• ESTAV.cz
• Architektura
• Jak architekti z Itálie a Portugalska stavěli školu v peruánských horách

Prohlédnout fotogalerii23 fotografií

Tady v Apurímac a zejména v těsném okolí Pangoa, se zároveň jedná o jedny z nejvýše položených kávových plantáží na světě. Jak ale obyvatelé smutně podotýkají, kromě vyhlášených kávových plantáží toho tady moc k vidění ani k životu není.

„Pokud si chcete představit život indiánů v Chuquibambilla, musíte si odmyslet poetiku venkova, a zasadit svou idealizovanou představu do širšího kontextu všedních dní,“ říká architekt Paul Alfonso. Jak tedy vypadá život ve světě, který je omezen na izolovanou náhorní plošinu ve výšce 3300 metrů nad mořem? Žádná elektřina, žádná kanalizace, bez zdrojů hygienicky nezávadné pitné vody z vodovodního řadu; bez sociálního zajištění, obchodů a doktorů, s průměrnou hustotou 14 lidí na kilometr čtvereční.

Chuquibambillští indiáni se snaží v rámci své uzavřené a od světa izolované komunity zajistit minimální životní standard pro sebe a pro své děti, ale sama odlehlost lokality, nepřítomnost základní infrastruktury a minimální prostor najít si zaměstnání mimo oblasti lovu, sběru, rybaření či práce na plantáži dává lidem jen malou naději na to, že jejich potomkům bude někdy lépe. Podobně jako jinde ve světě pak dospěli zdejší lidé k názoru, že šance na změnu, „potenciál pro lepší budoucnost“ tkví ve vzdělání jejich dětí. Těch bychom zde na ploše 425 kilometrů čtverečních napočítali 250 (průměrná pěší vzdálenost k cestě do školy činí 24 kilometrů), a jejich přístup ke vzdělání, pokud nebudeme započítávat tradiční výuku zvyklostí a obyčejů, byl dosud minimální.

Zdroj: Paulo Afonso / Marta Maccaglia

Škola řeší problém dětí i dospělých

Projektová kritéria výstavby školy v Chuquibambilla narážela na silné „sociální“ překážky. Plánování nezahrnovalo jen zpracování vlastního návrhu, ale vyžadovalo od projektového týmu intenzivní studium lokality z hlediska její historie i demografických charakteristik. „Pokud chcete, aby se místní lidé stali nedílnou součástí projektu, musíte v první řadě skutečně porozumět tomu, co zde lidé potřebují a čeho se jim nedostává,“ dodává Alfonso. Díky tomu je navrhovaný projekt už od začátku mimořádným.

„Je to mnohem víc, než jen o tom, co se zde bude odehrávat během výuky ve školních hodinách,“ říká Alfonso. „Je to ucelený prostor pro přeměnu a rozvoj celé zdejší komunity.“ Škola se zde stává místem, kde se jednak potkávají děti s učiteli a lektory, ale zároveň se zde mohou vzdělávat a rozšiřovat si obzory nenásilnou formou i dospělí. Negramotnost starší generace je zde totiž jeden z významných problémů, který se dospělých dost citelně dotýká, zvláště je-li na něj upozorňováno.

Zdroj: Paulo Afonso / Marta Maccaglia

Škola v Chuquibambilla počítala jak s vlastním návrhem učeben, hřiště a společenských prostranství, tak i obytným zázemím pro učitele a studentů z větších vzdáleností. Tři základní „moduly“ školy a ubytování jsou rozmístěny okolo centrálního náměstí. Důraz byl kladen na to, aby jednotlivé učebny měly multifunkční charakter, a mohly vyhovovat jak po stránce edukační, tak i vlastní „rozšířenou“ účelností. Příkladem je třída, která současně slouží jako kabinet pomůcek, nebo knihovna.

Kromě nezbytné čítárny nebo počítačové učebny, tak jak je známe z jiných vzdělávacích institucí, tu ale narazíme na poměrně rozsáhlé protnutí vnějšího a vnitřního prostoru, ať už formou praktických dílen nebo školních pozemků. Programy, zaměřené na hrnčířství, truhlářství, práci se zemědělskou technikou nebo zaměřené na chov hospodářských zvířat si pro své děti vyžádali sami rodiče, kteří na projektu výstavby různou měrou participovali.

Pozemky s políčky a skleníky a ohrady se zvířaty jsou připojeny na vlastní areál systémem chodníčků, teras a stezek, jež jsou spolu s vysázenou zelení okrasou celého objektu školy.

Strategie a tvůrčí proces v bodech

• V přípravné fázi byl pro úspěch celého projektu nejdůležitější „participační proces“, tedy výměna názorů a zkušeností s místní komunitou.
• Konstrukční řešení je ve své podobě netradiční. Pracuje totiž s výstavbou na seizmicky aktivním podloží.
• Užité stavební prvky v sobě nesou rysy tradiční architektury, sama konstrukce je působivou kombinací lokálních přírodních a moderních stavebních materiálů.
• Využití sil místních obyvatel při výstavbě umožnilo lidem získat on-site stavební dovednosti a zkušenosti. Ty dále přetrvaly, a vytvořili podmínky pro získání pocitu sounáležitosti se školou.
• Klimatického komfortu bylo dosaženo s využitím pasivních systémů, zejména regulací slunečního osvitu se zapracováním lokálního zastínění.
• Přesah, daný sklonem střechy, zajišťuje zastřešení „chodeb“ a spojnic uvnitř objektů za deštivého počasí.
• Vyšší stropy a model „otevřené stěny“ umožňuje nižší prostup vlhkosti a lepší větrání na principu křížové ventilace.
• Ke zlepšení vnitřního klimatu pomáhá i výsadba zeleně v těsném sousedství učeben.
• Využití přirozených systémů – osvětlení, větrání – snižuje celkové energetické nároky stavby na minimum.
• Počítačová učebna, nejmodernější prvek vzdělání v celé škole, je napájena pomocí solárních panelů.
• Dešťová voda je sbírána stahována střechou do nádrží, a po přečištění je dále využívána k zálivce na zahradě.
• Na místě byla vybudována i jednoduchá kanalizace se systémem přečišťování. Podobný model kanalizace začíná postupně adoptovat i 1600 rodin žijících v celém regionu.

Zdroj: Paulo Afonso / Marta Maccaglia

Na projektu školy v Chuquibambilla spolupracovalo italsko-portugalské architektonické studio Afonso Maccaglia Architecture (AMA) a skupina BOSCH Arquitectos. Pokud by vás zajímal detailní popis stavebních prací, můžete například navštívit blog Chuquibambilla school project.

Chuquibambillská škola v číslech

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata