Den architektury nás zavedl do lokality, která se v minulém století kompletně proměnila, z původní struktury zde nezůstalo vlastně nic. Pouze porovnáním katastrální mapy a starých leteckých snímků lze vypozorovat původní zástavbu. Budeme diskutovat o tom, co modernistický urbanismus v této lokalitě přináší, v jakém stavu je veřejný prostor a budeme hledat klady a zápory místní kompozice.
Jsme v Jaroměři, ale zdejší situace ilustruje i mnoho dalších měst, dost pravděpodobně i to vaše. Stojíme jen pár desítek metrů od historického náměstí, které obklopuje řeka, přes kterou vede nedávno dle historické předlohy citlivě opravený Tyršův most.
Původní zástavbu nahradilo panelákové sídliště.
Stojíme na nábřeží, řeku jako důležitý přírodní a městský prvek ale prakticky nemáme šanci vnímat, jelikož ji od nás odděluje protipovodňová betonová zeď. Za zády máme rušnou křižovatku ležící na průtahu městem. Vedle nás se na ploše přibližně pět hektarů rozkládá typické menší sídliště tak, jak bylo dříve dle manuálů předepsáno: Obsahuje bytové domy, školku a obchodní středisko, dětské hřiště.
Mlýn i pivovar. Kde jsou ty časy?
Začněme pohledem do historie. Zdejší lokalita sloužila především zemědělskému průmyslu, stával zde pivovar a mlýn. Byť měla Jaroměř pivovarnické právo od roku 1482, po znárodnění v roce 1948 došlo k útlumu výroby a v roce 1951 bylo vaření piva v Jaroměři ukončeno a pivovar ztratil svůj význam. Po této dlouhodobé tradici zde již nenajdeme ani drobný fragment. V Jaroměři se pivo od té doby nevaří.
Z původního mlýna, jehož tradice sahá minimálně do 14. století lze v urbanistitké struktuře vnímat pouze trasu náhonu, byť ne ve zcela stejné pozici. Průběh náhonu po zasypání v roce 1964 kopíruje ulice Nábřeží 17. listopadu. „Při výkopových pracích byl nalezen fragment strojního vybavení mlýna. Město má v plánu umístit jej po restaurování do veřejného prostoru, poblíže parku, jako pomník, připomínku historie.“ Mlýn samotný byl znárodněn bez náhrady v roce 1959 a na jaře 1969 byl odstřelem zbourán. Bezohledně tak byla zničena vedle pivovarnické i mlynářská tradice.
Typizace a prefabrikace architektury i architektů
V druhé polovině 20. století došlo z důvodů potřeby rychlejší výstavby k prefabrikaci a typizaci prvků. „Z architektů se stali zaměstnanci státních projekčních podniků. Řešení urbanismu a architektury domů se zúžilo jen na umisťování předpřipravených prvků do území. Architekti mohli projevit trochu invence snad jen u veřejných budov, jako byla například obchodní střediska,“ komentuje tehdejší podrobení architektury politickým cílům Matěj Kubina a dodává: „Docházelo tak k degradaci řemesla architektů ale i řemeslníků, ze kterých se stali v převážné většině montážníci.“
Modernistické myšlenky: Vyřešené stavby, neřešený prostor
V lokalitě vyrostla po odstranění pivovaru a mlýna i dalších drobných stavení bytová výstavba čtyř až osmi podlažních bytových domů z prefabrikovaných panelů. „Zdejší kompozici panelového sídliště lze hodnotit z několika směrů. Vizuálně můžeme mluvit o docela dobrém umístění. Směrem k ulici a hlavnímu vjezdu do náměstí se hmoty snižují, je tam jistá gradace a zmenšení měřítka k hlavní ulici i náměstí, což je vyřešeno dobře. Domy jsou v rámci města umístěny v nižších polohách, ne nikde na kopci, a proto neruší dálkové pohledy na město,“ upozorňuje přítomné na procházce na podstatnou urbanistickou skutečnost Matěj Kubina.
Panelové domy byly v detailu technicky vymyšleny dobře, veřejný prostor mezi nimi se již prefabrikací a typizací vyřešit nedal, či jen velmi omezeně, a tak se často neřešil vůbec.
Zájmem socialistických myšlenek bylo splnit plán v počtu postavených bytů. V lepších případech byly do veřejného prostoru místo bahnitých cest vyskládány panely či dlažba a umístilo se typizované dětské hřiště. Provizorní řešení, které bohužel leckde vydrželo do dnešních dní.
Ve srovnání s tradičním městem, kde je poměr veřejných prostranství vůči celku cca 30 %, mají sídliště tento poměr cca 60–80 %. Takové prostory tak pro svého správce, většinou město, představují nejen vyšší běžné provozní náklady, ale ve spojení s jejich vyšší anonymitou a nárůstem vandalismu i zvýšené riziko jejich fyzické i bezpečnostní degradace.
