Na trase dlouhé 950 kilometrů svádí západoevropská řeka Máza (Maas) vodu z Belgie, Francie, Německa, Lucemburska a Holandska. A bohužel ne jen vodu. Současně je i velkou sběrnicí plastových odpadků, které jsou jejím tokem unášeny do moře, se kterým se řeka setkává právě v Rotterdamu. Jakmile plasty skončí v moři, stanou se součástí problému, který zatím nemá uspokojivé řešení. A v tom právě tkví síla recyklovaného parku. Jeho jednotlivé šestiúhelníkové díly totiž pasivně zachytávají na hladině unášený odpad, jako plovoucí hráz.
Je pak o poznání snazší je sesbírat, a recyklovat. Třeba do podoby dalších dílů skládačky vodního parku, který pak bude zachycovat odpadky účinněji. Na první pohled vypadá stavba složená z osmadvaceti dílků velmi jednoduše, ale jejich vývoj trval pět let. Bylo totiž zapotřebí vyřešit pár ne úplně zjevných komplikací. Předně tu byl problém s kotvením: bylo zapotřebí, aby byl propojený systém víceméně samodržný, a nebylo jej třeba kotvit jinam, než k břehu. Díly do sebe tedy musí přiměřeně zapadat.
Zdroj: Recycled Island Foundation
Život na hrázi
Další věcí byl design. Nešlo totiž jen o to vytvořit hráz na hladině, ale k životu ve městě přispívající funkční prvek. Díly recyklovaného parku tak nabývají podoby plastické mozaiky částečně prodyšných nádržek o různé hloubce. To proto, aby v nich mohly růst vzplývavé a vodní rostliny. Ty pak přilákají k obývání další obyvatele, od vodních šneků, krabů, hmyzu či drobných rybek. Až třeba po vodní ptáky, jejichž možnosti hnízdění v ústí velké řeky s přístavem jsou opravdu chabé. Bylo zapotřebí zajistit odolnost celé struktury, aniž by šla proti požadavku na nízkou hmotnost a vzplývání na hladině. Materiál navíc musel být naprosto nezávadný pro životní prostředí.
Zdroj: Recycled Island Foundation
Opatření, které brání plastům pronikat do moře, tak vytváří uprostřed města působivý mikro i makro-habitat pro přírodu. Jako inspirace pro další příbřežní města to vypadá hodně zajímavě.
Sdílet / hodnotit tento článek