REKLAMA
Témata Hledat

Ceny nemovitostí a nájmů

Přehledně v mapě!

Chcete bydlet na WC? Jak se změnil veřejný záchod v podzemí k nepoznání

Ukázka dokonalé mikro-regenerace a oživení netradičního prostoru. Taková je renovace a konverze opuštěných veřejných toalet v suterénu, jen na dohled od veletržního Crystal Palace v Londýně, ze kterých vzniklo velmi elegantní jednopokojové bydlení.

Jednou tam musíme všichni, a když na to přijde, jsme rádi, pokud se to odbude v klidném a čistém prostředí. Své o tom vědí i v londýnské City, která ve svém nejužším centru momentálně chová na 900 veřejných toalet. Tento ne zrovna diskutovaný prvek infrastruktury je tu plnocennou součástí plánování veřejných prostranství už déle než dvě století, a byť prodělal značnou designovou evoluci, k městu pořád patří. Přeci jen, jde tu o čistotu celé metropole. Hodí se zmínit, že první splachovací toaletu tu vynalezl Sir John Harrington už v roce 1592, a velmi podobný model zařízení, navržený instalatérem Georgem Jenningsem, pak byl zapracován i do systému kanalizace, který v roce 1866 inženýrsky rozpracoval fenomenální Jospeh Bazalgette.

Místo, kam jdete jen v nouzi nejvyšší

Přitom už ale platilo to, co už hezkých pár dekád předtím: v centru města nebylo volného místa nazbyt, a tak se toalety, umístěné původně na ulicích, přesunuly do podzemí. Zmizela tak nevábná (a hlavně nepříliš vonná) součást veřejné obslužnosti, byť stále zůstala přítomná a na dosah. Pokud jste pocítili volání přírody, stačilo urazit méně než půl bloku podél hlavní silnice. K místu vás vedlo jak značení, tak i nevábná vůně, linoucí se ze schodů, vedoucích z podzemí. Schodů užších a lemovaných ozdobným zábradlím, takže jste si je nemohli splést s podzemkou. A tam? V lehce zšeřelém podlouhlé místnosti, svým profilem kopírující vektor chodníku, jste narazili na to, co jste úporně hledali.

Foto: James Balston

Osvětlení tu dílem řešilo elektrické osvětlení, ale především polo-otevřený prosklený strop. K vidění tu byla jedna nebo dvě řady pisoárů, nižší zídkou oddělená umývárna a sudý počet uzavíratelných kabinek. K návštěvě tohoto místa vás musela skutečně přimět jen nezbytnost, což platilo zvlášť u toalet bez správce. Vypadalo to vevnitř hrozně. Když pomineme nulový standard údržby, kromě jiného se tu vršily odpadky, s oblibou vyhledávané hmyzem a někdy i hlodavci. Hodně obecně se také dá hovořit o některých takových toaletách jako o místech setkávání a směny mezi členy pouličních gangů, a nabízečů nejrůznějších služeb.

Krása, která není pro slabé nátury

Mimochodem, většina podzemních toalet, byť to tak nebylo oficiálně nikdy podáno, sloužila spíše mužům. Soudná a solidní žena by se sem, zvláště z kraje 20. století, nikdy dobrovolně nevydala. Hodnotit přitom městské toalety v Londýně jako zanedbané a zchátralý kus infrastruktury je ale poněkud ošidné. Mnoho stavebních rysů zde vycházelo z těch nejlepších tradic viktoriánské architektury, a na kvalitním materiálu se v jejich provedení nešetřilo. Mosaz, měď, mramor, hrubozrnná kamenicky opracovaná žula, vlysy a reliéfy, skulpturální výjevy, důmyslně provedené mozaiky. Dá se říct, že řada takových veřejných toalet svou původní výzdobou připomínala podzemní katedrály, a teprve nešetrný přístup k jejich používání překryl tuto krásu nehezkým kulturním nánosem špíny.

Londýn začal se svými tradičními veřejnými toaletami na ulicích účtovat teprve nedávno, a většinu z nich nahradil kompaktnějšími jednotkami, případně nadzemními uri-lifty a nadzemními boxy. Většinou v důsledku pozemkových úprav a komplexních přestaveb kanalizace a silnic tak postupně docházelo k rušení zastaralých toalet podzemních, historických. Přesněji, podle Londýnského odboru zdraví a veřejných služeb se počet podzemních toalet snížil od roku 2001 o 486 (celkový počet nicméně zůstal zachován, právě doplněním alternativních řešení). Pro město se totiž správa historických stávala spíše přítěží, byť v jistém pohledu byly stejně ikonické a typické, jako dvoupatrové autobusy nebo červené telefonní budky.

