Vedle náročných aspektů typu inteligentní urbanizace a územní plánování, které jsou úkolem obcí, mezi ně patří i jednodušší řešení, jako například eliminace nepropustných ploch či patřičný způsob hospodaření s dešťovou vodou, která může realizovat prakticky každý stavebník.
Ne nepropustným povrchům, ano zeleným střechám
Zpevněným plochám se dnes nevyhne prakticky nikdo. Parkoviště, hřiště, manipulační prostor kolem staveb, to je běžná realita měst i obcí. V boji se suchem není potřeba tyto plochy odstraňovat, ale je nutné nahrazovat povrchy, které nedokáží vsakovat dešťovou vodu, jinými materiály, například zasakovacími tvárnicemi, které umožňují vsakování vody i růst rostlin.
To samé platí i o plochých střechách, které si oblíbila moderní architektura. Střecha si samozřejmě zachová své izolační vlastnosti, ale pokud se místo standardní rovné střechy zrealizuje zelená střecha, která je pokryta vegetací, tak zajistí, že minimálně 40 % srážkové vody vrstvy střechy absorbují a umožní, aby se odpařila zpět do ovzduší. Výhodou zelených střech je i to, že mají výborné termoizolační vlastnosti a vegetace zde mj. funguje i jako filtr, který vodu filtruje (kyselé deště, dusičnany…), takže se snižuje zátěž dalších čisticích systémů. Průtok vody se tímto způsobem také rozkládá v čase, čímž se předchází situacím, kdy dochází k přetížení kanalizační sítě včetně čistíren odpadních vod.
Dvě kanalizace
Obce, ale i samotní stavebníci by při budování nového objektu měli od počátku myslet i na rozdělení splaškové a dešťové kanalizace, což je dnes již zakotveno v předpisech o hospodaření s vodou. Důvod je jednoduchý – při záplavách pak totiž nehrozí přetečení odpadních vod a také se zbytečně neředí čistící systémy. Rozdělení kanalizace navíc každému stavebníkovi umožní se srážkovou vodou dále hospodařit.
Co s dešťovou vodou?
Srážkovou vodu shromážděnou z plochých i sedlových střech, z velkých zpevněných ploch, jako jsou například dlážděné dvory či velká parkoviště, a v neposlední řadě i ze silničních ploch, by měl každý stavebník primárně vracet zpět do přírody, a to nejlépe formou zasakování do okolní půdy. Slouží k tomu různá vsakovací zařízení, jako jsou nádrže, příkopy nebo tunelové systémy a vsakovací šachty. O tom, zda je, či není možné shromážděnou vodu zasakovat, rozhodne geologický posudek. Ještě před samotným zasakováním je však potřeba si uvědomit, že srážková voda absorbuje na své cestě ze střech a silničních povrchů celou řadu nečistot. Protože je nutné zdroje podzemní vody chránit, vstupují do hry systémy předběžné úpravy. V závislosti na druhu znečištění může být v takovém systému zakomponována filtrační šachta pro zachycení hrubých nečistot, separační šachta a šachta sedimentace písku k odfiltrování nejjemnějších plovoucích a unášených částic. Dešťová voda také může obsahovat různé chemické, ropné nebo jiné nebezpečné látky. K jejich odstranění slouží například odlučovače ropných látek, využívají se zejména v rámci velkých průmyslových objektů.
Pokud geolog usoudí, že vsakování není možné, lze vodu zadržovat v retenčních boxech a následně ji regulovaně vypouštět do kanalizace. Prosazuje se i nový trend, a tím je následné využívání akumulované vody, ať už pro zalévání zahrad či pro splachování.
Sdílet / hodnotit tento článek