Instalace lokální větrací jednotky je jednou z možností, jak dodatečně vyřešit problém s nedostatečnou výměnou vydýchaného vzduchu za čerstvý. Pokud je instalace prováděna v dřevostavbě, je nutné věnovat zvláštní pozornost výběru místa a rovněž dodržet potřebu zábrany proti pronikání vodních par do konstrukce stěny. V článku je popsán konkrétní příklad dodatečné instalace s cílem poukázat na kritická místa postupu.
O nutnosti dostatečně intenzívně větrat se v nových domech s velmi těsnými okny i dveřmi přesvědčila řada stavebníků. Důvody, proč na tento aspekt svého domu nemysleli již na počátku, mohou být různé. Časté je podcenění této problematiky nebo spolehnutí se na dodavatele domu, že vše je vyřešeno. Mnohé rodinné domy i byty byly a jsou stavěny s tím, že větrání má být zabezpečeno otevíráním oken. Když se do takového domu nastěhují lidé z domu, kde byla stará netěsná okna, tak nemají potřebné zkušenosti, návyky, aby okna otevírali. Neboť ve starém bydlení to nebylo třeba. V novém domě jsou zprvu spokojeni, avšak po čase si začnou mnohem více všímat i negativ. A k nim nedostatečné větrání patří.
Se svou zkušeností nedostatečného větrání v dřevostavbě se na redakci TZB-info obrátil jeden z majitelů rodinného domu s neřešeným větráním. Důvodem, proč to udělal, nebylo někomu dělat negativní reklamu nebo podat profesionální návod, jak problematiku řešit. Popsal nám, jak problém odhalil a jak ho řešil. V současné době problémů se sháněním řemeslníků na rozsahem relativně malé práce se nakonec rozhodl, že si vše udělá vlastnoručně. Nepostupoval zcela ideálně, ale konečný stav lze považovat za vyhovující. Takže cílem článku je inspirovat, a třeba i se vyvarovat případných chyb. Ale nechme mluvit majitele domu.
Náš rodinný dům jsme si nechali postavit v roce 2010. Volba padla na dřevostavbu, neboť se nám líbila rychlost výstavby, a i cena byla přijatelná. Po několika letech užívaní domu jsme si mnohem více začali všímat toho, jak nám dům vyhovuje. Nasbírali jsme nějaké zkušenosti a mohli porovnávat. Nejvíce nám začala vadit situace v ložnici. Respektive ranní únava, pokud jsme spali s uzavřeným oknem. Zimní období 2017/2018 přineslo několik na sebe navazujících výrazně chladných dnů, a tehdy se problém s nedostatečným větráním projevil extrémně. Abych si ověřil, že jde skutečně o nedostatečné větrání, začal jsem v ložnici měřit koncentraci CO2. Zjištěné ranní špičkové koncentrace CO2 ve vzduchu v ložnici až na úrovni 3000 ppm byly jednoznačným důkazem. Rozhodnutí dodatečně instalovat řízené větrání bylo jediným možným řešením.
Nechtěli jsme se pustit do rozsáhlých stavebních úprav domu, a tak jsme se rozhodli, že nejprve instalujeme do ložnice malou decentrální větrací jednotku, která střídá odvádění vydýchaného vzduchu ven s přiváděním čerstvého dovnitř přes rekuperátor tepelné energie. Řekli jsme si, že vyzkoušíme, jak nám to bude vyhovovat a v kladném případě následně instalujeme druhou větrací jednotku do pokoje dětí na stejném podlaží. Protože jsem si mezitím nastudoval základy problematiky větrání, tak podmínkou bylo vybrat takové lokální větrací jednotky, které budou vzájemně synchronizovat svou činnost, a to bezdrátově. Tedy tak, aby vždy jedna z nich odváděla vzduch a druhá ho přiváděla, a to podporovalo provětrávání v podstatě celého podkroví, kde je ložnice a pokoj dětí včetně malé chodby. Zvolil jsem jednotku Vaillant, konkrétně decentrální rekuperační jednotku recoVAIR VAR 60. Volba padla na tuto jednotku i s ohledem na její pro naše podmínky postačující výkon, podle nastavení mezi 30 až 60 m3 za hodinu.
