Už léta severští inženýři řeší hypotetické urychlení provozu přeložením dálnice mimo převozy, ale nyní si zvýšili laťku až po samu hranici technických možností. E 39 by se jednou měla stát první energeticky soběstačnou dálnicí světa.
Severský sen o dálnici budoucnosti, nebo jen utopie? Tuto otázku si kladou prakticky všichni, kteří jsou do rozsáhlého projektu přeložení dálnice nějakým způsobem interesováni. „Pokud dnes disponujeme technologiemi, které umožní učinit jednotlivé domy energeticky nezávislé, ba, postavit je tak aby energii navíc generovaly, nemělo by být nemožné přenést tyto prvky na širší měřítko, na celou dálnici,“ popisuje v tiskové zprávě Statens Vegvesen, tedy norská Agentura veřejné správy silniční sítě. Přerod E 39 by měl zahrnovat nejen její přenesení na příhodnější trasu, ale také zapracování celé série „dílčích projektů“, které už jinde ve světě fungují.
Současně jde o to, aby sama stavba nové E 39 běžela ve dvou liniích. Nemělo by se jednat jen o zapracování moderních technologií energetických zdrojů (mosty nad údolími s integrovanými větrnými turbínami, osazení svahů podél dálnice solárními panely) ale současně by měl fungovat model minimalizace energetických výdajů spojených se stavbou. „Prostě bychom rádi přenesli naše zkušenosti ze stavby budov s nulovou emisní bilancí na stavbu dálnice,“ říká inženýr Berit Laanke. „Prostě potřebujeme, aby sama dálnice generovala více energie, než kolik spotřebuje během výstavby.“ To by ovšem vyžadovalo zcela jiný přístup, než jaký je dnes při podobných projektech běžný.
Má to i svá ale...
Bohužel, některé z plánů nadšených snílků budou muset zůstat u ledu. Například solární povrchy silnice se v kraji, kde je sníh, námraza a užití posypových solí běžné, nejspíš neujme. Problematická je rovněž integrace větrných turbín do těles mostů. Nová trasa E 39 by totiž měla vést převážně lesnatým terénem. Stále diskutovaným prvkem zůstávají protihlukové stěny, které z akustických vibrací generují elektřinu. „Musíme ale počítat v odlišných časových horizontech,“ říká Laanke. „Průměrná životnost jednoho mostu je sto let. I kdyby každý průjezd vozu po takovém energeticky aktivním mostě vytvořil jen nepatrné množství elektřiny, za léta se jeho přínos bohatě znásobí.“
Ambice projektu E39 ukazují, že i moderní technologie mají svůj strop. Na druhé straně, důsledný rozbor „energetické bilance“ zamýšlené stavby dálnice ukázal, že minimálně na straně snižování výdajů prostor pro zlepšení je. Například při zapracování lokálně vytěženého kamene. „Náš dosavadní systém uvažování vynechával dodavatele stavby z celého koloběhu,“ připouští Laanke. „Kámen, vytěžený například při vrtání tunelu, byl odvážen z místa, a na dokončení stavby byl přivážen jiný. V určitý moment jsme tak všichni platili stavitelům jen za to, že vozí kamení. To se musí nutně změnit.“ Podle Statens Vegvesen existuje při stávající stavbě dálnic celá řada podobných nelogických a nevyvážených kroků, kterých by se rádi při budování nové E 39 vyvarovali. Otázkou zůstává, kdy se Dáni a Norové s podobným hloubavým přístupem nové dálnice dočkají.
Sdílet / hodnotit tento článek