Kurátoři výstavy Petr Vorlík (CZ), Henrieta Moravčíková (SK), Anna Cymmer (PL) a Ábel Mészáros (HU) na výstavě představují pozornosti hodné stavby vzniklé v období socialismu, které se v současnosti mnohdy potýkají s neuspokojivým technickým stavem, nevhodným, neefektivním či dokonce žádným využitím a nejistou budoucností. Výstava tak pokládá otázky o přístupu k těmto stavbám, jejich společenském přijetí či naopak o jejich zániku v podobě velmi radikálních přestaveb či demolic. Celou problematiku následně zasazuje do evropského kontextu a reflektuje tak hlavní téma vinoucí se celým projektem Shared Cities: Creative Momentum, kterým je sdílení veřejného evropského prostoru. V tomto případě především sdílení dědictví poválečné architektury, rizik jejího zániku, soustřeďuje se na politicky exponované veřejné investice a sleduje vazby nebo střety moci a tvůrčí invence architektů.
Výstava se skládá ze 132 fotografií vybraných staveb s informacemi o autorech, roku výstavby, současném stavu nebo současném využití stavby. Jednotlivé výstavní panely rozdělují stavby dle jejich funkce, například „kultura“, „média“, „vzdělání“, „mezinárodní reprezentace“ nebo „obchod“. Název výstavy pak odkazuje k samotné formě staveb, které jsou mnohdy masivními „paláci“ s výrazným architektonickým projevem a velkorysým veřejným prostorem, zároveň ovšem v problematickém stavu jak technickém, tak programovém.
Budova SNP, zdroj: Peter Kuzmin
Vernisáž zahájila panelová diskuse, společným jmenovatelem je pesimismus
Součástí vernisáže byla také panelová diskuse, na které se sešli hosté Anna Cymer (PL), Vít Halada (SK), Dániel Kovács (HU), Henrieta Moravčíková (SK), Ján Studený (SK) a Petr Vorlík (CZ), kteří se pod vedením moderátora Igora Kovačeviće pokoušeli hledat cesty k ochraně opětovnému využití těchto staveb.
Diskutující došli společného konsensu v mnoha otázkách. Problematické dědictví staveb 2. poloviny 20. století lze vztáhnout k širšímu prostředí Evropy. Společným znakem těchto staveb na území V4 je také problematický vztah veřejnosti k této architektuře. Ačkoliv v architektonické praxi, jak naznačil architekt Vít Halada, je potřeba se zabývat samotnou formou stavby a jejími možnostmi adaptace, z pohledu veřejnosti nesou budovy stále ideologický škraloup. Především v 90. letech minulého století vrcholila tendence vymazat historickou etapu let 1948-1989 a všechny její důsledky z paměti národů. Tento stav i nadále přetrvává a pesimismus odborníků nelze přehlédnout.
Pouze historička a teoretička architektury Henrieta Moravčíková je v tomto ohledu optimističtější. V posledních letech vzbuzuje tato architektura zájem především u mladší generace, která již architekturu vnímá očištěnou od ideologického podkresu, o čemž mimo jiné svědčí i nezanedbatelná účast na vernisáži. Čím dál častější projevy nesouhlasu s demolicemi kvalitní architektury z tohoto období představují chuť části veřejnosti zajímat se o své okolí a architekturu v něm.
Je tedy potřeba oprostit se od ideologického pozadí staveb a zabývat se jejich funkčností a adaptabilitou v současnosti. Tyto budovy vždy vznikly za konkrétním účelem, ne jako statické monumenty, je tedy odpovědností současné generace postarat se o pokračující funkčnost budov. A může se jednat jak o původní funkci, tak o vyhledání nové.
V případě snahy o zachování významných budov navzdory vlastnickým právům majitele podle Petra Vorlíka ovšem dochází k jistému střetu veřejnosti a tohoto vlastnického práva. Není tomu tak ovšem v případě budov vlastněným státem. V takovém případě by měl být kladen důraz na zachování hodnoty staveb a jejich otevření veřejnosti. Mnohdy se to ovšem neděje. Dániel Kovács doplnil: „Město (potažmo stát) by si mělo uvědomit funkci a možnosti budovy, kterou vlastní, a tento potenciál využít.“
Jaké má ovšem odborná obec nástroje, jak situaci zlepšit? Toto je zcela klíčová otázka, na kterou ovšem není jednoduché odpovědět. Nejdůležitější je ihned po průzkumu dědictví informovat a zvyšovat veřejné povědomí o této problematice. Pochopitelně nelze památkově chránit všechny stavby, a ne ze všech se mohou stát například muzea designu, jak poznamenal Vít Halada, ale je nutné je chápat jako příležitost, jako možnost, kam se může město zdravě rozvíjet pomocí jejich revitalizace a adaptace.
K tomuto zvyšování povědomí by přispěla prezentace dobrých příkladů, které ovšem podle Petra Vorlíka zkrátka nemáme. Snad jen některé výjimky, jako je obchodní dům Máj nebo areál dejvického ČVUT.
Památková ochrana mladých staveb a ekologie
V neposlední řadě se musí se stavbami vypořádat památková ochrana. Ačkoliv to není kritérium udělení památkové ochrany, stavby jsou pro rozpoznání historické a kulturní hodnoty širší veřejností zkrátka stále příliš „mladé“ a pro svůj výrazný architektonický jazyk nejsou ani prvoplánově příliš líbivé.
Faktor, který by ale mohl oslovit širší veřejnost, je ekologie. Využívání stávajících staveb znamená šetření krajinou, zdroji a prostředky. Rozhodně nelze považovat za racionální a ekologické obnovovat zástavbu takřka každou dekádu.
Závěrečná otázka z publika na problematický azbest přítomný v těchto budovách následně uzavřela téma ekologie a také celou panelovou diskusi. Podle architekta Jána Studeného je přítomnost azbestu spíše alibistický argument ze strany developera ospravedlňující nezájem o adaptaci stavby.
Zájem především mladé generace o tyto stavby je tedy pozitivní, čeká nás ovšem ještě dlouhá cesta. Nejdůležitějším úkolem odborníků ale i zainteresované veřejnosti je informovat a poukazovat na možnosti, jak lze tyto stavby efektivně využívat a zároveň uchovat jednu zásadní vrstvu architektonické historie dříve, než bude zcela odstraněna.
Výstava vznikla rámci mezinárodního projektu Shared Cities: Creative Momentum, spolufinancovaného z programu Evropské unie Kreativní Evropa, na kterém se podílejí partnerské organizace ze 7 evropských měst.
Sdílet / hodnotit tento článek