„Jednotná organizácia riadenia a prevádzky obchodných domov Prior“
První moderní poválečné obchodní domy u nás vyrostly v Bratislavě (1964–68), Košicích (1965–68) a v Plzni (1965–68) a byly jakousi případovou studií pro ověření konstrukčních a provozních řešení. Výsledné poznatky z prvních hotových projektů využili autoři publikace Jednotná organizácie riadenia a prevádzky obchodných domov Prior (Bratislava, 1973), která se stala směrnicí následné výstavby.
Tento dokument například rozděloval obchodní domy podle prodejní plochy na tři velikosti (2000–4000 m2, 4000–7000 m2 a 7000–10000 m2), z nichž každá měla předepsanou jistou úroveň vybavení. Rozdělení do devíti produktových sektorů, z nichž největší plochu zabíral sektor textil a oděvy (50 %), dále průmyslové zboží (40 %) a potraviny (10 %), měly obchodní domy všech velikostí společné. Zpravidla disponoval obchodní dům třemi až čtyřmi nadzemními a jedním podzemním podlažím, tak, že potraviny byly vždy umístěny v přízemí, ve 2. NP průmyslové zboží a ve 3. NP oděvy. V nejvyšších podlažích se pak nacházelo zázemí, případně restaurace. Technické provozy se nacházely v 1. PP. Výjimkou nebyla ani nabídka služeb jako např. kadeřnictví.
Dle Jednotné organizácieměl být pohyb zboží, zaměstnanců a zákazníků vzájemně oddělen, vertikální komunikační prvky, tedy eskalátory, výtahy a schodiště, nesměly zasahovat do prodejní plochy. Samotná prodejní plocha měla být obdélníkového půdorysu s minimem svislých konstrukčních prvků, které by omezovaly přehlednost prostoru. Zajímavostí je, že dnešní koncepce navrhování maloobchodních prodejen je zcela opačná.
Konstrukcí obchodních domů byl železobetonový skelet o minimálním modulovém poli 9x9 m a minimální světlé výšce prodejního prostoru 3,6 m. U větších obchodních domů se ovšem preferoval skelet ocelový, který i přes horší dostupnost a horší protipožární vlastnosti umožňoval přesnější montáž, poskytoval subtilnější konstrukci a v neposlední řadě neutrpěl důslednou typizací jednotlivých prvků.
Za pozornost jistě stojí technické zařízení tehdejších obchodních domů, jako například klimatizace, umělé osvětlení, vytápění, v prostorách bez přirozeného větrání ventilace nebo vnitřní rozhlasový okruh. V interiéru i exteriéru nechyběla umělecká díla od předních umělců, což umožňoval zákon ukládající povinnost uplatnit 1–4 % rozpočtu na uměleckou výzdobu stavby.
Osud po roce 1989
Do roku 1989 fungovalo pod značkou Prior přibližně 60 obchodních domů. Některé, například Prior v Plzni nebo Máj na Národní třídě, byly v roce 1992 a 1993 odkoupeny americkou společností Kmart, která síť obchodů provozovala do roku 1996, kdy se rozhodla trh opustit. Provozovny v tomto roce přešly do vlastnictví britského řetězce Tesco, který budovy, často již v dosti neuspokojivém technickém stavu, donedávna využíval.
I Tesco ovšem nyní mění svou strategii pro středoevropský trh a příliš velké či nevyhovující budovy bývalých Priorů prodává. Posledním, který je stále ve vlastnictví řetězce Tesco a k jehož prodeji společnost přistoupí, bude Prior v Pardubicích. Ten se zákazníkům uzavře v říjnu tohoto roku a v rukou nového majitele jej bude čekat rozsáhlá rekonstrukce.
Současná podoba obchodního domu Máj na Národní třídě v Praze. Foto: Tomáš Kovařík
Ne všechny Priory ovšem získal v rámci privatizace americký řetězec Kmart. Část Priorů odkoupila tehdejší největší obchodní firma v ČR – Interkontakt Group. Ta v roce 2010 zanikla a její aktivity, včetně pronajímání budov Priorů, se rozpadly do několika dalších společností. Poslední třetinu obchodních domů vlastní a pronajímá společnost Le Cygne Sportif. Zcela stranou stojí OD Kotva, který byl prodán v rámci tzv. velké privatizace a který svého majitele již několikrát změnil, prošel rekonstrukcí a v letošním roce i dosáhl na status nemovité kulturní památky.
Samotná značka Prior s koncem minulého režimu nezmizela. Společnost Le Cygne Sportif ji i nadále provozuje jako maloobchodní řetězec, jehož pobočky najdeme v budovách téže společnosti například v Jihlavě, Českých Budějovicích, Mostě nebo Náchodě.
Hodnota budov dnes díky minimálním investicím do údržby ovšem spočívá především v pozemcích a lokalitách, kde jsou umístěny, v důsledku čehož není rekonstrukce chátrajících budov, které svými dispozicemi navíc neodpovídají dnešním požadavkům, pro investory zajímavá. Těžiště maloobchodu se přesunulo do nákupních center na periferiích a bývalé výkladní skříně „socialistické hojnosti“ stíhá tzv. „secondhandizace“, kdy vlastník poskytuje prodejní plochy drobným prodejcům a obchodní domy tak přetváří v ekvivalent tržnice s levným zbožím.
I přesto lze najít příklady bývalých Priorů, které byly úspěšně adaptovány podmínkám 21. století a mezi zákazníky se těší popularitě. To je i případ Prioru v Olomouci, který je dnes známý jako Galerie Moritz. Architektonické studio Atelier-r navrhlo v roce 2012 zásadní rekonstrukci, při které byl mimo jiné nahrazen brutalistní plášť budovy. I přes radikální změnu fasády se v návrhu podařilo odrazit logiku a ducha místa, zklidnit předprostor přilehlého kostela a za využití prosklené fasády odhmotnit masivní hmotu stavby.
Na závěr lze pro zájemce o hlubší poznání historie obchodních domů doporučit publikaci Kotvy máje: České obchodní domy 1965–1975, v níž kolektiv autorů výše zmíněné i mnohé další informace čtivě shrnul.
Sdílet / hodnotit tento článek