Ve vícedílném seriálu se budeme věnovat jejich problematice, jaké jsou jejich výhody a nevýhody a na co si dát pozor před pokládkou různých typů podlahových krytin.
Pohled PRO
Kromě uvedených výhod sádrových potěrů v kombinaci s podlahovým topením nelze přehlédnout ani výhodu možnosti vylití podstatně větších ploch bez dilatačních mezer (oproti cementovým mazaninám), nenáchylnost na tvorbu trhlin (po zatuhnutí se mohou objevit drobné trhlinky v hloubce do desetin milimetrů, ty bývají odstraněny broušením anhydritu při odstraňování šlemu), snadná zpracovatelnost – samozhutnitelnost, dlouhá doba zpracovatelnosti a snadná aplikace.
Koncového uživatele přesvědčí i další argumenty, jako jsou nižší váha oproti cementovým potěrům (ocení se hlavně při vestavbách), možnost menší tloušťky potěru (od 25–30 mm, ocení se hlavně při rekonstrukcích), ale hlavně argument (absolutně) rovné plochy díky samonivelačním vlastnostem, tedy odpadnutí nutnosti provádění samonivelační stěrky před pokládkou podlahových krytin. Je však třeba upozornit, že tento argument bývá často faulem, jehož tíže vysvětlování padá na bedra podlahářské firmy, která bude následně provádět pokládku podlahových krytin.
Pohled (nikoliv) PROTI – pohled podlaháře
Má-li koncový uživatel již anhydritový podklad hotový, finální výsledek pokládky podlahové krytiny je závislý na samotném výběru typu krytiny a na schopnostech a umu podlahářů. Velké množství podlahářů nabralo během své praxe s anhydritovými potěry mnoho negativních zkušeností, přesto však není nutné potěry na bázi sádry předem hanit a odmítat případné realizace pokládek na ně.
Tak jako ve všech oborech lidské činnosti, existují anhydritové potěry kvalitní i nekvalitní, pevné i méně pevné, zkrátka povedené a nepovedené. Hlavní roli tak hraje pochopitelně zkušenost aplikátora potěru a zvolený druh potěru – anhydritové potěry bývají dodávány s pevností tlaku od 20 MPa do 30 MPa a pevností v tahu 4 MPa až 6 MPa. Velká část problémů s těmito potěry tak bývá způsobena snahou na podkladu ušetřit, volbou co nejlevnějšího řešení a samotným neodborným provedením. Anhydritové potěry bývají dodávány i v pytlované formě, která láká k provádění i kutily bez řádných zkušeností. A výsledné potěry tomu bohužel mnohdy odpovídají.
Nicméně na stavebním trhu je celá řada odborných firem majících bohaté zkušenosti s prováděním anhydritových potěrů a celá řada kvalitních materiálů. Přesto podlaháře čeká, u některých typů podlahových krytin, nelehký úkol – vysvětlit budoucímu uživateli nutnost dodatečné úpravy podkladu před instalací krytiny a s tím souvisejících dalších finančních nákladů.
Před pokládkou krytiny
Před pokládkou na anhydritové potěry je nezbytné zohlednit několik důležitých faktorů. Úplně první činností podlaháře by měla být kontrola, zda byl potěr řádně obroušen. Po vylití a zatuhnutí se na anhydritu vytváří tenká vrstva – tzv. „šlem“, který musí být odstraněn zbroušením. Nedojde-li k jejímu odstranění, anhydrit vysychá mnohem pomaleji. Na vrstvu šlemu se nesmí pokládat podlahové krytiny, obzvláště krytiny lepené k podkladu. Odstranění šlemu se provádí cca po 7–14 dnech od vylití. Tento proces by měl být proveden realizátorem podkladu. V praxi se tomu často neděje a stavební firma maximálně informuje zákazníka, aby tuto činnost provedl podlahář před pokládkou krytiny. Proto by měl podlahář provést kontrolu, zda bylo odbroušení provedeno a ideálně informovat o tomto nezbytném kroku zákazníka, aby zajistil provedení u stavební firmy.
Přestože jsou anhydritové potěry samonivelační, tedy teoreticky by jejich aplikace měla přinést výsledek rovné plochy, nebývá tomu tak vždy, krizovým místem bývají hlavně rohy místností. Kontrola rovinnosti podkladu je tak nezbytnou součástí podlahářovy činnosti.
Mezi nejdůležitější procesy kontroly podkladu patří měření zbytkové vlhkosti. Zvláště u tohoto typu podkladu nesmí dojít k zanedbání, protože výrobci a normou požadované zbytkové vlhkosti podkladu povolené pro pokládku podlahových krytin jsou podstatně nižší, než je tomu u cementových potěrů. Požadovaná hodnota zbytkové vlhkosti je stejná pro všechny typy podlahových krytin – je udávána v hodnotě 0,5 % u podkladů bez podlahového topení, 0,3 % u podkladů s podlahovým topením. A protože každé pravidlo má svou výjimku, pro paropropustné textilie jsou přípustné hodnoty 1 %, respektive 0,8 % u podkladů s podlahovým topením.
V závislosti na pokládaném typu podlahové krytiny a způsobu pokládky je nezbytné provést ještě jednu kontrolu podkladu, a to kontrolu pevnosti v tahu odtrhovou zkouškou.
Specifika pokládky jednotlivých krytin na anhydritové potěry jsou odlišná, proto se na některé typy zaměříme v příštích pokračováních článku. Nenechte si ujít další obsah na ESTAV.cz a aktivujte si týdenní emailový zpravodaj zdarma. Každý týden vám pošleme, co je na ESTAV.cz nového.
- Samonivelační schopnost.
- Není náchylný na vznik trhlin.
- Rychlost tuhnutí – již po 2 dnech od vylití je možné po něm chodit, po 7 dnech již snese plné zatížení.
- Není porézní, což přináší lepší vlastnosti při užívání na podlahovém topení, byť má stejný součinitel tepelné vodivosti jako cementová mazanina. Doba prohřátí u cementových mazanin bývá přibližně 3–4 hodiny, u anhydritu přibližně 2 hodiny.
- Dokonale obteče kolem trubek/kabelů podlahového topení.
- Nižší hmotnost oproti cementové mazanině.
- Možnost vylití větších ploch bez dilatace.
- Možnost zahájit vytápění již po sedmi dnech od vylití.
- Náchylnost na vlhkost, a to i vlhkost vzdušnou – anhydritové potěry nelze používat v prostorách se zvýšenou vlhkostí (sauny, bazény, …). Za vlhka klesá pevnost mazaniny až o 50 % (po vyschnutí však nabývá opět své původní pevnosti).
- Při lití při teplotách vyšších než 25 °C je nutné zabránit působení přímého slunečního svitu na potěr, při teplotách nad 30 °C je lití zakázáno.
- Anhydrit musí být před pokládkou podlahových krytin vysušen na mnohem nižší hodnoty než cementové mazaniny.
- Po vylití a zatuhnutí se na anhydritu vytváří tenká vrstva – tzv. „šlem“. Ten musí být odstraněn zbroušením.
- Musí se vylívat na uklizený podklad – i drobné nečistoty zanechané na podkladu se v anhydritu vyplaví na povrch, kde následně zatuhnou a mohou rušit jeho rovinnost (např. drobné kamínky, kuličky z polystyrenu atd.)
Sdílet / hodnotit tento článek