V zájmu sociologů se ocitli mladí lidé (mileniálové) ve věku 18 až 35 let v Praze, Brně, Pardubicích a Olomouci. Unikátní dotazníkové šetření proběhlo v druhé polovině minulého roku s cílem zkoumat hlavní strategie, kterými se mladí lidé vyrovnávají s problémem klesající dostupnosti bydlení na jedné straně a touhou stát se vlastníkem bydlení na straně druhé. Tyto strategie, stejně jako hypotetické politiky státu, mají podle slov sociologů důležité dopady na budoucí vývoj bytového systému a obecných nerovností v oblasti bydlení. Celkem byl proveden rozhovor s 649 respondenty a respondentkami. V důsledku zhoršené epidemiologické situace spojené s onemocněním COVID-19 bylo zařazeno i online dotazování (85 rozhovorů online).
Jak bydlí naši mileniálové
Průzkum ukazuje, že část mileniálů (zejména těch mladších) žije převážnou část roku v domácnostech rodičů, příbuzných nebo přátel (36 %), větší část (64 %) žije již samostatně: 35 % v samostatném nájemním bydlení, v drtivé většině v soukromém nájmu, a 29 % ve svém vlastním bydlení. Ve věkové skupině 27 až 35 let žije samostatně téměř 80 % dotázaných mladých lidí – ve svém vlastním bydlení 45 % a v nájmu, opět hlavně soukromém, 34 % z nich.
„Soukromé nájemní bydlení představuje pro mladé lidi velmi důležitý segment na cestě k osamostatnění – pro mnohé z nich je jenom chvilkovou zastávkou na cestě k vlastnímu bydlení, ale pro mnohé, ať si to přejí či nikoliv, také dlouhodobé bydlení: po dovršení 27. roku sice podíl nájemního bydlení postupně klesá, ale více než čtvrtina dotázaných třicátníků stále žije v soukromém nájmu,“ komentuje výzkum Martin Lux ze Sociologického ústavu AV ČR a ukazuje příslušné grafy a tabulky.
Průzkum dále ukázal, že většina mladých lidí nepředpokládá, že by problémy s dostupností bydlení mohly vyústit v nějaký mezigenerační konflikt. Hlavním důvodem jsou podle nich silné mezigenerační finanční a majetkové transfery uvnitř rodiny. Pouze 26 % dotázaných převážně mladších vlastníků bydlení nedostalo od svých rodičů/prarodičů žádnou výpomoc při pořízení bytu či domu – ani dar, ani finanční výpomoc, a ani se nemohli účastnit výhodné privatizace bytů. Tito mladí vlastníci bydlení, kteří stojí mimo řetěz mezigeneračních finančních transferů, jsou pak i těmi, kteří si více než ostatní uvědomují rozevírající se nůžky v majetku domácností v podobě rezidenčních nemovitostí a významně více než ti, kteří transfery dostali, pak očekávají, že se tyto nůžky budou otevírat i v budoucnu.
Mezigenerační konflikt Zdroj: Sociologický ústav AV ČR
Největší mezigenerační rozdíly v oblasti bydlení Zdroj: Sociologický ústav AV ČR
„Zajímavé možná může být to, že většina respondentů se domnívá, že dnešní generace mladých lidí má oproti generaci jejich rodičů složitější situaci při hledání bytů, i proto zůstávají déle bydlet u svých rodičů, ve spolubydlení, v dočasném nájmu nebo v jiných přechodných formách bydlení. Přičítají to rovněž jinému životnímu stylu a někdy i horší finanční situaci řady mladých lidí,“ dodává Martin Lux.
Jaké jsou ideální představy mladých o bydlení
Z hlediska typu bydlení ukázal průzkum Sociologického ústavu AV ČR, že většina respondentů by chtěla bydlet v bytovém nebo rodinném domě. Z hlediska typu konstrukce preferují dvě třetiny mladých domy postavené z cihel, tvárnic či kamene. Pokud jde o typ sídla, v němž by se chtěli dotázaní usadit, vede velkoměsto (nad 100 tis. obyvatel), následuje střední město (20-100 tis. obyvatel), menší město (do 20 tis. obyvatel), dále obec v blízkosti velkoměsta, obec v blízkosti středního nebo menšího města, 3 procenta je pro venkovskou obec vzdálenou od města a 1 procento pro samotu. Představa ideálního bydlení za předpokladu, že by nebyli nijak finančně omezeni, je prostorný rodinný dům se zahradou či moderní vila.
„Ukázalo se, že respondenti do značné míry replikovali typ bydlení a konstrukce svých rodičů a rovněž typ materiálů u svého současného bydlení. Potvrdilo se to i z hlediska typu sídla a umístění bydlení. Hlavním faktorem determinujícím volbu respondentů v otázce ideálního právního důvodu užívání se ukázal být právní důvod užívání současného bydlení a právní důvod užívání bydlení jejich rodičů,“ uvedl v komentáři Petr Sunega.
Ideální bydlení z hlediska právního důvodu užívání bydlení Zdroj: Sociologický ústav AV ČR
Pokud jde o ekologické standardy ideálního bydlení většina respondentů se shodla, že by mělo být postaveno v pasivním nebo alespoň nízkoenergetickém standardu. Až 29 % respondentů by za ideální bydlení považovalo bydlení postavené z přírodních materiálů (dřevo, sláma, hlína). Téměř tři čtvrtiny respondentů by chtělo, aby jejich ideální bydlení využívalo obnovitelné zdroje energie (např. solární), řada z nich se kloní k názoru, že jejich ideální bydlení by mělo dokázat také recyklovat vodu (např. zadržením a využitím dešťové vody).
