„Naše tragédie spočívá v tom, že se náš životní rytmus již neřídí tepem srdce, nýbrž podle zuřivých otáček turbíny, jejíž rychlost se den ode dne zvyšuje.“
V předchozích dílech jsme se velmi podrobně zabývali zlatým řezem, v úvodu byly zmíněny ale i další pojmy, které si zaslouží vysvětlení: Skladebné principy, rytmus... Zkusíme to klubko rozmotat. To, co vnímáme jako obraz, má vždy nějakou kompozici. Ať jde o obraz v rámu v galerii, o fotografii, film na plátně či v televizi, divadelní představení nebo skutečný obraz architektury kolem nás.
Obraz můžeme komponovat kompozičními, formálními nebo uměleckými prvky. Nedílnou součástí metody kompozice jsou ty zmiňované skladebné principy nebo také skladebné postupy. Z toho plyne, že skladebné principy jsou souborem obecných pravidel platících pro kompozici obrazu. Ještě se k nim vrátíme, ale kompoziční metody zdaleka nejsou vyčerpány. Ty další nejpodstatnější jsou kompozice linií, nebo taky lineární kompozice, daná směrem přímek a křivek. Diagonály nebo šikmé linie – ubíhající pobřeží, perspektiva staveb. Svislice a vodorovné linie – stromy, sloupy, obzor, pole. Křivky – spirála schodiště, silnice v horách.
Kompozice tónů neboli tonality. Tóny od jedné barvy – louky, pole, jednobarevná látka. Tonální kompozice je hra světel a stínů, jasu a kontrastu. Kompozice barev daná barvami a jejich saturací – barevné bárky na moři, domky na louce, prádlo na šňůře.
Další z kompozičních principů je perspektiva a prostor. Perspektiva dává obrazu hloubku pomocí prvků v jednotlivých plánech různě vzdálených od pozorovatele. Prostor je dán místem, které dílo zaujímá. Mezi kompoziční techniky patří pravidlo zlatého řezu, pravidlo třetin, pravidlo lichého počtu, pohled shora dolů (ptačí perspektiva), pohled zdola nahoru (žabí perspektiva), vyjádření prostoru aj.
A teď hop a skok zpátky ke slibovaným skladebným principům. Co jsou jsme si řekli výše, ale které to jsou? Základní skladebné principy jsou princip role, princip proporce, princip rytmu, princip symetrie a princip kontrastu.
Princip role není od role papíru, ale role (úlohy), kterou hrají jednotlivé prvky v obraze. Role prvků může být hlavní a vedlejší. No a je jasno. Každé takovéto uskupení prvků má v důsledku jinou vypovídací hodnotu a vnitřní náboj.
Princip proporce slouží pro posouzení velikosti ostatních prvků. Proporce je velikostní poměr mezi prvky, a pokud proporce pokulhávají, vaše oko to postřehne naprosto spolehlivě. Jako měřítko proporcí může sloužit prvek, který je všeobecně známý. To je např. ta oblíbená krabička od sirek vedle modelu auta, lidská postava aj. Bez tohoto poměření nebudete mít představu o velikosti prvku nebo prvků mezi sebou. Např. v ruské metropoli Moskvě stojí podél Kremelské zdi smrky, které jsou pečlivě ořezávány tak, že budí dojem dospělého vzrostlého stromu. Na tomto podkladu působí zeď za stromy jako monumentální a obrovská. Není tomu tak, ale máme zde zdařilé užití principu proporcí. Obdobně na vás působí bonsaje, někdy tak neskutečně dokonalé včetně všech kamenů a mechů, že pokud nebudete mít srovnání například s rukou pěstitele, neodhadnete jejich velikost. Toto je pochopitelně záměr, docílit efektu dokonalé zmenšené kopie skutečného starého stromu na skalisku utvářeného nepřízní klimatu.