„Myšlenka Le Corbusiera, která vedla ve svém důsledku ke vzniku podobných sídlišť zněla domy umístěné v zeleni. Celý problém tohoto přístupu však spočívá v tom, že prostor mezi domy nikomu nepatří, spravuje ho město. Jde o velké plochy, které jsou náročné na údržbu a nemají smysluplné využití. Město má finance na posekání trávníků, ale již často nezbývají prostředky na údržbu stromů, opravu dětských hřišť a povrchů nebo budování kolektivních zahrádek, altánů, míst pro grilování a podobných prvků, proto je stav neutěšený,“ komentuje dále stav veřejného prostoru Matěj Kubina. „Dříve si zde hrály děti, houpačky, pískoviště a prolézačky byly nové a funkční. Nynější generace dětí a teenagerů však má na pobyt venku jiné nároky, které tento prostor nesplňuje, a proto není využíván. Jelikož ale není využíván tak nikdo, ani obyvatelé ani město nemá zájem na obnově a opravě prvků, rodiče sem pak ani nemají zájem pouštět své děti, vzniká začarovaný kruh,“ dodává jedna z účastnic procházky svůj postřeh k veřejnému prostoru. I to je jeden z cílů akce Den architektury: vzbudit zájem a zamyšlení lidí nad stavem věcí kolem nás.
Sídliště vs. historické náměstí
Problematická poloha sídliště spočívá ve vazbě na město a jeho život. Především náměstí v Jaroměři trpí vylidněním. Kompaktní, sevřená struktura historického náměstí v lidském měřítku na vyvýšeném místě nad řekou, se ihned za náměstím rozpadá. Volný, velký otevřený a neatraktivní prostor sídliště netvoří žádné ulice, je zde nedefinovaná otevřená plocha, průchod pěších je často komplikovaný, někdy i nebezpečný z důvodů upřednostnění automobilové dopravy.
Lidé nemají důvod do této lokality chodit, proudit tudy a objevovat boční uličky, jelikož tu žádné nejsou. Tím trpí i historické náměstí, které se tak stalo osamělým ostrovem mezi rušnou silnicí lemovanou supermarkety a sídlištěm – tedy místy, kde lidé projdou pěšky jen zřídka.
Na dohled od sídliště je historické náměstí. Řeku překlenuje citlivě rekonstruovaný Tyršův most.
Panelové bytové domy z 2. poloviny 20. století slouží jen jediné funkci: bydlení. Městský dům, jak jej ve střední Evropě chápeme historicky vždy měl i další funkce. Běžná jeho skladba je obchod či drobné služby v přízemí, přístupné přímo z ulice, patro či dvě nad mini pak patří běžně kancelářím, aby oddělily hlukově prostor provozoven od bytů, kterým pak patří všechna podlaží následující.
Sídliště se mění, je to ale k lepšímu?
Sídliště panelových domů vznikala ve své době z důvodů zcela pragmatických, dle myšlenek, jaké byly považovány za pokrokové. Sídliště stojí a je ekonomicky nereálné je hromadně bourat a nahrazovat novou strukturou. Úkolem naší generace je se tímto dědictvím vyrovnat a vytvořit něco kvalitnějšího. Ale jak se nám to daří?
Matěj Kubina upozorňuje: „Původní estetika sídlišť byla jednotná. Všechny domy vypadaly podobně. Panelový dům měl estetiku vycházející z jeho tektoniky – panelů, spáry vizuálně zajišťovali zjemnění velkých objemů, vizuální detail byl zajištěn pohledovými panely z vymývaného betonu. Dnes je situace jiná. Domy vlastní různí vlastníci, fasády se zateplují různými systémy, s pohledovou úpravou obkladovými deskami či strukturovanou omítkou. Jednotnost, kterou mnozí začali vnímat jako uniformní šeď se v 90. letech minulého století začala rozpadat a sídliště je tak dnes přehlídkou často roztodivných tvarů, barev, materiálů.“ Stavební úřady nemají příliš možností, jak výslednou podobu fasády panelového domu ovlivnit. Více o barevnosti sídlišť jsme na ESTAV.cz již publikovali v článku Martina Veselého.
Dalším problémem veřejného prostoru jsou i tak utilitární věci jako odpadky. Původní přístřešky nepojmou tolik kontejnerů, ty pak stojí v ulicích doslova „kde se dá“. Třídit odpad se stalo standardem, ale veřejný prostor měst na to zatím připraven není.
Celá procházka ale vyzněla velmi nadějně. Sídliště mají potenciál pro rozvoj. Úkolem měst a architektů je hledat pro tyto volné plochy jasně definované funkce a tomu podřídit úpravy veřejného prostoru. Důležitý bude i proces, kterým se k úpravám dojde.
Aby byl prostor skutečně funkční musí být proces tvorby demokratický. Jednotlivé kroky, vize a stavby by měly být pod vedením zkušených odborníků pečlivě komunikovány a konzultovány s veřejností, především místními obyvateli.
Sdílet / hodnotit tento článek