• ESTAV.cz
• Architektura
• Park a terasy domu chytře pracují s dešťovou vodou

Prohlédnout fotogalerii19 fotografií

Čtvrť zvaná El Coso byla po dlouhá staletí nedílnou součástí historického jádra portugalského městečka Cehegín. Ještě v polovině minulého století by se nám tu nabídl pohled na poněkud zanedbané, ale přesto pořád velmi přitažlivě řešené domky usazené v příkrém svahu. Navzájem je od sebe oddělovaly křivolaké úzké uličky a kamenné domy nalepené na sebe uchovávaly svébytnou atmosféru města. Spolu s padesátými léty ale začal mizet i celý El Coso. Mladá generace už vyrostla pro život ve městech, a ne skanzenech minulosti. Spolu s tím, jak ubývalo obyvatel, klesala i úroveň celé čtvrti. Řada zdejších malebných domků se stala neobydlenými a posléze i neobyvatelnými.

Definitivní tlustou čáru za existencí čtvrti učinily přírodní živly, respektive sněhové bouře. Když se několik let po sobě sněhové pokrývce vydatně zadařilo, skončila na jaře většina objektů v dezolátním stavu. Propadlé střechy, poničené zdi, kolabující průchodnost uliček nahradily kdysi malebný výhled na El Coso. Navíc padající balvany „opouštěly“ El Coso ve směru zástavby v údolí, a hrozilo zde velké riziko škod na majetku i životech obyvatel. Vzhledem k tomu, že většina domků už stejně nebyla osídlena, přistoupila správa města k jasnému řešení. Kvůli bezpečnosti musely být zdejší stavby strženy.

Foto: David Frutos

Prázdné místo na mapě i v srdcích

V srdci starého města tak rázem vzniklo nečekaně rozsáhlé prázdné místo, pro které se nenacházelo smysluplné využití. Na jedné straně by mohlo lákat potenciálního investora nevšedním výhledem do okolní krajiny, na druhé však topografie terénu neumožňovala jakékoliv rozsáhlejší zásahy. Demolice starých domů v El Coso ale také vytvořila „prázdné místo v srdcích“ místních. Místní tisk užil v této souvislosti pojen prostorové deteriorace. „Lidé prostě ztratili svůj orientační bod v čase a prostoru, a těžce to nesli. To, že se mění plány měst a objevují se nové ulice, není až tak neobvyklé. Ale tady se důležité spojnice v centru jedním chirurgicky přesným zákrokem ztratily.“

Architektka Mónica García Fernández byla se situací v Cehegínu dobře obeznámena. „Byla to dřív neskutečně spletitá síť uliček, střech a domů, překrývající prudké svahy. A byly tu také zahrady, malé sady i ojedinělé stromy, které umožňovaly celému městu dýchat.“ Právě zeleň je jednou z věcí, které nemá Cehegín ve svém centru nazbyt. „Osadit znovu svahy zelení a dát městu nové plíce se však nejevilo jako snadný úkol. Ne technicky, ale bylo by k tomu zapotřebí ohromné množství vody, která je ve zdejších horách velmi vzácná. Je to velmi limitovaný zdroj.“ Proto se Fernández spojila s kolegou Javier Rubio Montero, a v rámci kampaně cómo crear historias („tudy kráčela historie“) vytvořili vizi originálního projektu.

Foto: David Frutos

Z pouště udělat džungli

Podtitulem názvu projektu se stal: „Tajemný příběh zahrady, která vyrábí vodu“ a jeho hlavní náplní bylo vytvoření objektu podnikatelského inkubátoru spolu s rozsáhlou veřejnosti přístupnou zahradou, která by vyplnila otevřený prostor. Jak již bylo zmíněno, zasadit stavbu do svahu by po technické stránce nebyl problém, ale kde sehnat vodu, aby se projekt zahrady stal skutečně životaschopným (a nejen životaschopným na úkor města). Jak tedy optimalizovat využití vody, aby bylo dosáhnuto růstu vegetace, a přitom nenarušit celkovou bilanci Cehegínu? Fernández a Montero se proto rozhodli pro variantu, při které by si celá zahrada sbírala vodu sama.

Pasivní plocha by se sama stala aktivně vodosběrnou. A když by se k vodosběrnému systému přiřadila ještě smyčka umožňující koloběh vody mezi jednotlivými etážemi zahrady, mohla by být k celému zařízení ještě připojena čistička odpadních vod, pracující na „gravitačním“ principu. Zahrada tak vlastně těží ze svého rozdělení na patra: v jednotlivých krocích, ve směru dolů po spádu, se tu střídají tůňky a nádrže, ve kterých vodní makrofyta svým kořenovým systémem postupně přečišťují vodu. Ta je (spolu s dešťovou vodou z tanků) distribuována napříč zahradou, a umožňuje malé džungli v Cehegínu vytvořit dokonalé klima. A bylo jen otázkou času, než si taková zahrada přilákala svou „vlastní“ faunu, hmyz a ptáky. „Cílem bylo vytvořit z městské pouště džungli bez ztráty jediné kapky vody.“

Foto: David Frutos

Komunikace lidem a pro lidi

Vyznat se v poněkud chaotickém plánu zahrady na El Coso pomáhá logika „uzavírání ran“ obou architektů. Jednotlivé terasy se totiž napojují na situaci v městě v bodech (celkem devíti), kde došlo při demolici k zaslepení průchodů a ulic. Napojení na terasy proběhlo plynule ve stejné výšce a sklonu, jako byste pokračovali po dlažbě již neexistující ulice. Tento prvek si vyžádal určité zásahy do sklonu teras, ale elegantně se tím zamezilo situaci, při které by lidé vstupovali na stezku mimo vyznačené zóny (a na vlastní riziko).  Na druhé straně, vícero průchozích stezek umožňuje využívat otevřenou pěší komunikaci lidem, kteří se zrovna nechtějí kochat zahradami, ale jen rychle projít.

Abychom ale architektům nekřivdili: Stezky na terasách ve valné většině cíleně kopírují pěšinky již dříve neuměle vyšlapané lidmi, a architekti si je pěkně prošli a zaznačili. „Když chcete vytvořit skutečně něco pro lidi, musíte se podívat, co potřebují.“ Pro stavbu chodníků byl využit pískovcový podklad spolu s drceným tmavým mramorem. V tomto případě se ale nejednalo o plýtvání luxusním materiálem, ale o zpracování stavebních odpadů z místa a jeho okolí. „Pocit z chůze po něm se liší od chůze po tvrdé podlaze. Vyzývá ke snížení tempa, a a k posezení na zakřivených betonových lavičkách u jednotlivých jezírek.“

Foto: David Frutos

El Coso není jen o unikátní zahradě, ale i o budově „podnikatelského inkubátoru“. Ta je skryta v kapse vytvořené záhybem cesty, se střechou částečně přístupnou a zanořenou pod horizont. „Pokud bychom to měli zjednodušit, El Coso bude schopno generovat dvě v Cehegínu nedostatkové věci: vodu a práci.“

Informace o projektu

Sdílet / hodnotit tento článek

Související témata