Klenot pod zemí

Asi není mnoho žen, které by nějak hlouběji a niterně oslovovalo stavební pojetí historických toalet, ale Laura Jane Clarková mezi ně rozhodně patří. Není to zase tak překvapivé, architektka a vůdčí osobnost studia Lamp Architects totiž už dříve proslula svou kolekcí realizací nazvanou prostě „ugly houses“, tedy ošklivé, nehezké domy. Z nich pak dokázala nějakým stylovým procesem vykřesat nevšední potenciál kvalitního a moderního bydlení, byť to obvykle znamenalo vytesat jej z cihel, špíny a tmy.  Takže když v roce 2005 poprvé spatřila objekt pánských podzemních toalet v jihovýchodním Londýně, byla naprosto nadšená. „Zdály se mi perfektní,“ prohlásila tehdy.

Co jí konkrétně oslovilo? Těžko říct. Zrovna ty, které jí přišly tolik podnětné, už byly 35 let odstaveny od provozu. S velkou slávou byly otevřeny v roce 1928, jako součást širší obslužnosti veletržního Křišťálového paláce, ale od tohoto velkého momentu už mnoho slávy nezažily. Vlastně, celý suterénní prostor byl zanesen stavební sutí, vybitými a vlhkostí dávno odchlíplými dlaždicemi, střepy skla a zrezlými cisternami splachovacích nádržek. Chtělo to asi hodně fantazie a tvůrčí představivosti, spatřit někde pod tím vším kvality propracovaného art-deco stylu. Laura Jane Clarková jej tam ale viděla.

Radnice toalety nechtěla vlastnit, ani prodat

Jak těžké je pořídit si městskou toaletu? Architektce to zabralo šest měsíců. Půl roku musela přesvědčovat místní radnici v Lambeth k prodeji. Situace byla poněkud kuriózní v tom, že město nemělo zájem na údržbě, zachování a vlastně ani držení této suterénní nemovitosti, ale přesto se jí zdráhalo prodat. Přitom to stálo na nepochopení: Clarková totiž neplánovala v prostoru pánských toalet zřídit módní hudební klub (což naráželo na nesouhlas), ale klasický byt. Do toho už ale vpadal nesouhlas hygieniků, kteří prostor nepovažovali za vhodný k obývání.

Nakonec se to celé vyřešilo smlouvou o dlouhodobém pronájmu nemovitosti, s podmínkou úplné rekonstrukce. Architektka si tedy pořídila zruinované a nepoužívané toalety za 17 000 liber (cca půl milionu korun), a pustila se do práce. „Ano, bylo to místy poměrně dost nechutné,“ připouští. „Ale ten zásah do hloubek a historického podkladu prostě ukazoval silný potenciál. Ale jako první věc jsem si koupila pořádný kanystr chemické dezinfekce.

Někdo zvelebuje chatu, jiný záchody

Rekonstrukci toalet pojala jako svůj osobní projekt, koníček po práci, takže jí rekonstrukční dílo trvalo skoro sedm let. Podobně, jako když po víkendech zvelebujete svou chatu. Jen s tím rozdílem, že si Jane Clarková v pátek odpoledne vypůjčila bourací kladivo, a sobotu s ním strávila v podzemí. Projekt byl poměrně klasický: zachovat hodnotné prvky, odstranit zastaralé a přebytečné. Zmizet tedy musely rozvody vody a potrubí, i staré popraskané dlaždice. Ty ale přeci jen trochu zrcadlily původní účel a dodávaly prostoru světlost, takže byly nahrazeny dlaždicemi jiného profilu.

Zásadní rekonstrukce se dočkal strop, respektive úprava již existujícího prosklení stropu formou luxfer. Vnitřní členění zůstalo zachováno. Tedy vstupní schodiště, které se stalo minimalistickou suterénní terasou a vstupem do bytu, na něj navazující prostor „umývárny“, ze které vznikla kuchyně. Pod těleso schodiště byla vestavěna minimalistická ložnice, a pisoárové linie proměnivší se na univerzální obývací pokoj s otevřeným plánem (díky stropním oknům je to přirozeně nejsvětlejší část bytu). Z kabinky toalet pak vznikla koupelna.

