Zpráva o tom, že vedoucí architekt díla spáchal v hrůze sebevraždu poté, co pochopil, že stvořil netvora? Ne, ta se na pravdě rozhodně nezakládá. Uznávaný a všemi chválený Mario Fiorentino, velký mistr italské novodobé architektury, zesnul dvě léta před dohotovením projektu, a podle všeho odešel na věčnost pokojně. Pověst však má tuhý kořínek, a nemálo příslušníků starší generace římských obyvatel by na její pravost přísahalo.
Podobných legend, nedorozumění a omylů je fenomenální Corviale plná. Její jedinou a asi největší chybou přitom je, že nedostála svým původním ambicím. A ne vlastní vinou. Potopilo ji politikaření, korupce, dodavatelské krize a též bankroty stavitelů. Že nevypadá líbivě, to vám poví každý. Ale zdaleka ne každý k tomu dodá, že není hotová a dostavěná. Je jen mohutným nedokončeným črtem, a proto jako každé nedokončené dílo svou nedotaženou hrubostí tolik dráždí.
Už žádné vyprázdněné předměstí
Kde jen začít? Vlastně ne u samotné Corviale, a skoro o dvacet let dřív. Na přelomu 50. a 60. let, kdy italské hlavní město zažívá boom imigrační/populační (ze 1,6 milionu obyvatel se v průběhu dvou dekád stalo 2,7 milionu), krátce na to následovaný celonárodním boomem ekonomickým. A v reakci na ta krátce trvající zlatá léta musí Řím nutně růst. Což se snáze řekne, než udělá, pokud smýšlíte v měřítcích kvality.
Samotnou kvantitu totiž v Římě zvládli na jedničku, ovšem za cenu toho, že na nic jiného už prostor nezbyl. Rychlenou výstavbou tu vytvořili kolem historického centra mohutná předměstí pro desítky tisíc obyvatel. Háček byl v tom, že šlo skutečně jen o samotné bydlení. Žádná promyšlená koncepce dopravní infrastruktury, žádné řešení obslužnosti, žádná zeleň, kultura. Jen bydlení. O těch čtvrtích se říkalo, že jsou jako univerzitní koleje.
Umberto Rotundo, Leggendo Corviale – Creative Commons Attribution 2.0
Vytvářely totiž bezduché králíkárny uzavřené do kampusů, prostor pro život mimo samotné bydlení v nich nebyl žádný. Ta moderní sídliště byla přesným protikladem starého Říma, stavebně i myšlenkově. Přispívaly ke znásobení sociálních problémů, segregaci, kriminalitě. Byla špatná, nevhodná. A právě tyhle démony se rozhodl vymítat architekt Mario Fiorentino.
Nebyl v tom osamělý, soupiska architektů stojící za návrhem Corviale měla třiadvacet jmen, samých italských kapacit. Patřily k nim například Federico Gorio, Piero Maria Lugli, Giulio Sterbini či Michele Valori.
Vize města ve městě
Co přesně tak odlišného Fiorentino učinil? Přišel s vizí, neotřelou ideou. Která měla garantovat podporu programů bydlení, být tím kapacitním sídlištěm – ovšem nemělo mít s dosud budovanými sídlišti podobného nic. Corviale mělo být městem ve městě, novou formou předměstí. Fungovat měla jako mozek, kde se jednotlivé soukromé byty coby neurony napojují výběžky v uzly kolektivně sdílených prostor a dohromady tvoří komplexní neurální síť. Síť bohatší a rozmanitější o to, že se tu jako s integrální součástí projektu bydlení počítalo i s obslužností.
Obchody, lékárny, zahrady, školky, knihovny, ordinace, divadla – to vše mělo být takříkajíc pod jednou střechou obytného kolosu. Nemělo to být vyprázdněné předměstí bez života, ale život v jednom ohromném domě. Už žádné moderní čtvrti bez služeb, ale služby přímo zakomponované do obytného celku.
Umberto Rotundo, Leggendo Corviale – Creative Commons Attribution 2.0
Své moderní podobě navzdory mělo Corviale být schopno vytvářet vztahy a funkce typické spíše pro historické centrum starého Říma. Uvnitř toho zamýšleného celku mělo být dosaženo nebývalé míry autonomie, soběstačnosti. Lidé odtud měli odcházet jen za prací, protože školky, tržnice, prádelny, pošty i úřady měli takříkajíc hned za dveřmi svých bytů. A že to bylo nějakých bytů. Dvanáct stovek, seřazených ve dvou souběžně vystavěných (nestejně vysokých) blocích.
