Obvykle tito odborníci také zmiňovali podobné důvody pro relativní optimismus. Zaprvé odlišnou – výrazně příznivější – sociální strukturu ve srovnání s převážnou částí sídlišť postavených v zemích na západ od Železné opony. Stala se u nás dominantním nástrojem řešení poválečné bytové krize, čemuž odpovídá jejich několikanásobně vyšší podíl v rámci bytového fondu (v ČR zhruba 30 %) i složení obyvatel zahrnující rozmanité sociální skupiny od dělníků až po vysoce vzdělané odborníky.
Zadruhé poukázali na to, že rozlišování sídlišť v rámci jednoho města na lepší a horší je prakticky nevyhnutelné, a jak podotkl urbanista Karel Maier, do určité míry i žádoucí. To však neznamená, že tzv. horší sídliště v rámci prosperujícího města (například Prahy či Brna) se nutně stanou ghetty, pouze vyjadřuje předpoklad, že se bude zvětšovat rozdíl v ceně nemovitostí v těchto sídlištích.
Zatřetí, sociologická šetření opakovaně ukazují, že přes dílčí výhrady jsou obyvatelé na sídlištích obvykle spokojeni.
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš
Položme si ale otázku, kdo jsou lidé žijící na sídlištích. Jejich sociální skladba je stále velmi různorodá. Přinejmenším jeden trend je ale zřejmý. Většina sídlišť stárne. Mnoho jejich obyvatel jsou lidé, kteří se sem přistěhovali krátce po dokončení výstavby jako mladé rodiny. Jenže z mladých párů jsou dnes lidé na prahu důchodového věku nebo senioři, tedy nikoliv plátci daní a ekonomicky aktivní činitelé v rámci čtvrti, ale převážně příjemci nejen běžných komunálních, ale i dalších sociálních a zdravotních služeb. První problém, se kterým se budou muset vypořádat nejen sídliště, představují lidské a finanční zdroje na uspokojení poptávky po těchto službách. Druhým - již zřetelněji sídlištním problémem souvisejícím se stárnutím populace je otázka, kdo bude na sídlištích žít, až tito dlouholetí obyvatelé zemřou. Řeknete možná: No přece jejich děti nebo vnoučata, která se nastěhují do bytu po svých (pra)rodičích? Taková možnost jistě existuje. Otázkou ovšem je, jestli se těmto lidem bude na sídliště chtít. Socioložka Jana Barvíková na příkladu dnešních třicátníků, kteří se narodili na pražském Jižním Městě, jednoznačně ukázala, že relativní spokojenost s životem na sídlišti v dětství a dospívání rozhodně není zárukou toho, že tato jejich spokojenost a ochota vrátit se zpět na rodné sídliště bude trvat navěky. „Ti, kteří na Jižním Městě už nebydlí, přikládají vyšší váhu informacím médií ohledně problematické perspektivy sídlišť a bývají ve svých odhadech budoucnosti Jižního Města skeptičtější než ti, kteří zde stále žijí nebo jsou s ním v intenzivním kontaktu (časté anebo několikadenní návštěvy rodičů) a ještě se jim nestačilo »odcizit«. Zatímco první přinejmenším vyjadřují nejistotu z budoucího vývoje sídliště nebo dokonce obavy z možné ghettoizace všímajíce si určitých náznaků sociální degradace, druzí se o jeho budoucnost neobávají. Domnívají se, že stále splňuje nároky středních vrstev na bydlení pro mladé rodiny s dětmi a v tom spatřují jeho šance.“ (Barvíková 2010: 75 – 76).
Na čem tedy záleží budoucnost většiny sídlišť?
Především na samotných obyvatelích. Na tom, do jaké míry podlehnou tolikrát omílaným katastrofickým scénářům; jestli rezignují na snahu něco proti tomu aktivně udělat (v rámci komunitního a politického života sídliště, lepší údržby společných prostor před domy apod.) nebo budou alespoň ochotní „něco skousnout“ (například novou výstavbu na rozumných místech, která nabídne jiné formy bydlení anebo pracovní příležitosti, které přilákají na sídliště nové ekonomicky produktivní obyvatele). Katastrofické scénáře vývoje čtvrti se v případě, že je obyvatelé pasivně přijmou, často stávají sebenaplňujícími proroctvími. Slovy již citovaného Maiera: „Pokud lidé uvěří, že jsou panelová sídliště špatnou adresou, začnou se chovat tak, jako by to byla pravda. Budou se bát vyjít na ulici. A ti, kdo na sídlišti bydlí, se budou za každou cenu snažit najít jiné bydlení, které by je společensky nedeklasovalo, bez ohledu na to, že kvalita tohoto bydlení »jinde« může být ve skutečnosti vlastně horší. Při své přípravě na odchod nebudou mít důvod zasazovat se o to, aby se někdo staral o veřejná prostranství, a své »provizorní« byty už nebudou udržovat“. Zatím se podle všeho zdá, že obyvatelé relativně zdravých sídlišť jsou vůči těmto katastrofickým scénářům dostatečně imunní a dokážou si o nich myslet své.
Nicméně platí, že i zdravý člověk je potenciální pacient a neměl by zapomínat na prevenci.
Tento článek vznikl v rámci projektu „Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu“ podpořeného Ministerstvem kultury v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), identifikační kód projektu: DF13P01OVV018. Cílem pětiletého projektu (2013 - 2017) je výzkum a dokumentace vybraných panelových sídlišť v ČR, postižení historických, kulturních a sociálních aspektů při percepci těchto celků v minulosti i přítomnosti a vytvoření vzdělávacích modelů k jejich prezentaci. Více o projektu na www.panelaci.cz.
Sdílet / hodnotit tento článek