Princip rytmu je věcí cyklicky se opakujících podobných nebo stejných prvků, motivů, barev, tónů. Principy rytmu i symetrie jsou staré jako lidstvo samo. Tyto principy užívali stavitelé pyramid, monumentů ve Stonehenge, při stavbě zikuratů, u vstupní brány Sargonova paláce v Chorsabadu, u antických chrámů athénské Akropole nebo Parthenonu, řeckých divadel, hrobů a pyramid, u čínských pagod, architektury Paříže, Florencie nebo Prahy. Nalezneme jej později v kompozici zámeckých zahrad, ochozů, arkád a kolonád. Princip rytmu doplněný o další principy se prolíná veškerým uměním i architekturou napříč slohy i časem.
Opakování prvků může působit někdy trochu monotónním dojmem. Pokud princip rytmu vhodně narušíme, dojde tím paradoxně k podtržení a zdůraznění jindy trochu fádního principu. Chybějící strom v pravidelné řadě probudí vaši zvědavost a dodá uspořádání jiný podtext. Rytmus může být i barevný, kdy koresponduje barevný proužek na plakátu s okolo jedoucím automobilem a kabelkou ženy na přechodu. Vše je jenom věcí záměru a představ architekta, fotografa, designéra. I ta zmiňovaná monotónnost může být kupříkladu záměrem pro zachycení ospalé ranní nálady nebo podzimního rozjímání.
Princip symetrie je princip rozmístění prvků obrazu kolem středu, nebo některé osy vodorovné nebo svislé, popř. úhlopříčky. Symetrie evokuje klid a vyrovnanost. Velmi vhodným formátem je čtverec. Symetrické prvky nalezneme v přírodě v krystalických strukturách nerostů, ve sněhové vločce, u zvířat i rostlin. Symetrie se většinově projevuje na půdorysech sakrálních staveb, rozetových oknech v gotice nebo třeba v uspořádání náměstí před chrámem sv. Petra v Římě. Principy symetrie nalezneme i na fasádách tržnic, pavilonů, domů, zámků a kostelů. Často symetrie využívali i architekti při řešení parků, zahrad, kolonád a zámeckých arkád. Zdánlivá symetrie viděná s odstupem není vždy symetrií dokonalou.
Například lidská tvář, která je symetrická podle svislé osy, má svoje nepřesnosti. Pokud odzrcadlíte levou nebo pravou půlku a vytvoříte dva portréty, potom vždy vidíte rozdílného člověka. Tyto dva obrazy se budou taky lišit od originálu. Takže vlastně uvidíte tři odlišné portréty.
Princip kontrastu staví na naprosté odlišnosti, protikladu, rozdílnosti dvou nebo více prvků v daném obraze. Mluvíme o kontrastu barev, tvarů, významů. Kontrast barev může být doplněn o kontrast tónů (světlé před tmavý nebo naopak, hra světel a stínů). Potom hovoříme o kontrastu mezi starým mladým, lesklým matným, hladkým drsným, velkým malým, ošklivým krásným. To jsou ty oblíbené postery a plakáty se žlutým taxíkem na podkladu černobílé metropole, červená schránka nebo telefonní budka tamtéž. Stejně tak zaujme vaši pozornost malé děťátko, drobounké v dlaních svého otce. Významová nebo vizuální „vzdálenost“ mezi prvky kontrastujícími je obdobná jako mají v českém jazyce mezi sebou opozita.
Tyto uvedené principy se užívaly již ve středověku a někdy až dogmaticky převládaly v tehdejším umění i architektuře. Nic proti, pokud se z určitých zvyklostí nestane stereotypní šablona, která vybízí nenechavce, aby se s ní porvali a zkusili něco neotřelého a netradičního. Netradiční způsob řešení neznamená vždy chybný a nesprávný. Asi se shodneme, že přecházet na červenou nebo vyloupit banku je proti zvyklostem a pravidlům. A až na drobné výjimky netřeba tento směr následovat. Ovšem nedržet se například pravidel zlatého řezu vede kupříkladu k centrální kompozici, která je součástí našeho života a důsledky tohoto řešení mohou být skvělé a novátorské.
Sdílet / hodnotit tento článek