V nejdelší ose měl hlavní rezidenční komplex na délku 958 metrů. S touto skoro kilometrovou linií se ale pojila řada doplňujících staveb a prvků, v širším okolí. V plánech pokrývala zástavba plochu 60 hektarů. A celý ten parametry skutečně neskromný projekt se přidržoval toho, že je jakousi alegorií k městu. Spojovací koridory předlouhých chodeb v ní vystupovaly jako ulice, schodiště a výtahy byly křižovatkami, sdílené prostory sloužily jako náměstí. A život byl všude okolo. Tedy, na papíře.
Umberto Rotundo, Leggendo Corviale – Creative Commons Attribution 2.0
Gigantické a přitom lidské
Ve zjednodušeném popisu se obytný komplex Corviale skládá se z budov určených pro různé služby a tří stavebních bloků. Ta největší a nejslavnější je onou 958 metrů dlouhou liniovou stavbou, má devět podlaží určených k bydlení a dvě podzemní garážová podlaží. Je rozdělena na dva paralelní, ale vzájemně propojené bloky, které umožňují větší prosvětlení a větrání vnitřních prostor. Schodiště a výtahy, umístěné v blízkosti řídicích jednotek, označují pět hlavních vchodů a rozdělují budovu do šesti propojených částí.
Paralelně s hlavním objemem se nachází další soubor obytných budov, ale nižší, pouze se třemi podlažími. V této budově se rovněž měly nacházet služby a aktivity pro obyvatele, například školka, škola, komerční jednotky a divadlo pod širým nebem. Obyvatelé se teoreticky měli mezi jednotlivými bloky pohybovat po vyvýšených chodnících, které vycházejí z pěti vchodů té vysoké budovy. A konečně další obytný blok stojí v úhlu 45° k těm dvěma souběžným budovám, a je napojen spíše terénem a zelení, cestami, než stavebně.
Indeciso42, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0
Přitom to vše dohromady neměl být anonymní bytový gigant, ale jedna velká živoucí komunita, vše s panoramatickým výhledem na zeleň Agro Romano. Ty velké sny se začaly měnit ve skutečnost v roce 1973, ale pohromadě dlouho nevydržely.
Itálie vyběhla z ekonomického růstu stejně rychle, jako se o něj dostala, a místo prosperity nastoupila táhlá krize. Poklesla i poptávka po bydlení v Římě, začalo se šetřit a škrtat. Všude, a emblematickému projektu stavby Corviale se to pochopitelně nevyhnulo.
Prvním úsporným zásahem byla úprava výběru stavebního materiálu pro realizaci. Zařazeno bylo objemem násobně více prefabrikovaných prvků, které měly snížit náklady. Více prefabrikátů z betonu a oceli ale nedodávalo stavbě zrovna vzdušné a esteticky hodnotné vyznění. Kilometr dlouhá liniová stavba už tak nějak z principu své mohutnosti jemně a lidsky vypadat nikdy nebude. Pokud je ale vystavěna chytře a s citem, nemusí být nutně surová a odpudivá. Jenže takovou se úsporami stala.
Hamlet bez Hamleta?
Nestačilo to, proto následoval další úsporný krok. Čtvrté podlaží, které mělo nabízet rozsáhlý vnitřní bulvár se službami pro celé Corviale, bylo „vyškrtnuto“ pro programovou nadbytečnost. Místo něj sem byly vpraveny další bytové jednotky.
Nejen, že to přispělo ke strukturním problémům, ale v podstatě to popřelo průvodní myšlenku architekta Fiorentina. To ústřední a hlavní, čím stavba měla být unikátní a lišit se od jiných „předměstí připomínajících univerzitní koleje“, tím přestalo platit.
Zůstala jen kilometrová monstrozita, která jen ukazuje „jak to vypadat nikdy nemělo“.
Aby toho nebylo málo, hlavní dodavatel stavby zbankrotoval, skončil v úpadku. Navázaná vyšetřování a investigace poukázaly na to, že se v Corviale často šmelilo, šetřilo, kradlo a vykazovalo něco úplně jiného. Stopy obludné korupce vedly na městskou radnici i do parlamentu. Objekt, který se měl stát architektonickou senzací moderního Říma, se stal senzací úplně jiného druhu.
Po soudech a smluvním zajištění dalších prostředků stavba pokračovala, ale už bez jakéhokoliv budovatelského nadšení. Její projekt byl ořezán na holou podstatu věci. Stavělo se tak, aby to už bylo konečně hotové.
Indeciso42, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0
Seškrtány byly dílčí části projektu v okolí, zeleň, komerční a kulturní instituce i vize sdílených prostor. A do těch uvolněných prostor byly proti původnímu plánu, často zcela nelogicky a strojeně, vsazovány ubytovny pro sociálně slabší a potřebné. Na obchody, úřady a školky místo nezbylo. Z vizí, které měl Mario Fiorentino, zůstala jen ona hrubá kostra stavby.
Zemřel dvě léta před „kolaudací“, aniž by viděl svůj projekt dokončený. Svým způsobem to tak bylo možná lepší.
Smůla se totiž Corviale dál lepila na paty. Ještě než je oficiálně hotové, začalo být zasidlováno. Jak se ukáže, nelegálně. Osm stovek rodin vyplatilo za urychlené zprostředkování bydlení nemalé obnosy jakýmsi prostředníkům, kteří pak s kufry plnými peněz zmizeli neznámo kam. V objektu první léta vůbec nefungoval systém správy, údržby a řízení. A komplikace s údržbou se i kvůli používání nekvalitních stavebních materiálů vršily.
Místo zázraku se Corviale stala symbolem degradace římských předměstí, zapsala se jako ten nejdelší Dům hrůzy na světě.
Demolice nebo návrat k původnímu plánu?
V následujících letech si negativní popularity v médiích užilo toto megalomanské liniové sídliště vrchovatou měrou. Byť mělo být lepší než staro-nová předměstí, bujela v něm kriminalita, segregace a řada sociálních problémů. Zatímco slušný byt v Římě pod milion eur neseženete, tady je „rozdávají“ za 67 000. A nikdo je z mnoha dobrých důvodů nechce. Návrh na to, aby celá ta obludnost byla stržena k zemi, už ležel na stole nejednou.
Zdůvodnění bylo prosté: protože jsou to budovy špatné, ošklivé, nekvalitní a nefunkční.
Naštěstí to ne každý viděl stejně radikálně. Na zlepšení stavu Corviale začali pracovat architekti, designéři, neziskovky, centra sociální pomoci, stavitelé i krajináři. Dokončovací práce dál pokračovaly, a pokračují vlastně dodnes. S každou další intervencí, každým dalším zásahem, se přitom ukazuje, jak moc se vlastně Mario Fiorentino ve své původní vizi nemýlil. Situace se tu mění k lepšímu s každým další zařazeným prvkem obslužnosti.
Indeciso42, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0
Usadily se tu kanceláře magistrátu, středisko dopravní policie, kanceláře několika firem, řemeslníci. Uvnitř budovy se dnes nachází podnikatelský inkubátor Říma, klinika ASL, seniorské centrum, supermarket, různá družstva a sociální či podnikatelské aktivity. Připravuje se také re-design veřejných prostranství, zeleně, zjednodušení celého pohybu vozidel a chodců.
Jak podotýkají současní italští architekti: „Je hrubým nepochopením vnímat Corviale jako čistě obytný projekt. Je totiž jeho přesným opakem. Vždy měl být městem ve městě, iniciovat funkce a vazby starého města v novém plášti. Jeho monumentalita byla moderním odkazem na architekturu starého Říma. Neměla to být neživoucí obludnost.“
Tu z ní učinily až škrty v rozpočtu, materiálu a úpravy stavebních plánů. Čím více se dnes – tedy se značným zpožděním – přibližuje Corviale původnímu plánu, tím více obyvatelné je. Škoda prý jen, že to tak nemohlo být od samého počátku.
Zdroj: ArchDaily.com iltempo.it it.wikipedia.org boredpanda.com planetizen.com Corviale.it larepublica.it
Sdílet / hodnotit tento článek