Je to obdivuhodné dílo, často označované jako moderní technologický chrám péče o pitnou vodu, které i po tak dlouhé době je schopné dodávat obyvatelům metropole pitnou vodu v případě potřeby.
Projekt Podolské vodárny byl odpovědí na vzrůstající spotřebu pitné vody v Praze. V roce 1914 sice byla spuštěna moderní Káranská vodárna, nicméně po vzniku Velké Prahy se ukázalo, že její výkon neodpovídá novému vývoji potřeb. Praha se po spojení s okolními obcemi rozrostla na 680 tisíc obyvatel a očekával se další růst až na jeden milion obyvatel. A tomuto tempu Káranská vodárna nemohla stačit.
V roce 1921 proto byla schválena stavba nové vodárny v Podolí na místě původních dvou vodáren z 80. let 19. století – Vinohradské a Pražské. Nový komplex byl navržen jako moderní stavba, která umožnila úpravu říční vody na pitnou prostřednictvím mechanické pískové filtrace. Nová vodárna byla dokončena v roce 1929 a ihned se zapojila do výroby vody pro město, ačkoliv do té doby byla vybudována pouze jedna polovina celého komplexu. Zároveň se stavba okamžitě zařadila mezi monumenty hlavního města, které až do současnosti nemají na světě obdoby.
Samotné čištění vody se odehrávalo na třech filtračních stupních – hrubocezech, předfiltrech a konečně na jemném filtru. Již začátkem 30. let se ale ukázalo, že prostá mechanická filtrace pro výrobu pitné vody z Vltavy nestačí, a proto bylo nutné celý systém čištění vody upravit. Vedle prosté pískové filtrace tak byla do vodárny zavedena úprava vody za použití chemických srážedel – koagulace.
Hlavním tvůrcem podoby nové vodárny byl prof. Antonín Engel, meziválečný urbanista a architekt. Detaily projektu na celou vodárnu vypracovala vodárenská projekční kancelář s přispěním prof. Františka Kloknera a Ing. Bedřicha Hacara. Hlavním dodavatelem stavby byla firma Karel Kress z Prahy, která se vodárenskou výstavbou zabývala dlouhodobě.
Po druhé světové válce se spotřeba vody v Praze opět razantně zvýšila. Proto bylo 3. dubna 1952 rozhodnuto o definitivní dostavbě vodárny, jejím rozšíření a modernizaci. Došlo k opravě filtračního systému a stavbě soustavy čiřičů v nově projektované jižní budově. Zde se koncentrovala procedura čištění vody pomocí kontinuální koagulace. Opravené pískové filtry od spuštění druhé poloviny vodárny fungují již jen jako druhý stupeň celé procedury. Provoz „nové“ vodárny byl zahájen v roce 1965. A to opět podle projektu Antonína Engela, který se však již této události nedožil.
Podolská vodárna je v současnosti unikátní stavbou i ve světovém měřítku. Jediná podobná budova, se kterou ji lze srovnávat, je vodárna R.C. Harris Water Treatment Plant v kanadském Torontu. Díky tomu je vodárna v Podolí považována za světově výjimečnou technickou památku a zájem o ni projevila i mezinárodní komise TICCIH (The International Committee for the Conservation of the Industrial Heritage), která se zabývá zachováním průmyslových památek po celém světě.
Pravidelný provoz vodárny byl ukončen po povodních v roce 2002 a nyní slouží jako záložní zdroj.
Historie Podolské vodárny v datech
- 1882 – spuštění Vinohradské vodárny v Podolí
- 1885 – spuštění Pražské podolské vodárny
- 1913 – ukončení činnosti Pražské podolské vodárny a začátkem 20. let i Vinohradské vodárny v Podolí
- 7/1921 – schválení stavby nové vodárny na místě původních dvou vodáren
- 1922 – započata stavba nové Podolské vodárny
- 1929 – dokončení a spuštění Podolské vodárny
- 1931 – rekonstrukce filtračního a strojního vybavení
- 1940 - 1942 – kompletní přestavba strojního vybavení na rychlofiltraci
- 4/1952 – rozhodnutí o dostavbě Podolské vodárny
- 4/1960 – spuštění nového provozu vodárny
- 1965 – dokončení architektonické podoby celého areálu vodárny
- 1992 – rekonstrukce celého areálu
- 2002 – ukončení pravidelné provozu
Sdílet / hodnotit tento článek