Určitě bychom přípravě na instalaci nevěnovali tak velkou pozornost, kdyby šlo o dům zděný. Lokální větrací jednotky se vyznačují obvykle velmi jednoduchou instalací. Skrz vnější zeď se provrtá válcový otvor o průměru podle konstrukce jednotky, jednotka se do otvoru zasune, nasadí vnější a vnitřní kryty, elektrické zapojení lze zpravidla provést do nejbližší elektrické zásuvky a je hotovo. V našem případě však šlo o dřevostavbu. Dřevostavba má nehomogenní konstrukci stěny, jsou v ní různé trámy, latě, parozábrana atd. Jedinou radou od dodavatele domu, kterou jsem obdržel, bylo neporušit parotěsnou zábranu.
Prvním instalačním úkolem bylo rozhodnout, kde bude umístěn vývod větrací jednotky na fasádě domu. Nabízela se štítová stěna uprostřed mezi okny, zevnitř proti středu ložnice. Rozhodli jsme se však štítovou stěnu designově nerušit a zvolili umístění pod přesahem střechy z boku domu. Z hlediska uspořádání ložnice je toto umístění vhodné i vzhledem k nutné délce kabelu k nejbližší zásuvce. Takže jsem na stěně v ložnici nakreslil kruh, kde by měl být prostup stěnou.
Zvolit místo pro prostup stěnou v dřevostavbě však takto jednoduše není možné, jak mi následně došlo. Takže po základní volbě umístění jednotky nastoupilo hledání trámků. Zkusil jsem je najít pomocí přístroje na hledání jiných materiálů skrytých ve stěně. Tuto funkci mají některé „hledačky“ elektrických kabelů, kovových potrubí ve stěnách. Zkusil jsem hledat jak zvenku, tak zevnitř. Zvenku nebylo hledání úspěšné. Zevnitř se dala poloha svislých trámů přibližně odhadnout. Takže jsem musel překreslit umístění budoucího prostupu stěnou podle nalezených trámků o kousek vlevo. Vyznačil jsem střed a dlouhým vrtákem se sklonem cca 1 stupeň dolů jsem celou stěnu provrtal všemi jejími vrstvami až ven, abych měl vodítko pro přesné zhotovení otvoru i na vnější fasádě.
Nevěděl jsem však se stoprocentní jistotou, co mne ve stěně dále čeká. Proto jsem, zevnitř, do sádrokartonu udělal otvor větší, přibližně čtvercový. Nebyl jsem totiž si zcela jistý polohou trámků. Předpokládal jsem, že pod sádrokartonem bude několikacentimetrová mezera vyplněná vláknitou tepelnou izolací a teprve pod ní bude parotěsná zábrana. Takže jsem se do sádrokartonu pustil plnou silou. Ostatně to ani jinak nešlo, neboť nešlo o běžný poměrně měkký sádrokarton, ale jeho vylepšenou a značně tuhou verzi vyztuženou vlákny. Nepříjemně jsem byl překvapen, když po proříznutí sádrokartonu a jeho odstranění jsem zjistil, že fólie tvořící parotěsnou zábranu je položena těsně pod sádrokartonem a že jsem ji prořízl.
Prvním získaným poučením pro případnou instalaci druhé větrací jednotky tak bylo udělat otvor v sádrokartonu nejdříve menší. Nicméně velikost otvoru mi umožnila po odtlačení tepelné izolace ověřit, že plánovaný prostup stěnou nenaruší konstrukční dřevěné trámky a že jej již nemusím někam posunovat.
Okolo středu, vyznačeného vrtáním jsem nožem odřízl tepelnou izolaci a vytvořil v ní válcový „tunel“ až k další pevné zábraně. Tu tvořila opět deska ze zpevněného vláknitého sádrokartonu.
