičce. Staré osvědčené metody se postupně vracely do lázeňských procedur a jen těžko bychom hledali někoho, kdo by se zeptal: „Co máte s tou vodou, Priessnitz?“ tak, jak tomu bylo na začátku nelehké životní dráhy tohoto výjimečného muže.
Příliš slovanské a teatrální
Zatímco v Jeseníku neprožíval „dvorní“ vídeňský architekt Leopold Bauer prakticky žádná omezení (stejně jako ostatní architekti, kteří se podíleli na výstavbě proslulých českých lázní), Dušan Samo Jurkovič musel o své originální pojetí lázní Luhačovice bojovat. Příliš se vymykal tehdejšímu architektonickému stylu, snažil se o maximální soulad s přírodou, chtěl, aby se „neléčilo pouze tělo, ale také duše“. Dominantami lázeňského středu neměla být honosná neoklasicistní sídla a empírové kolonády podle německého vzoru, ale barevné secesní stavby s lidovými prvky (tzv. čičmanský folklórní sloh). Ze dvou strohých nevýrazných budov na Lázeňském náměstí se nejprve zrodil Janův dům (dnes Jurkovičův dům), z nedalekého vodoléčebného ústavu nový komplex s plovárnou a slunečními lázněmi.
Ve stejném duchu vznikaly i další pozoruhodné stavby (Chaloupka, vily Vlastimila a Valaška, lázeňský dům Jestřebí či Slovácká búda). Návštěvníci lázní byli sice překvapeni nenadálou změnou, ale vesměs ji vnímali jako potřebnou a pozitivní. Jurkovič byl v tehdejším tisku nazýván básníkem dřeva a lázně Luhačovice označovány jako překrásný odpočinkový slovanský salon. Výsledkem pozitivního hodnocení byla řada nových objektů, doplňujících rozsáhlý lázeňský areál. Mnohé stavby ovšem byly v pozdějších letech nemilosrdně zbourány. Jurkovič měl připraveny i další projekty, ale navzdory nadšení veřejnosti se objevila i kritika jeho tvorby z řad slovutných architektů (např. Karel Hugo Kepka, který pokládal lidovou architekturu za úpadkovou).
Výsledkem rozporů bylo v roce 1903 ukončení spolupráce. Důvodem odvolání byla nejspíš přílišná volnost forem Jurkovičova génia. Nepomohla ani přímluva Jana Kotěry, profesora pražské akademie, který publikoval rozsáhlou obhajobu v odborném časopise Volné směry, kde píše o originální architektuře splývající s přírodou tamějšího kraje bez umělkovaného rázu národopisného a bez plané líbivosti.
Lázně Luhačovice - hotel Dům Bedřicha Smetany
Nicméně další architekti, kteří se podíleli na dostavbě lázní Luhačovice, alespoň část Jurkovičových plánů realizovali. Za všechny snad Velká a Malá kolonáda architekta Oskara Pořízky či secesní dům Bedřicha Smetany od Emila Králíka. Najdeme tady i neméně významné stavby v duchu funkcionalistické moderny od Bohuslava Fuchse. Z nepostavených Jurkovičových projektů se nejčastěji zmiňuje famózní návrh na kavárnu s exotickými interiéry, spojení secese a orientu, či soutěžní návrh na úpravu lázeňského středu, kde nechybí velkolepý lázeňský dům s kasinem.
Fotografie poskytly Lázně Jeseník a Lázně Luhačovice.
Sdílet / hodnotit tento článek