Carlo Ratti se jistě neurazí, když je nazveme hračičkářem. Coby absolvent turínské polytechniky i prestižní Univerzity v Cambridge totiž svou tvorbou stojí na pomezí designu, architektury a technologie. Sám sebe někdy nazývá vynálezcem, což je dnes vzácná profese. A jeho poslední objev také stojí za to. Jedná se o technicky popracované dlaždice ve tvaru šestiúhelníků (o průměru 1,2 metru), kterými by rád obkládal povrch světových metropolí. Proč?
K výměně stačí sehraná parta
Protože zmíněné dlaždice jsou univerzální. Do zapevněné šestiúhelníkové obvodové báze z betonu totiž můžete zasadit desku z nejrůznějších materiálů: betonu, gumy nebo porézních materiálů, a tím vytvořit prakticky jakékoliv dispozice pro využití prostoru. Velmi pohotově tak dokážete vytvořit na zvolené ploše dětské hřiště, cyklostezku nebo novou vozovku. To ale zdaleka není všechno.
Stejně snadno, jako jste krycí hexagonální desky položili, je můžete i zaměnit za jiné, aniž byste naráželi na zbytečné parcelování nebo fyzické limity prostoru. Jak to funguje? V praxi můžete vytvořit „během vteřin, minut a hodin“ z celého náměstí jedno velké sportoviště. A po ukončení takové víkendové sportovní události vrátíte místu zpět charakter historického místa vyhrazeného pěším návštěvníkům.
Potřebujete například dočasně rozšířit silnici o jeden pruh, nebo naopak zúžit průjezdný prostor na minimum? Jen sesbíráte staré dlaždice a změníte je za nové. Tuhle práci zastanou sice jen lidské ruce, ale jde to opravdu rychle. V současnosti tenhle koncept testuje Ratti v Torontu, ve spolupráci s designéry ze Sidewalk Lab. Ratti by si ovšem nezasloužil přízvisko vynálezce, kdyby zůstal jen „u trochu jiných dlaždic“. Ty jeho jsou navíc chytré.
Posvítí vám na cestu, podrží lavičku
Ratti vidí nedalekou budoucnost měst například v podobě autonomních vozidel, které budou schopny interagovat se svým okolím. Jeho dlaždice by pak byly schopny s takovými vozy komunikovat, a dokázaly by osvětlovat cestu (zabudovaným světlem) vždy jen na krátký čas průjezdu vozu. Metropole by tak nemusely být v noci přezářené umělým světlem. Podobně by pak mohlo fungovat osvětlení chodníků, které by „zářily pod nohama chodců“.
Souvislý šestiúhelníkový povrch by nemusel být dělen krajnicemi, ploty a ohradami. Vymezené hranice by nebyly fyzického charakteru. A samozřejmě, porézní dlaždice by nebránily zasakování vody. Ratti navíc navrhuje své dlaždice s jedním drobným vylepšením. Malou dírou kruhového průřezu uprostřed. K čemu slouží?
Jako „zámek“, do kterého lze vsadit celou plejádu městského mobiliáře. Lavičku, odpadkový koš, dopravní značení, stojan na basketbalový koš, cvičební nástroje. To vše lze přitom osadit velmi jednoduše a nenáročně, stejně jako dlaždice. Je to sympatický nápad, který by mohl pozitivně přispět k proměně veřejného prostoru.
Sdílet / hodnotit tento článek