Základní pojmy
Na problematiku bezpečnosti v určité oblasti můžeme pohlížet ze dvou hledisek – objektivního a subjektivního. Objektivní pohled je pohledem expertním, založeným na vyhodnocování kriminologických statistik, tj. kolik přestupků a trestných činů bylo v určitém místě a čase spácháno a o jaké přečiny se jednalo. Subjektivní hledisko je hlediskem lidí, kteří žijí v určitém místě v daném čase. Zabývají se jím sociální vědci, kteří hledají odpovědi například na otázky: Jak bezpečně se lidé cítí, když jsou po setmění po ulici? Jak moc se obávají o svůj majetek (vykradení bytů, krádeží aut apod.)? Považují obyvatelé za bezpečné nechat děti, aby si hrály samy venku na hřišti? Domnívají se, že v jejich čtvrti je vysoká nebo nízká kriminalita? Na základě odpovědí na tyto otázky si lidé vytvářejí určitý pocit bezpečí.
Úskalí měření bezpečnosti
Na první pohled by se mohlo zdát, že systematicky vedené kriminologické statistiky podávají velmi přesný obraz o kriminální bezpečnosti v určitém místě. Jenže již samotná výchozí data nejsou zdaleka vyčerpávající. Mnoho přestupků proti veřejnému pořádku, ale i méně závažných trestných činů, není nahlášeno a tedy ani vedeno v kriminologické statistice. To ovšem neznamená, že nejsou velmi nepříjemné a rušivé pro rezidenty, obzvlášť jsou-li časté.
Ještě složitější je měření subjektivní bezpečnosti. Pocit bezpečí a hlavní vnímané hrozby se liší například v závislosti na věku pohlaví, mobilitě. Existuje ale i řada dalších faktorů. Jedním z nich je stav fyzického prostředí (o němž byla řeč v prvním dílu našeho seriálu) a s ním úzce související výskyt přestupků proti veřejnému pořádku (odpadků pohozených na ulici, opilství či vandalismu). Dalším, obtížně měřitelným, faktorem je intenzita osobního sdílení informací o místní kriminalitě. Dozví-li se někdo „zaručenou zprávu“ od sousedky, že ten a onen byl přepaden a skončil v nemocnici, nebo když se sám (či někdo z jeho blízkých) stane obětí kriminálního deliktu, má to mnohem větší dopad na pocit bezpečí než „objektivní“ kriminologické statistiky i neosobní zprávy z médií.
Pohled zevnitř a zvenku
Důležitým faktorem pro pocit bezpečí je pověst čtvrti. Můžeme rozlišit trojí pověst čtvrti – vnější (tj. jak na ni pohlížejí obyvatelé okolních čtvrtí), vnitřní (tj. jak vnímají svou čtvrť její obyvatelé) a domnělou vnější pověst (tj. jak si obyvatelé myslí, že přespolní pohlížejí na jejich čtvrť). Velmi důležitou roli v pověsti každé čtvrti hraje bezpečnost a kriminalita. Vnější pověst, tj. pověst lidí, kteří mají o čtvrti většinou jen povrchní znalost, se utváří především na základě mediálních zpráv. Objevují-li se v médiích opakovaně zprávy o vandalství, loupežích a přepadeních v určité čtvrti, získá brzy pověst „špatné adresy“. Platí, že je mnohem snazší a rychlejší špatnou vnější pověst získat, než se jí zbavit. Vnitřní pověst čtvrti (a jejích určitých částí) si lidé utvářejí na základě vlastního pozorování a oněch „zaručených zpráv“, o nichž byla řeč výše. Platí také, že v hodnocení pořádku a bezpečnosti domovské čtvrti jsou lidé shovívavější než v případě cizích čtvrtí. Domnělá vnější pověst čtvrti je odpovědí na otázku „Jak si myslím, že na mou čtvrť pohlížejí lidé zvenčí“. Je-li domnělá vnější pověst čtvrti stále negativnější, tj. nabydou-li obyvatelé dojem, že jejich bydliště je pro ně společensky nevhodné, stigmatizují, a ti vzdělanější a majetnější si začnou hledat „lepší adresu“, může to mít zřetelný negativní dopad na socioekonomickou strukturu čtvrti, což se brzy projeví také v kriminologických statistikách.
