Řekové, Římané, Leonardo da Vinci a jejich následovníci
Nejstarší zachycené zmínky tzv. kánon o poměrech tělesných měr a jejich vztahů mezi sebou, pocházejí z pyramidových polí v Memphisu z období 3000 let př.n. l. Kánon pochází z řečtiny a označuje normu, pravidlo, měřítko. Většina slavných sochařů, malířů, stavitelů, vědců, učenců a filosofů hledala souvislosti mezi lidskými proporcemi a jejich vazbou na optimální rozměry a poměry okolního světa. Ptolemajovci, Řekové, Římané i další rozvinuté kultury hledaly odpověď na otázky těchto vztahů a tvořili svůj tehdejší kánon. Pozdějšími tvůrci těchto proporčních souvislostí byli hlavně Leonardo da Vinci, Michelangelo Buanarroti, ale především jejich následovník Albrecht Dürer. Jeho dílo vycházelo z poměrového dělení lidského těla.
Vycházeli z délky hlavy, obličeje, chodidla a násobků těchto velikostí. Např., že horní polovina těla je polovinou celkové výšky člověka. Délka obličeje jednou desetinou výšky člověka atd. Dělení pokračuje až do 1/40 výšky. Zdánlivě pošetilé hledání má své opodstatnění v jeho tvorbě. Podíváme-li se na Dürerovy obrazy, jsou neskutečně propracované, a obsah je precizně v poměru. Obraz je zaplněn podle pravidel zlatého řezu, výjevy mají svoji vnitřní dynamiku. Vydal knihu o matematice, ale hlavně Čtyři knihy o proporcích, což byl na rok 1528 neskutečný počin. Jeho dílo se stalo nedílnou součástí stěžejních pojednání o teoretických základech umění. Hovoří se o této době po právu jako o „Dürerově epoše“.
Tyto podklady jsou fundamentem pro poměry tympanonu dórského chrámu, antické mozaiky v domech, stejně tak jako pro poměry antických celků, až po urbanistické řešení celých měst. To vše se interaktivně odráží v prostředí, kterým se obklopujeme, rozměry obytných celků, místností, nábytku i doplňků. Každé době byla vlastní určitá škála řešení, jež odpovídala technickým a technologickým možnostem doby, regionálním danostem a ostatním vlivům, které formovaly a formují naše žití.
Dalším „hledačem“ proporčních souvislostí lidského těla na základě Zlatého řezu byl v 19. století především Adolf Zeising, který toto učení významně doplnil a prohloubil.
Le Corbusier
V pozdější době se touto problematikou zabývaly další světoznámé osobnosti umění a architektury. Mezi jinými tuto teorii uplatnil ve svých stavbách architekt Le Corbusier. Celou teorii založenou na zlatém řezu nazval Le Modulor a uplatňoval ji důsledně ve všech svých stavbách. Proto také hledíme s úžasem na jeho dílo, které má dokonalé proporce a vztahy počínaje domem, zahradou, okny, dveřmi a konče mobiliářem, až po detaily klik, zarážek u dveří ad. To vše doplněno barvami a materiálem dělá jeho dílo světovým a jedinečným.
Běžný člověk není sto postihnout, jestli architekt vyšel z poměrů zlatého řezu nebo volil dané řešení citem. Často pak máme uklidňující pocit harmonie, kdy komplex budov, danou stavbu, interiér nebo mobiliář vnímáme jako dílo ucelené, s lidskými rozměry. Prostě vše, jak má být. Pokud tomu tak není, často postřehneme případnou nerovnováhu už jen pouhým citem, bez hlubších znalostí PROČ.
Ve zjednodušeném řešení budeme koncipovat výšky interiérů s ohledem na lidskou výšku (1,829 m), výšku se zvednutou rukou (2,26 m) atd. a ne např. okolo 5 m. Tato výška je měřítkem pro stáje žiraf a v našem obydlí má nevalného využití. Tohle vše tvoří základy pro funkční žití, bydlení, spaní. Stejně tak z těchto pomyslných norem vychází designová řešení všeho, co nás obklopuje, až po futuristické vize zítřka. Je fascinující, že nalezneme přímé souvislosti mezi zlatým řezem modulorem, pyramidami v Gíze i středověkou katedrálou v Chartres ve Francii. Spojnice mezi pilíři architektury, vzdálené od sebe přes tři tisíce let a teorií Le Corbusiera, působí nadčasově až mysticky.
Sdílet / hodnotit tento článek