Montáž rastru podlahového topení
Podlahovka je z estetického hlediska výhodnější než například radiátory, protože se vám nikde nepletou otopná tělesa, která zabírají místo, nejsou na pohled příliš hezká a velmi špatně se čistí, takže akorát víří zapadaný prach. Pravda je, že reakční doba podlahovky není tak pružná jako u radiátorů, protože než se prohřeje nebo vychladne vrstva betonu nebo anhydritu, ve kterých jsou hadice topení zalité, tak to trochu trvá. Jinou podstatnější nevýhodu jsem zatím během užívání neshledal a upřímně, jakmile systém jede, vytopí dům docela rychle.
Nízkoteplotní systémy jsou přípravou pro budoucí dobu, kdy se pravděpodobně vyplatí investovat do účinného tepelného čerpadla nebo do slunečních kolektorů. V době, kdy jsme dům stavěli jsme na podobná drahá zařízení neměli prostředky, proto tedy plynový kotel.
Na návrh podlahového topení nepotřebujete extra složité výpočty. Zhotovitelé většinou rozmisťují hadice v rozestupu 150-200mm v běžných místnostech a v koupelnách pak ve 100mm rozestupech. Zaregulování podlahového topení se provádí v rozdělovačích nastavením průtoku otopné vody v jednotlivých větvích systému.
Zdroj: GIACOMINI CZECH, s.r.o.
Na trhu je na výběr z několika druhů trubek (hadic), které se vzájemně liší svojí konstrukcí, výztužnou vrstvou a materiálem matrice. Průřez je kolem 2 cm a tloušťka stěny asi 2 mm. Hadice se musí k podkladu kotvit, aby při aplikaci roznášecí (akumulační) vrstvy podlahy nevyplavaly a udržely si své rozteče. Existují dva základní způsoby, jak hadici k podkladu kotvit.
Jednou možností je přímo na tepelněizolační (zvukověizolační) vrstvu podlahy rozložit separační anebo reflexní folii, která navíc napomáhá navracet radiační teplo zpět do akumulační vrstvy. Pozor je třeba dát na používání reflexních folií v případě anhydritu, který může chemicky reagovat s kovovou složkou folie a zničit ji (folie musí být pro použití v anhydritu určena). Folie se musí přelepovat ve spojích a po obvodě vodotěsně napojit na stěny dilatační folií z mirelonu, aby pod izolant neprotekl materiál roznášecí vrstvy podlahy a topení ,,nevyplavalo“. Hadice se přes separační vrstvu kotví plastovými příponkami připíchnutím do podkladu (izolantu).
Druhou možností je systém tenkých polystyrenových desek s předlisovaným rastrem výstupků (pupíků), mezi které se hadice vtlačují. Desky vypadají jako podrážka kopačky. Tyto desky mají vetšinou rozměr 0,5 x 1,0 m a jsou po obvodě opatřeny zámky, které zajišťují vzájemně těsný spoj. Po obvodě místností se dilatují folii s mirelonem, která zajišťuje dilataci desky a brání protečení materiálu v případě použití samonivelační formy potěru.
Roznášecí vrstva z anhydritu
Všechny místnosti se v prazích otvorů dilatovaly a trubky se v těchto místech opatřily plastovou chráničkou. Na takto zajištěné napuštěné a natlakované hadice se následně aplikuje roznášecí vrstva podlahy.
Na roznášecí vrstvu můžete použít betonovou mazaninu. Nevýhodou je její velká aplikační tloušťka a tím i větší zatížení nosných konstrukcí, více hmoty k prohřívání, nutnost provádění vyztužení armaturou pro eliminaci smršťovacích trhlin v potěru, značná pórovitost betonu, která více prodlužuje dobu prohřívání podlahovky (pro snížení pórovitosti se používají plastifikátory, její hodnoty jsou i tak v porovnání s pórovitostí samonivelačních potěrů horší). Čas nutný pro vytvoření betonové podlahy je podletně delší a tento způsob vyžaduje použití techniky, kterou běžně k dispozici asi nemáte (vibrátory, hladičky). Bez jejich použití je výsledná rovinnost v porovnání se samonivelákem mizerná.
Zdroj: GIACOMINI CZECH, s.r.o.
Samonivelační hmoty, jak sám název napovídá, mají vlastnost „samo se vyrovnání“, čehož je dosaženo velmi vysokou tekutostí. Jsou řídké asi jako jogurt a na rozdíl od betonu, který se sype, tečou. Směs je řídká pro velmi vysoký podíl vody a plastifikátorů. Hutnění a vyrovnání povrchu se provádí rozkmitáním hladiny vylitého materiálu rádlem, při čemž se uvolňují obsažené bublinky a povrch se srovnává do vodorovna. U samonivelačních potěrů se běžně dosahuje rovinnosti 2 mm / 2 m, což je hodnota pro omítky. Pevnosti jsou jako u betonů 20 - 30 MPa.
Výhoda samonivelačního potěru je menší aplikační tloušťka (při použití potěru na podlahové vytápění je to min. 35 mm nad horní hranu otopné hadice), s tím je spojené menší zatížení nosných konstrukcí a méně spotřebované hmoty, která se musí prohřívat (kratší reakční doba), dále nižší pórovitost potěru, kvůli nižšímu smrštění absence vyztužování potěru (kyselé anhydrity se ani kovovou výztuží vyztužovat nemohou) a možnost provádění větších dilatačních úseků. Obrovskou výhodou je snadnost provádění a čas, za který se materiál vylije a podlaha srovná. Náš dům s podlahovou plochou 200 m2 jsme při tloušťce potěru 6 cm (tedy cca 25 tun materiálu) vylili ve čtyřech lidech za dopoledne i s přípravou a úklidem.
