Pokud chceme demonstrovat svoji nadřazenost a finanční převahu vůči okolí, potom možná budou dveře o výšce 5 m na místě, ale lidský rozměr a příjemný pocit bude toto řešení postrádat. Nakonec, veškeré naše počínání je vlastně věcí poměru. Co je moc, co je málo, co je pro někoho dobré, nemusí být dobré pro jiného. Vysoká skříň pro paraplegika je z poměru, stejně tak jako dětská židlička pro dospělého. Zamřížované kovové okýnko 300 x 300 mm patří do vězeňské cely nebo sklepa a ne do obýváku nebo ložnice. Kapka vody při dešti vymrští slunéčko sedmitečné do vzduchu a rozhodně to nebude tak neškodná anabáze, jako když ta samá kapka dopadne na vaše čelo. Poměrové vztahy, proporce, nejsou jenom věcí rozměrů, platí i pro barvy vůči sobě a okolí, množství světla apod.
Neplatí to jen pro hodnoty kvantifikovatelné, ale i pro psychologii, duševní pochody, pocity aj. Prostě veškeré naše počínání a okolní svět musí mít nějaké adekvátní proporce. To, že si to leckdy neuvědomíme, ještě neznamená, že nejsou. Často je nevnímáme právě proto, že jsou v pořádku. Pokud ne, poznáte to leckdy jenom obyčejným citem. Když před studenty byly položeny obdélníky, které měly různé poměry stran, v převážné většině sáhli po obrazci, který splňoval kritéria poměru zlatého řezu. Bylo lhostejné, zda tyto obdélníky byly v podobě ležaté nebo stojaté. Podstatný byl poměr stran a jakási proporční vyváženost. Pokud se podíváte detailněji na typologii rozměrů, které zde uvádím, potom pochopíte „genialitu“ a nadčasovost zlatého řezu, moduloru nebo Dürerovo dílo.
Srovnání různých obdelníků se Zlatým obdélníkem
Převedeno do reálného života umožní výtvarníkovi, malíři, sochaři, fotografovi, designérovi, architektovi podložit ideu, řešení, nápad, jakousi abstraktní šablonou, která dá základ jeho subjektivnímu nazírání na finální výsledek. Ať je jím obraz, fotografie nebo architektura. Bez některých zákonitostí se neobejdeme, i když výsledek může mít rozmanitou podobu a estetický účinek.
Proporce a poměrové dělení lidského těla
Asi je zbytečné polemizovat, jestli malíř potřebuje základy anatomie, perspektivy, kompozice a barev, než převede svoje vidění, svoje pocity na plátno. Nic na věci nemění, že se bude třeba pohybovat v umění abstrakce. Pochopitelně všechna pravidla jsou k tomu, aby se porušovala, a případné výjimky je jenom potvrzují. Pokud někdo estetické disciplíny vidí po svém a výsledek se míjí s reálným základem, neznamená to, že je to špatně. Je to prostě jen jinak.
Pochopitelně nemám na mysli totální vzpouru proti pravidlům, kdy šílenec vychrstne několik kbelíků barvy na plátno a potom v tomto schizoidním výkřiku hledá opodstatnění svých uměleckých erupcí. Dokonce i takovéto umění musí mít nějaký nápad, základní myšlenku (byť to není na první pohled zjevné), jinak tyto pokusy přežije i jepice, která rozhodně nemá času nazbyt.
V příštím závěrečném díle seriálu posadíme človíčka na židli, ke stolu, ke kuchyňské lince a okótujeme si jej ve standardních rozměrech, jaké se užívají v tvorbě architektury a designu.
Sdílet / hodnotit tento článek