Foto: James Balston

Výsledek? Červená kuchyně v lesklém provedení, příjemné světlé obydlí, ve kterém nepociťujete stísněnost, obkládaná zeď, stylově řešené bytové doplňky. Rozvolněné policové stěny násobí prostor a poskytují dostatek úložných kapacit. A miniaturní předzahrádka u vstupu těží z faktoru vlastní stísněnosti a výzoru jeskyně či propasti, a proto byla osazena kapradinami. Úchyty a držadla při vstupu byly zachovány a renovovány v původním provedení. Dohromady maximálně potěšující a vzhledné bydlení, které by se bez znalosti bližších podrobností mohlo směle zařadit po bok nejvyhledávanějším londýnským nemovitostem. Přeci jen, stojí na perfektní lokalitě blízko centra, a autobusovou zastávku máte hned vedle dveří.

Co o projektu prozrazuje Laura Jane Clarková?

Projekt byl pro mě po všech stránkách přínosný. Jako architekt jsem si vyzkoušela i práci developera vyhledávajícího příležitost, roli klienta i kontraktora všech prací a materiálů. Kromě fyzicky náročné práce, která mi umožnila ozkoušet si určité postupy v praxi, bylo pro mě zásadní volba materiálů a finálních úprav, jež byly pro přechod mezi nepravděpodobným místem k obývání a domovem nezbytné.

Inspirace pro ostatní

Kritici, jindy tolik halasní, teď kupodivu moc slyšet nebyli. Přeci jen, celé řešení vynikalo nezvykle silnou myšlenkou, a bylo v něm patrné „vítězství naděje nad protivenstvím“. Suterénní stavba byla vyprázdněná a nevyužívaná, prakticky na odpis, a učiněné stavební zásahy dočista změnily její budoucnost. Toalety pod Crystal Palace se proměnily dokonale, k užitku majitelky. Ta na stavebních úpravách proinvestovala 65 000 liber (tedy skoro dva miliony korun), ale vidí tu stoprocentní návratnost. Luxusní byt pod sto tisíc v centru stejně neseženete.

O byt je velký zájem, a navíc osobní projekt Laury Jane Clarkové spustil lavinu žádostí o zpřístupnění dalších takových objektů. Přeci jen, bydlení v centru za hubičku… a když se lidé neštítí bydlení v přestavených garážích, dílnách, skladech a protiatomových krytech? Příkladu následují i jinde. Město Edinburgh svolilo k dlouhodobému pronájmu pěti svých suterénních toalet, městečko Witney v Oxfordshire odprodalo i jeden nadzemní objekt. Pořád lepší než bourat staré a stavět nové. I ve veřejných toaletách se totiž dá bydlet, když zvolíte vhodné nástroje rekonstrukce.

Foto: James Balston

Studio Lamp Architects se zformovalo před devíti lety a je autorským počinem Laury Jane Clarkové, která vystudovala Mackintoshovu školu architektury a následně také Školu architektury v Liverpoolu, kde promovala v roce 2007. Začínala jako asistentka u londýnských Guy Greenfield Architects, a poté rozjela vlastní praxi. Od té doby se soustředí na konverze bytových prostor, rozšiřování starších budov a splynutí nové zástavby se starší. „Naší vášní je inovativní design domů, re-development prováděný v malém měřítku a to, co sami nazýváme mikro-regenerací. Vesměs na brownfieldech nebo opuštěných budovách. Studio se velmi příjemně uvedlo sérií rekonstrukcí „ošklivých bytů a domů“ a velkou mediální pozornost si vysloužil i autorský projekt Laury Jane Clarkové s rekonverzí starých toalet.

Údaje o projektu

Název projektu: Konvezrve veřejných toalet na soukromé bydlení
Typ projektu: netradiční rekonstrukce, mikro-regenerace
Architektonické studio: Lamp Architects
Lokalizace: FUT, 9 Crystal Palace Parade, Crystal Palace, Londýn, UK
Vedoucí projektového týmu: Laura Jane Clark
Dodavatel stavby: Morris Builders
Stavební inženýring: R P Consulting
Dodavatelé materiálu: Barwin Ltd, Luxcrete M P Spraying, Clapham Plasterers, Kirstone
Klient: soukromá osoba, resp. architekt
Využitelná plocha: 57 m2
Počet pater: 1
Rok zahájení stavebních prací: říjen 2011
Rok dokončení: březen 2012
Náklady rekonstrukce: 68 000 £

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata

Mohlo by vás zajímat

Foto: MOODEN flat

Malé byty jsou stále v kurzu. Jak v nich žít?

V době, kdy se ceny bytů i nájmů ve městech dostávají do astronomických výšek, uvažuje podle sociologických výzkumů řada lidí o sdíleném bydlení či pořízení alespoň malého bytu či garsoniéry. Novým trendům se přizpůsobují také interiérový designéři.

REKLAMA