Jsou sídliště (ne)bezpečná?
Generální odpověď na tuto otázku by mohla být zavádějící, protože existují nezanedbatelné rozdíly v četnosti a typologii kriminality mezi různými městy i mezi čtvrtěmi jednotlivých měst. Můžeme ale říci, že v naprosté většině českých sídlišť neukazují kriminologické statistiky na vyšší výskyt kriminálního jednání než v centrech měst.
Struktura kriminality na sídlištích potvrzuje známé pravidlo, že příležitost dělá pachatele. Statistikám trestných činů na větších sídlištích s běžnou sociální strukturou obyvatel typicky dominuje vloupání do aut usnadňované nepřehledností velkých, nestřežených parkovišť. Ušetřeny vloupání nezůstávají ani byty a nebytové prostory, ale četnost této trestné činnosti je řádově nižší. Ještě méně často dochází k násilným trestným činům, ale když už k nim dojde, vyvolávají největší rozruch a mají největší vliv na pocit bezpečí. Absolutně nejčastěji ovšem strážníci a policisté ve službě řeší přestupky proti veřejnému pořádku (výtržnosti opilců a mládeže, rušení nočního klidu, vandalismus), tj. přestupky, které mají obyvatelé obavu řešit sami, v rámci přirozené sociální kontroly uvnitř komunity, i když třeba pachatele znají.
Také výzkumy subjektivní bezpečnosti přinesly poznatek, že obyvatelé městských center se v okolí svého bydliště cítí méně bezpečně než obyvatelé sídlišť. Poměrně velký je rozdíl v pocitu bezpečí obyvatel sídlišť přes den a v noci. Zejména ženy uvádějí, že když musí procházet sídlištěm po setmění a „nikde není ani živáčka“, necítí se příliš bezpečně a vyjadřují obavu z možného napadení a znásilnění. Někdy kladou sídliště do kontrastu s centrem města, kde díky restauracím, barům, kinům apod. není až do pozdního večera „úplně mrtvo“. Naproti tomu je podstatně pravděpodobnější, že se v „rušném“ nočním městě stanete obětmi kapesních krádeží nebo loupežného přepadení. Podobně pocit nebezpečí vyvolávají podchody, opuštěné parky nebo sídlištní objekty občanské vybavenosti, podle mnohých obyvatel obsazené „pochybnými podniky“; bez ohledu na to, zda v jejich těsné blízkosti opravdu dochází zvýšenou měrou k trestné činnosti.
Nevyužitý potenciál
V dosud bohužel nepočetných lokalitách, které toto srovnání umožňují, dochází nezřídka k rozporu mezi objektivními daty kriminologických statistik a subjektivním pohledem obyvatel na bezpečnost určitých míst na sídlišti. Platí přitom, že lidé se řídí především vlastními pocity a přímými informacemi ze svého okolí, nikoliv kriminologickými daty. Systematická analýza dat o subjektivním vnímání bezpečnosti obyvateli, a jejich porovnání se statistickými kriminologickými daty a zkušenostmi policistů, může při využití v praxi (optimalizaci směřování hlídek a umístění kamer, preventivní práci s veřejností, úpravách veřejných prostranství) výrazně přispět ke zvýšení pocitu bezpečí i objektivnímu snížení počtu kriminálního a společensky nežádoucího chování ve sledované lokalitě.
Tento článek vznikl v rámci projektu „Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu“ podpořeného Ministerstvem kultury v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), identifikační kód projektu: DF13P01OVV018. Cílem pětiletého projektu (2013 - 2017) je výzkum a dokumentace vybraných panelových sídlišť v ČR, postižení historických, kulturních a sociálních aspektů při percepci těchto celků v minulosti i přítomnosti a vytvoření vzdělávacích modelů k jejich prezentaci. Více o projektu na panelaci.
Sdílet / hodnotit tento článek