V zásadě existují dva druhy samonivelačního potěru, které se vzájemně liší použitým pojivem. Jak bylo řečeno, směs obsahuje obrovské množství vody. Běžné betony by při takové konzistenci neměly žádné pevnosti, protože by se rozdružilo plnivo. Vlivem vysoké pórovitosti by navíc při smršťování materiál zcela rozpraskal. Pokud jako pojivo použijete anhydrit (bezvodá forma sádry), můžete použít mnohem více záměsové vody. Část vody je využita při hydrataci pojiva během tuhnutí a tvrdnutí, zbylá voda se však musí z anhydritu co nejúčinněji odstranit. Dlouhodobým působením vody a to i té přebytečné záměsové sádra ztrácí svoji pevnost. Toto je obrovská nevýhoda anhydritu, která jej předurčuje k používání pouze v interieru a pouze v suchých provozech (bytová koupelna vyhovuje).
Pochozí je anhydrit již druhý den po vylití. Své pevnosti 20 - 30 MPa dosahuje asi po pěti dnech zrání a následně se musí velmi intenzivně větrat prostory a voda z hmoty vysoušet, aby se všechna odstranila. Pomůže i postupné zatápění a zahřívání desky podle výrobcem předepsané náběhové křivky, které vysoušení urychlí. Obsažená voda se s ohledem na klimatické podmínky vyvětrá při tloušťce 6 cm asi za osm týdnů (při vytápěn í podstatně dříve). Betonu se nechává 28 dní na smrštění, ale není tak citlivý na zbytkovou vlhkost. Částečně je schopen tuto vodu využít na dehydratování pojiva.
S ohledem na použitou nášlapnou vrstvu pojiva musí být vlhkost potěru cca 0,5 - 1,0 % hmotnosti, což je prakticky suchý materiál. Tuto vlhkost by měl měřit dodavatel podlahy. Pokud by byla vlhkost vyšší, hrozilo by snižování pevnosti podlahy a narušování nášlapné vrstvy vlivem vypařování zbytkové vody.
Zdroj: GIACOMINI CZECH, s.r.o.
Anhydrit je dodáván buď v mixu jako beton a dopravován čerpadlem, výhodou je cena za jednotku objemu materiálu. Nemusíte mít čerpadlo, vodu ani posílené jističe. Nevýhodou je nutná rezerva materiálu, který buď vylijete do rygolu nebo necháte odvézt a zlikvidovat, přebytek každopádně zaplatíte. Rezervu byste měli mít vždy alespoň 10%, protože je vždy třeba s litím vycházet z nejvyššího místa (s nejnižší tloušťkou) a vrstvu zbylé plochy tomu přizpůsobit.
Další možností je nechat si materiál dovézt v sile v suchém stavu. Pod silem je čerpadlo, ve které se směs smíchá s vodou a dopravuje se na místo lití hadicemi do vzdálenosti až 100m s převýšením do 30m, což na rodinný dům bohatě stačí i při horších dopravních podmínkách nebo při svažitém terénu. Nevýhodou je dražší jednotka materiálu, platíte však pouze to, co skutečně spotřebujete. Nutností je posílení jištění (na 32C jistič), protože náběhy čerpadla jsou až 100A. Na staveništi musíte mít přípojku na vodu s konstantním tlakem nebo velkou nádrž s čerpadlem.
Na trhu je k dostání i cementový samonivalační potěr, kde je drahé sádrové pojivo nahrazeno levnějším cementem a velkým množstvím plastifikátorů a přísad omezující smrštění. S tímto materiálem nemám osobní zkušenosti, údajně funguje pouze na menší plochy (na mysli mám rodinný dům, ne výrobní halu), jinak ráda praská. Výhodou je podstatně nižší cena než u anhydritu a menší náchylnost na zbytkovou vlhkost.
Tip z praxe
Hmota samonivelačního potěru vám nesmí zatéct pod izolant, jinak celý systém vyplave a musíte desky narychlo šprajcovat klacky nebo tyčemi do podhledu. Je třeba dbát na těsnost separační folie (nebo zámků desek) a na těsnost dilatační obvodové pásky s folií.
Druhý den po vylití anhydritu je dobré škrabákem (široká ostrá špachtle nebo gletovací hladítko na násadě) odstranit slabou vrstvu šlemu z povrchu, který při vylití vznikne, aby se otevřely póry potěru a ten rychleji vysychal.
Kolik to vše stálo?
Systém podlahového topení na „pupkaté“ desky rozdělený ve dvou podlažních rozdělovačích na 14 okruhů s kondenzačním plynovým kotlem s integrovaným zásobníkem, armaturami a vedením v kotelně, vnějším plynovodem a revizemi přišel asi na 170 000 Kč i s daní (bez krbové vložky).
Anhydrit ze sila běžně vyjde asi na 2 500 Kč/tunu bez DPH včetně dopravy, což při tloušťce 6 cm bylo 200 m² × 0,06 m × 1,8 t/m³ × 2500 Kč/t × 1,21 = 65 500 Kč vč. DPH. Cena za uložení potěru se pohybuje kolem 100 Kč/m², na 1 m³ anhydritu spotřebujete asi 300 litrů vody a dost se vám protočí hodiny elektroměru kvůli odběru čerpadla.
Sdílet / hodnotit tento článek