Když jsem zhotovil prostup vnitřní částí stěny, přešel jsem ven. Střed prostupu byl určen na počátku provrtáním celé stěny a tak jsem okolo něj nakreslil kružnici s průměrem 162 mm, jak doporučil výrobce v instalačním návodu. Při úvodním vrtání jsem zjistil, že zvenku je stěna tvořena silnou vrstvou polystyrenu. Jde o poměrně měkký materiál, a tak jsem si netroufl otvor do fasády vrtat jádrovým vrtákem s potřebným průměrem. Zvolil jsem sice zdlouhavější, ale pro mne opatrnější postup. Jádrovým vrtákem o menším průměru jsem odvrtal jen střed. Pak malým vrtákem jsem obvrtal obvod otvoru a opatrně jej mechanicky začistil.
Otvor skrz vnitřní sádrokartonovou desku jsem po dokončení prostupu skrz polystyrénovou vrstvu dokončil přímočarou pilou a začistil rašplí. Nyní byl prostup dokončen. Zbývalo vyřešit, co s otvorem uvnitř a co s parotěsnou zábranou?
Abych mohl provést funkční a spolehlivé napojení modré parotěsné fólie na trubku větrací jednotky, rozhodl jsem se otvor ve vnitřním sádrokartonu opatrně zvětšit, abych měl přístup k okraji parotěsné fólie pod ním. Musel jsem ji zevnitř od sádrokartonu odtlačit a opatrně jsem okolo otvoru vyřízl „rámeček“. Vnitřní kryt větrací jednotky sice schová drobné nerovnosti okolo prostupu stěnou, ale zhotovený otvor byl příliš veliký. Proto jsem mezi sádrokarton a fólii opatrně vložil dvě ploché laťky pro následné upevnění sádrokartonové výplně.
Vložením trubky do prostupu jsem zkontroloval její předepsaný mírný sklon směrem ven. Trubku, ve které je vložen rekuperační výměník, ventilátor a další části větrací jednotky je vhodné předem zakrátit na délku doporučenou v návodu výrobce s ohledem na tloušťku stěny. Po jejím zasunutí do prostupu jsem ji bezpečně napojil na parotěsnou fólii pomocí speciální pásky. Každé narušení zábrany proti pronikání vlhkosti do stěny se může již po několika letech velmi nepříznivě projevit poškozením dřevěných konstrukčních prvků hnilobou atp.
V prostupu jsem si připravil i „husí krk“ pro vedení elektrického kabelu. Ale ten jsem posléze nevyužil. Pak jsem si vyřízl ze sádrokartonu vhodně tvarovaný kus, vruty o vhodné délce připevnil k podložním laťkám a tmelem slepil s okolním sádrokartonem.
Nyní jsem měl prostup stěnou včetně vložené konstrukční trubky zhotoven a přikročil jsem k instalaci zbývajících částí větrací jednotky. Venku na fasádu se upevní část, ve které je vložen venkovní filtr a na kterou se nasazuje kryt proti dešti. Těsnění s fasádou jsem zajistil trvale pružným tmelem. Po nasazení krytu bylo zvenku hotovo.
Dokončení montáže uvnitř si vyžádalo napojení na elektrický kabel, vložení vnitřních částí větrací jednotky do trubky a upevnění rámu do sádrokartonu.
Samozřejmě že jsme pak všichni byli zvědavi na výsledek. K ovládání jednotky nás potěšil malý bezdrátový ovladač. Mám ho u postele, a postupně si ověřuji všechny dostupné funkce. Samozřejmě jsem si jako první změřil ranní koncentraci CO2 v ložnici. Její hodnota se zapnutou funkcí komfortního větrání zatím nikdy nepřekročila 800 ppm, což je zásadní posun oproti dřívějším kritickým hodnotám okolo 3000 ppm.
Sdílet / hodnotit tento článek