Vesnička Valojoulx v jihozápadní Francii málem zmizela z mapy. Stálých obyvatel tu dlouhodobě ubývalo, a mezigenerační demografický schodek se tu daří srovnávat až v posledních letech. Teď tu trvale žijí dvě stovky obyvatel, což je vlastně výrazné zlepšení.
Ovšem na obslužnosti sídla to pořád ještě znát nejde. Ubytování tu pořád seženete jen v jednom penzionu. A právě jeho majitel řešil kapacitní problém.
Mimo sezónu je samozřejmě vše v normě, ale jakmile se oteplí, přestává jeho nabídka ubytování stačit poptávce. Přicházel tím o peníze. A tak se rozhodl zainvestovat do výstavby rozšiřujícího objektu, v němž by – v té hlavní sezóně – mohl provozovat čtyři pokoje navíc. Nic velkého ani složitého. Plán měl vylepšený i o to, že by si tento objekt mimo sezónu pronajímal místní umělec, malíř, jako svůj zimní ateliér. Zbývalo to celé jen hezky navrhnout a postavit.
Nic zbytečně velkého
Práce na projektu se chopili profesionálové ze studia Sapiens Architectes. Malo-formátová zakázka se jim líbila, a snažili se měřítka udržet blízké formátu vesnice. Nic přehnaného ani nápadného. Prostě jen základní design, který budovu redukuje na sestavu pokojů a oken vyhlížejících do lesa. O celém projektu hovořili jako o cabanonu.
Jen drobná zajímavost: ve slovníku totiž zjistíme, že cabanon je vysvětlen jako žalář, kam byli zavíráni šílenci považovaní za nebezpečné. Až teprve druhým výkladovým významem je, že v oblasti Provence jde o malý venkovský dům. Dá se odtušit, i pohledem do galerie snímků, že na vězení či žalář to opravdu nevypadá. Byť zdi tohoto domu pro hosty jsou vyvedeny z masivního kamene.
Stavba sama je poklonou přírodním materiálům. Stavělo se z kamene, dřeva a skla, přičemž všechny tyto složky přispívají k čistotě vnitřního prostoru a jednoduchosti celého ztvárnění. Dvoupodlažní budova je zasazená do svahu, čímž vyrovnává sklon terénu. V úrovni přístupové cesty se jeví být nižší, přesah do přízemí vzniká až za terénní vlnou.
Narazíme tu i na prvky materiálů industriálních. Jsou ale upozaděné za hlavním výrazem stavby. Ocel dotváří osu dřevěné konstrukce, šedý vlnitý plech pokrývá sedlovou střechu. Nejsou ale nápadné a konkrétně barva střechy bude časem stárnout a zrát, napodobovat barvu lazurového kamene sousedních budov.
Mezi silnými kameny
Objekt rámují a zasazují do krajiny dva mohutné štíty z lámaného kamene – pochází z místních zdrojů – zatímco severojižním směrem k lesu – a k budově penzionu – se rozkládají velké prosklené plochy, členěné dřevěnými sloupky. Výhled je pohlcující, les je nedílnou částí interiéru a klid mezi stromy je pro hosty velmi příjemným doplňkem ubytovacího komfortu.
Společenská místnost se, spolu s jídelnou, nachází v horní úrovni zahrady; vystupuje nad svah a nabízí panoramatický výhled na stromy. Na spodní úrovni zahrady se nachází jednotlivé noční prostory, pokoje s ložnicemi. Spojení s okolním prostředím se tu neztrácí, kontakt je přitom snadno modifikovatelný.
Soukromí uvnitř pokojů lze vykouzlit zatažením celostěného závěsu, připojit se k družnému hovoru ve společenské místnosti také není složité – do patra vedou schody. Dům pro hosty je upřímný ve svém vyjádření, není ničím jiným, než má být. Svou nenápadností pak koresponduje s konturami malé vesnice, která by nějaký větší kapacitní projekt ubytování nesla jen nelibě.
Poměrně volný a vzdušný prostor je do budoucna možné rovněž snadno modifikovat. Přestavět jej na normální obytný dům či výminek se nejeví nemožné. Sapiens Architectes tu stavěli tak, jak je na vesnici zvykem. S tendencí k dalším úpravám a změnám, které může přinést budoucnost.
Údaje o projektu
Název projektu: | Guesthouse in a Forest of Oak Trees |
Typ projektu: | hostinský dům |
Architektonické studio: | SAPIENS ARCHITECTES |
Lokalizace: | Valojoulx, Vezéré, Francie |
Vedoucí architekt: | Baptiste Manet, Yann Legouis |
Spolupráce: | Chloé Leymarie |
Design interiérů: | Atelier Leymarie Gourdon |
Klient: | soukromý investor |
Rok dokončení (finalizace): | 2021 |
Užitná plocha: | 180 m2 |
Sdílet / hodnotit tento článek