Autoři záměr pojali jako „restaurátorský“ projekt, který usiluje o zachování jinak nedotčené budovy v rezidenční oblasti, která je silně poznamenaná stavebními otřesy a tím, co v ateliéru Rinalda Del Nera nazývají architektonickými padělky. Není v tom nějaký přebujelá touha po purismu a vymezování se, jen prosté konstatování. „Každý region, každý kraj má to své,“ vysvětluje Del Nero. „A uchování této jedinečnosti a regionální identity se pak vyplatí zachovat, protože to v daném místě existuje z nějakého hlubšího důvodu, opodstatnění."
Stavělo se na nevlídné časy
Kontext projektu ve Valtelinnském údolí je přitom prostý. Tento cíp Itálie, historicky spíše Lombardie, nepatřil nikdy k nejbohatším a přírodní podmínky zde nebyly z nejvlídnějších. Lidé tu museli umět přežít z mála. To pak zračila i jejich obydlí. Byla stavěna tak, aby něco vydržela. Mráz, sníh, zimu. I oheň, kterým se za dlouhá staletí uměli přihlásit nejedni invadující dobyvatelé. Garancí spolehlivosti, odolnosti a stability budov se tu stal kámen, a lidé z kraje „na východ od jezera Como“ se s ním naučili výtečně pracovat. Chytrý sklad štípaného kamene v silných zdí dodával i malým stavením pevnost velkých hradů. Samozřejmě, že si šetřili práci a stavební materiál zdařile recyklovali. Ze sýpky se mohla stát stáj, dílna, věž nebo třeba dům.
Domy, které mohou stát kdekoliv
Kameny, převrstvené a přeskládané do nové podoby, přesouvané na krátké vzdálenosti, a lepené maltou, to bez potíží unesly. Samozřejmě to trvalo jen, než se změnila doba a s ní i technologie, povaha stavebních materiálů. Pak už tu nemusely růst jen domy s vtělenou recyklovanou historií, ale prakticky cokoliv. Co už ale neodráželo ducha regionu a jeho bohaté, byť občas „úsporné“ minulosti. Dům stojící na okraji městečka Morbegno byl vlastně takovým reliktem, pozůstatkem dávných časů. Očesanou ruinou usazenou do svahu podél silnice, posledním rohovým domem v ulici s jinak už moderní zástavbou a v podstatě hyzdící konturou.
Hodnota této stavby, která naposledy byla naposledy funkčně využívána před osmdesáti lety jako stodola, se dala vyjádřit vlastně jen v ceně pozemku, kterou svým profilem zabírala. Ovšem ne pro architekta Rinalda Del Nera, který naopak v kamenných zdech domu spatřoval energii a sílu. Ostatní domy v ulici mu přišli „příliš univerzální“, mohly by se svým stavebním pojetím a zaměnitelností nacházet vlastně kdekoliv v celé Itálii nebo Evropě. Ale torzo nesoucí obrys někdejšího domu vystavěného tak, aby vydržel, nesl hodnotu poctivosti a jakési vznešené hrdosti. Proto se rozhodl jeho materiálovou kvalitu a předznamenanou typologii původní stavby zachovat i během projektu oné renovace/rekonstrukce/refurbrishmentu.
Proměna je žádaná, ztráta autentičnosti nikoliv
Že se během projektové úpravy změnila ona kamenná stodola k nepoznání? „Jistě, v nových časech nemůžeme žít ve starých domech,“ dodává jedním dechem Del Nero. „Pochopitelně musíme růst a naše obydlí s námi.“ Ale nesmíme přitom zapomínat na onu autentičnost a stopu historie, příběhy které tyto domy rozeseté napříč všemi lombardskými údolími nesou. Zrovna tak byla i tato stavba proměněna a „aktualizována“ na nový provoz, stala se rodinným domem. Výrazně zvětšila svou hmotu (přičemž překvapivě zase tolik nezvýšila zastavěnou plochu), díky železobetonovým pilířům, které ve svahu podepřeli přístavbu. Ta má podobu dřevěného bloku ze dvou stran obestupujícího původní kamenné jádro.
Nové roste ze starého
Dřevo fasády nových částí se vtlačilo pod ochranná křídla dochovaných kamenných zdí, které byly stavebně zpevněny. Kamenný obklad i jádro je odrazem regionálního stavebního dědictví, a tuto původní formu dřevěné rozšíření posouvá na novou úroveň. Podoba celku, jeho povrchová úprava, je tak odrazem prý té nejautentičtější podoby, jež v sobě spájí staré a nové. „V tomto zaalpském regionu neexistuje lepší obkladový materiál, než kámen,“ doplňuje Del Nero. „Takže volba mezi demolicí a zachováním, rekonstrukcí, je volbou vítězství.“ Tato volba pochopitelně nebyla bez výzev a komplikací, a kontinuální napojení starého kamenného jádra, ve své podstatě velmi stísněného a kompaktního, na otevřený prostor dřevěné přístavby si žádal řadu zásahů.
Autor projektu zcela nepokrytě hovoří o „vyvržení, vykuchání“ dispozice interiéru původní části, která pak byla objemově konsolidována s přístavbou a železobetonem podepíraným boxem. Technicky odvážným řešením bylo provedení izolace, ostatní pak bylo spíše záležitostí užitého designu. Ten vychází z kontrastu hrubého vnějšího vzhledu s měkkým interiérem, a z koncepce pokročilého zapracování přírodních materiálů. Setkáme se tu s podlahami z dubového dřeva, a barva vyzrálého dubu je pak charakteristická i pro další přírodní finiše. Z hlediska skladby místností je kuchyně koncipována jako technické vybrání, přiléhající na obývací pokoj, jež je vyznačen tmavými tóny a směřující k otevřené části.
Uchovat tvář kraje
Přístavba rozšiřuje původní profil o velkorysou vstupní verandu se zastřešením, která na své střeše nese terasu s posezením. Nese „privilegovaný“ výhled na horu Disgrazia. Svým zpracováním a umístěním, proporcemi i materiálem dům zůstává věrný odkazu místa. Vjezd do městečka Morbegno tak bude vypadat stejně, jako před stoletími. Uvítá vás majestát kamenné stavby, která sice už není stodolou, ale plnohodnotným domem. „S ohledem na svůj kontext je pořád vystavěna tak, aby ustála průběh času a něco vydržela, tak, jak stavěli místní vždy,“ uzavírá Del Nero. Dům plní svou novou funkci, a přitom zůstává strážcem paměti, ukázkou inovace i respektu k původnímu regionálnímu slohu.
Údaje o projektu
Název projektu: | Built to Last House |
Typ projektu: | přestavba, rozšíření, refubrishment |
Architektonické studio: | Rinaldo Del Nero |
Lokalizace: | Morbegno, Itálie |
Vedoucí projektu: | Rinaldo Del Nero |
Hlavní dodavatel stavby: | CLC costruzioni snc |
Design interiéru: | Rinaldo Del Nero, Anna Barlascini |
Dodavatelé materiálu: | Zehnder |
Nábytek: | Fioroni Design |
Klient: | soukromá osoba |
Rok dokončení (finalizace): | 2020 |
Počet podlaží: | 2+1 |
Užitná plocha: | 220 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek