Přehrát audio verzi
Řemeslo jako životní cesta. Klempíř Jaroslav Dvořák o práci, která dává smysl
00:00
00:00
1x
- 0.25x
- 0.5x
- 0.75x
- 1x
- 1.25x
- 1.5x
- 2x
Z malé rodinné živnosti vybudoval respektované jméno v oboru – specializuje se mimo jiné na opravy krovů kostelů a památkově chráněných objektů, kde uplatňuje tradiční postupy i vlastní technická řešení. Své zkušenosti předává další generaci – synovi, který s ním dnes pracuje, i dceři, úspěšné podnikatelce.
V rozhovoru, kde odpovídal kromě pana Jaroslava Dvořáka i jeho syn, taktéž Jaroslav, se otevírá několik zásadních témat, která tvoří jeho profesní i osobní příběh – od dlouholeté práce na střechách běžných domů i historických památek, přes přístup k řemeslu a podnikání až po předávání zkušeností další generaci. Právě kombinace odbornosti, osobního přístupu a rodinné kontinuity ukazuje, proč může být řemeslo nejen profesí, ale i životní cestou.
V rozhovoru je pro přehlednost označován Jaroslav Dvořák (DS – Dvořák senior) a Jaroslav Dvořák mladší (DJ – Dvořák junior).
Vlastnoručně a na své náklady opravená kaple v Rožmitále. Zdroj: archiv rodiny Dvořákových
Začátky v řemesle
Nedá mi to se na začátek nezeptat: měl jste strach z výšek?
Výšek jsem se nikdy nebál. Spíš je to tak, že čím je člověk starší, tím je opatrnější.
Mohl byste nám krátce představit, jak jste se dostal k řemeslu?
Já jsem vyučený klempíř. Pocházím ze zemědělské rodiny a chtěl jsem jít do zemědělství. Otec ale řekl, že nejdřív si musím udělat řemeslo a pak si můžu dělat, co chci. Chtěl jsem být malíř pokojů, ale náborář řekl, že malířů mají dost. Začal vyjmenovávat další profese a mně se zamlouval obor obkladače. Když jsem ale měl odpovědět, přeřekl jsem se a řekl klempíř. Styděl jsem se svou chybu hned opravovat, a tak už to zůstalo. O tom řemesle jsem nevěděl vůbec nic. Tehdy jsem netušil, že právě tohle přeřeknutí rozhodne o celém mém profesním životě. (směje se)
Jaká pro Vás byla učňovská léta?
Já se vyučil v Broumově, tam bylo dobré to, že vám to jednou ukázali a už brali, že to umíte a podruhé už jste to dělal vy. Tím jsme získali obrovskou praxi. To byla skvělá škola do života.
Jak to vlastně vypadalo před revolucí, kde jste pracoval?
Byl jsem v okresním stavebním podniku. V podstatě jiná možnost nebyla.
Po revoluci jste se rozhodl podnikat – šel jste rovnou do klempířiny?
Ne, právě že ne. Říkal jsem si, že klempířinu dělat nebudu a že si najdu něco jiného. Zkoušeli jsme různé věci – chov žížal, šneků, měli jsme toho plný dvůr.
A proč jste se k tomu řemeslu nakonec vrátil?
Ukázalo se, že to, co právě dělám, nemá perspektivu. Zkoušel jsem i nábytek, ale přišlo DPH, obchodníci nevěděli, jak s tím naložit a postupně mi došly peníze. Tak jsem se vrátil ke klempířině a začal dělat sám na sebe.
Montáž plechování a břidlice na kostele sv. Barbory v Otovicích. Zdroj: archiv rodiny Dvořákových
Vzpomínáte si na svou první zakázku?
Dělal jsem střechu rodinného domu. Zákazník si sehnal materiál, já udělal práci. Po dokončení se rozkřiklo, že jsem levný a že práci dobře odvedu, a tím se to rozjelo.
Co bylo na začátku podnikání nejtěžší?
Byl přetlak řemeslníků a pak materiál. Nebylo z čeho dělat. Jezdil jsem desítky kilometrů pro plech.
Kde jste začínal, jak vznikla vaše dílna?
Tady, kde teď bydlím, byla ruina, vyhořelý statek. Ten jsem koupil a postupně opravoval. V garáži jsem si udělal dílnu. Všechno jsem si dělal ručně, například plechy na celou střechu stříhal malými ručními nůžkami, žádné velké vybavení. Dneska, když někdo nemá milionovou dílnu, tak nezačne. My jsme začínali úplně jinak.
Kompletní dokončení z vlastních šablon na Poliklinice Broumov. Zdroj: archiv rodiny Dvořákových
První zakázky a zkušenosti
Slyšel jsem, že postupně jste začal dělat i další věci než jen klempířinu?
Ono to ani jinak nejde. Uděláte střechu a zjistíte, že je špatný krov. A teď buď tam budete čekat na tesaře, nebo to uděláte sám. Já jsem si řekl, že to udělám sám a takhle se to postupně nabalovalo.
Co všechno se vám do toho postupně přidalo?
Klempířina, pokrývačina, tesařina, komíny… prostě všechno, co s tou střechou souvisí, aby se to mohlo dokončit.
Která ze zakázek Vás nejvíce posunula?
Právě asi ty kostely. Máme za sebou kostel v Otovicích, v Broumově, na Novém Hrádku u Náchoda, neobarokní věž polikliniky v Broumově a mnoho dalších kostelů u Hradce Králové.
Montáž vlastních šablonek. Zdroj: archiv rodiny Dvořákových
Dostal jste se někdy do situace, že ostatní řekli, že to nejde a Vy jste to stejně zkusil?
Mnohokrát. Víte, já říkám, nikdy neříkej, že to nejde, protože přijde nějaký blbec, který to neví a udělá to. (směje se) Často řekli, že se musí rozebrat celý krov, my jsme krov vyheverovali, vyprotézovali a zpevnili jenom část a šlo to. Jednou jsme dělali střechu statku, kde nám pak majitel řekl, že si pozval před námi několik tesařů a všichni řekli, že je to potřeba zbourat.
Proč si myslíte, že to tak funguje?
Když si dopředu řeknete, že to nejde, tak to nikdy nezkusíte. Když hledáte řešení, tak ho většinou najdete.
Jak náročné jsou zásahy do konstrukcí?
Někdy je to hodně o přípravě. Týden přemýšlíte, jak to uděláte, stavíte lešení, pomocné konstrukce, abyste pak vyměnil jeden trám za den. Musíte si to dopředu promyslet, podepřít to, aby to pak nespadlo.
Kostel na Novém Hrádku z vlastních Cu šablon. Zdroj: archiv rodiny Dvořákových
Dělal jste i nějaké opravdu specifické zakázky?
Třeba kostely. Dělali jsme výměny hlavních nosných trámů, aniž bychom rozebrali celý krov. Nebo heverování celých vazeb, aby se tam mohly vložit nové prvky.
Vy pracujete i na památkách, často se lidé s památkáři na stavbách přou. Jaký je Váš recept?
Já musím říct, že jsem s nimi nikdy neměl problém. Když vidí, že tu práci děláte poctivě, tak vám věří. Nejdůležitější je komunikace. Oni mají svůj pohled, my svůj, a někde se to musí potkat.
Prý jste nebyl spokojený s nabídkou na trhu a začal jste si dělat vlastní krytinu – proč?
Nejde ani tak o materiál, ale o to, jak to funguje jako celek. Máme vlastní šablonu, která je unikátní v tom, jak krytinu zakládáme, takže do sebe jednotlivé části zapadají a nevzniká kritické místo při uchycení, jak to často bývá. Museli jsme si pro to navrhnout vlastní stroje, ty jsme udělali postupně ve třech variantách, než to bylo přesné a splnilo to očekávání. Teď na tom můžeme ohýbat jakýkoliv materiál.
Jak se změnilo řemeslo za dobu, co ho děláte?
Dřív se všechno dělalo ručně. Kladivo, nůžky, svěrák a kus plechu, ze kterého si člověk musel všechno naohýbat. Dneska máte stroje a systémy. Ale řemeslný základ zůstává stejný – voda teče pořád stejně. (směje se) Určitě se zlepšuje kvalita, jak materiálů, tak provedení.
Montáž falcované Cu krytiny.. Zdroj: archiv rodiny Dvořákových
Rodina, hodnoty
Váš syn s vámi podniká a je zároveň v projektu na textilní desky Diakonie Broumov a TXB Group jako technický ředitel, dcera má vlastní jazykovou školu Englishka.cz, se kterou obsadila 2. místo v soutěži podnikatelka roku 2024. Oba jsou úspěšní, každý v jiném oboru. V čem je ten „recept“, který se podařil předat vašim dětem?
Něco musí být dané geneticky. Když je někdo pesimista, tak ho optimismu nenaučíte. Ale hodně je to i tím příkladem. Ty děti v tom vyrůstají, vidí, jak ten táta funguje. A když se v nich nastartuje ten motor, tak pak už to jede samo. Ale ten motor tam musí být.
V čem je pro Vás otec inspirací?
DJ: Pracovitost, šikovnost a hlavně řešení problémů. Pro něj žádný problém není neřešitelný – je to výzva. To jsem si odnesl a to je pro mě dneska zásadní. Díky tomu dokážete vyřešit jakýkoliv problém. A taky jeho pracovní nasazení.
Vedl jste děti i konkrétně k tomu, aby si věcí vážily?
DJ: My jsme si všechno museli zasloužit. Přičinit se k tomu.
DS: Když něco chtěl, musel pro to něco udělat. Třeba motorka – nekoupil jsem mu ji tak, že „tady máš“. Chodil se mnou celé prázdniny na střechy a pak jsem mu k tomu ještě něco přidal a tak si ji zasloužil. Stejně tak auto. A když stavěl barák, půjčil jsem mu peníze. Bez úroku, ale splácí mi to. Ne že bych řekl: „Tady to máš zadarmo, ať máš lepší život.“ Myslím, že dobře chápou hodnotu peněz.
Proč je to podle vás důležité?
Protože když něco dostanete bez zásluhy, tak si toho nevážíte. Nemá to pro vás hodnotu. Když si na něco vyděláte, věnujete tomu čas a energii, tak si toho vážíte úplně jinak. Není důležitá ta cena, ale to, kolik tomu člověk obětuje.
Jak fungovala spolupráce se synem?
DS: Na začátku mistr–učeň. Dneska partnerství.
DJ: Na začátku jsem měl pocit, že něco ze školy umím. Pak jsem zjistil, že to tak není. Praxe je jiná než teorie ve škole. Musel jsem se naučit poslouchat a začít od začátku. To bolelo. Naučilo mě to pokoře. A to, že se člověk musí pořád učit.
Jaké vlastnosti jsou podle vás v řemesle klíčové?
DJ: Univerzálnost. Dělat všechno aspoň na 80 %. Řemeslo, jednání se zákazníkem, spočítat si práci, dodržet slovo. Jakmile jedna z těch věcí klesne pod určitou úroveň, nebude to dobře fungovat.
DS: A pak čestnost. Když něco pokazím, opravím to na svoje náklady. Nehážu to na zákazníka.
Dá se podnikavost naučit?
Do určité míry ano, ale ten vnitřní motor si musí každý najít sám. Není to pro každého.
Dokončený rodinný dům v Polici nad Metují. Zdroj: archiv rodiny Dvořákových
Je nějaká změna, kterou byste rád v řemesle viděl?
Já bych rád, aby si získalo řemeslo znovu svou prestiž. Aby to mladí chtěli dělat a nebyla to při volbě školy až poslední možnost. Já jdu častokrát ze stoleté střechy špinavý, že by i kominík mohl závidět a všímám si, že lidi koukají znechuceně, co je to za špinavého chlapa. Tak aby si lidi řemeslníků vážili.
Co byste poradil mladým lidem, kteří chtějí začít podnikat v řemesle?
Musí je to bavit. Když máte práci jako koníček, je to výhra na celý život. Když vás nebaví, počítáte hodiny, kdy půjdete domů, to je pak jak na vojně. Když vás baví, najednou je šest večer a ani nevíte jak. Musíte to řemeslo dobře ovládat. Když budete odvádět dobrou práci, nebudete mít reklamace, lidi si vás pak sami najdou. No a celý život mít chuť se vzdělávat. No a krásné na tom je to, že každý den za sebou vidíte kus odvedené práce.
Máte na závěr nějakou myšlenku, nebo motto, kterým se v životě řídíte a chtěl byste se o ně podělit?
Já mám taková dvě motta. Co Bůh činí, dobře činí. To pro mě znamená, že co se má stát, to se stane. A pak nebát se výzev, posouvat hranice. A když se něco nepovede, tak tu chybu přijmout, vzít si z ní ponaučení, a příště to udělat líp. A hlavně – opravit chybu na vlastní náklady. Protože když vás to bolí, tak si to zapamatujete.
Sdílet / hodnotit tento článek