Ideální bydlení z hlediska ekologických standardů Zdroj: Sociologický ústav AV ČR
Jaká by měla být role státu v oblasti bydlení
Podle poloviny dotázaných mileniálů je bydlení soukromou záležitostí občana a jeho rodiny. Přes čtyřicet procent dotázaných mladých má za to, že starost o bydlení občanů je záležitostí jak občana a jeho rodiny, tak i státu nebo obce. Zároveň výrazná většina dotázaných se domnívá, že by stát a obce měly pomáhat se zajištěním bydlení více než v současné době. Mezi nejčastější formy pomoci státu a obcí v oblasti bydlení byla zmiňována výstavba nového obecního či státního bydlení, poskytování půjček na pořízení vlastního bydlení, příspěvky pro mladé rodiny s dětmi a také příspěvky na bydlení pro domácnosti, které mají vysoké náklady na bydlení. Jen tři procenta dotazovaných vidí podporu komunitních forem bydlení jako vhodnou formu pomoci.
„Zajímavé zde mohou být rozdíly ve smýšlení podle vzdělání a politické orientace: Lidé méně vzdělaní (základní škola a vyučení) a příjmově slabší domácnosti by chtěly více regulovat trh a více pomoci od státu. Z hlediska politické orientace nejsou rozdíly mezi pravicově a levicově naladěnými dotazovanými tak vysoké. V případě vyšší regulace trhu je pravice o něco méně výrazná, nicméně většina pravicově laděných dotazovaných také volá po intenzivnější regulaci trhu bydlení. Levice sice o něco méně, než pravice přisuzuje starost za bydlení jednotlivcům a jejich rodinám, ale tíhnutí k přisuzování zodpovědnosti jednotlivcům a rodině je silné i na levici,“ komentuje výzkum Petr Kubala.
Z provedených rozhovorů a ohniskových skupin tedy plyne, že zajištění bydlení je sice dominantně vnímáno jako soukromá záležitost, kdy si člověk musí bydlení zasloužit vlastní aktivitou v soutěži s ostatními, nicméně stát do tohoto procesu zasahovat může a má. Stát má především zabránit největším excesům a zajistit férové prostředí, v němž může docházet k soutěži mezi (relativně) rovnými. Dále má role státu spočívat v pomoci těm, kteří jsou „v objektivně znevýhodněné situaci“, jsou to matky samoživitelky, mladé rodiny na začátku životních drah, senioři nebo jiné systematicky znevýhodňované skupiny. Zodpovědnost za zajištění bydlení je tedy dělená – stát má především vytvářet prostor pro realizaci individuálních drah, má zabraňovat těm největším excesům (přemíra skupování bytů za účelem spekulací), aby zachoval relativně férovou soutěž (zabránění příliš velkým nerovnostem), a zároveň má pomáhat těm, kteří ve volné soutěži nemohou z „objektivních důvodů“ uspět.
Jaké se nabízejí alternativní způsoby bydlení
Alternativní formy bydlení jsou podle výsledků průzkumu Sociologického ústavu AV ČR mezi mladými lidmi spíše neznámé. Alternativní možnost v podobě sdíleného kolektivního bydlení nazvanou Co-housing neznala většina dotázaných (64 %). Zhruba třetina respondentů (32 %) o možnosti tohoto typu bydlení pouze slyšelo a jen 4 % tuto možnost zná dobře. O možnostech kolektivní výstavby domu Baugruppe neví výrazná většina dotazovaných (72 %). Jen čtvrtina dotazovaných o této možnosti jen slyšela (26 %) a dvě procenta tuto možnost zná dobře.
Foto: PEXELS-binyamin mellish
„Z těch, kteří alternativní způsoby bydlení znají nebo o nich alespoň slyšeli, by tyto formy bydlení jako dlouhodobě řešení bydlení zvažovala jen marginální část dotázaných. V případě sdíleného komunitního bydlení (Co-housingu) by o této možnosti uvažovalo pouze deset procent dotázaných. O možnosti kolektivní výstavby domu (Baugruppe) by uvažovalo sedmnáct procent dotazovaných,“ komentuje výzkum Petr Kubala.
Nejčastěji poukazují na nevýhody v podobě nutnosti se domlouvat s ostatními lidmi na společných řešeních, neexistují přesné postupy, jak podobné kolektivy založit a spravovat. Výhodou i nevýhodou může být sdílení nákladů (např. za nákup nemovitosti) i rizik (např. při splácení půjčky). Příjmově silnější domácnosti znají více Baugruppe, ty slabší by zvažovaly bydlení v Co-housingu.
Foto: PEXELS-fox
Co-housing
A jak takový co-housingový projekt vypadá? Zpravidla je umístěn na okraji města a žije v něm okolo 20 domácností s obyvateli různého věku. Domy jsou řadové s relativně malou obytnou plochou, mají vlastní zahrádky, které jsou otevřeny do společných prostranství, aby se lidé mohli setkávat. V centru se zpravidla nachází společenský dům, kde se mohou účastnit společných večeří, jsou zde herny pro děti, dílna, prádelna a další vybavení, které je možné využívat a nástroje (sekačky, pily…) sdílet.
Projekty Baugruppe jsou založeny na principu společné investice, kde několik investorů spojí své síly a skupina si postaví třeba malý činžovní dům nebo zrekonstruuje prostornou historickou vilu. Využívat lze i pozemky, které pro developerské společnosti nejsou zajímavé. Na rozdíl od developerů, kteří produkují téměř identické byty či domy, je zde mnohem větší prostor pro individualitu bydlení, jenž bude vycházet vstříc konkrétním požadavkům budoucích rezidentů.
Sdílet / hodnotit tento článek