V tomto ohledu se právní podmínky pro instalaci a provoz kamery nezměnily, respektive jsou stejné, jako v předchozím období. Pokud se rozhodneme pro instalaci a provoz kamery, která snímá prostředí našeho obydlí, nemusíme nic řešit, protože se jedná o tzv. osobní potřebu, kterou respektuje čl. 2 odst. 2 písm. c) GDPR[1], který uvádí, že se v tomto případě na takové zpracování osobních údajů GDPR nevztahuje.
Pokud jste byli v minulosti mezi těmi, kteří přesto svůj kamerový systém ohlašovali Úřadu pro ochranu osobních údajů, pak byl tento krok poněkud zbytečný, protože stejný princip platil i v minulosti.
Jak se ale zachovat, pokud moje kamera snímá i bezprostřední okolí domu, které je například chodníkem nebo příjezdovou cestou k domu, a které již není oblastí našeho obydlí, ale podléhá režimu tzv. veřejného prostranství.
V tomto případě se naše osobní potřeba (chránit svůj majetek a svou rodinu) střetává s potřebami ostatních kolemjdoucích, kteří mají právo nebýt předmětem trvalého a systematického sledování.
I přes tento zdánlivý střet dvou práv lze nalézt řešení, které poskytuje oběma skupinám oprávněných osob určité podmínky.
- Pokud se se svým zpracováním ocitáme ve veřejném prostoru, musíme zásah do práva na soukromí ostatních osob minimalizovat. To znamená, že kamery nemohou zabírat celé okolní prostranství nebo chodník, ale jejich záběr (zoom) bychom měli nastavit tak, byl primárně splněn účel, proč jsme se rozhodli kameru namířit právě na toto místo.
- Mění se totiž náš legitimní záměr, kdy se již nejedná o tzv. osobní potřebu, ale půjde o tzv. oprávněný zájem správce, jímž jsme v tomto případě a musíme se podřídit čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR. Jsme totiž v tomto případě povinni rozhodovat o svém zájmu v kontextu práv ostatních a respektovat je; to od nás oprávněně očekává každý, tedy i ten kolemjdoucí, který si všimne, že jsme takovou kameru instalovali a bude si stěžovat u Úřadu pro ochranu osobních údajů.
- Proto je vhodné umístit na viditelné místo (plot, zídka, vstupní dveře apod.) stručnou informaci o tom, že se právě v tomto místě odehrává nepřetržité monitorování místa, po kterém se veřejnost pohybuje.
Úřad[2] už vzhledem k soudnímu rozhodnutí v kauze Ryneš (svého času soustředěně sledované veřejností) bude asi nejprve požadovat vysvětlení, zda byl opravdu nějaký reálný důvod, pro se majitel nemovitosti rozhodl monitorovat i část sousedícího veřejného prostranství. Dá se tušit, že jistým pozitivem bude i umístění makety kamery, jako preventivního opatření.
Kauza Ryneš se zmiňuje i v publikovaném rozhodnutí UOOU-01297/16-48, kterým byl zamítnut rozklad vlastníka nemovitosti a současně provozovatele kamerového systému, a uložena mu pokuta za přestupek pro porušení povinnosti podle § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb.
Račte vstoupit. Vstupy a vchody jsou objekty velké letní fotosoutěže TZB-info a ESTAV.cz
přečíst článekTento provozovatel měl na venkovní fasádě domu směrem do ulice instalovány dvě kamery se záznamovým zařízením včetně osvětlovacích těles reagujících na pohybové čidlo. Kamery monitorovaly část ulice přibližně 50 metrů a protilehlé domy. Není proto divu, že úřad zamítl argumenty provozovatele o výlučné osobní potřebě (právě s odkazem na „kauzu Ryneš“), a dále neuznal ani tvrzení o účelu, který byl označen jako oprávněný zájem správce nebo jiných dotčených subjektů. Provedení testu proporcionality neboli potřebnosti a přiměřenosti zvolených prostředků k ochraně práv a právem chráněných zájmů správce (v tomto případě vlastníka nemovitosti), bylo pro úřad rozhodující. I když správce tvrdil, že byl k tomuto snímání donucen, protože mu jeho majetek byl v předchozím období trvale poškozován, úřad jeho argumentům nevyhověl, protože chyběl důkazní materiál. Naopak mu bylo nařízeno, aby upravil snímání veřejného prostoru tak, aby bylo monitorováno pouze bezprostřední okolí nemovitosti maximálně o šíři 1 metru od pláště budovy.
Z rozhodnutí Úřadu v této kauze lze dovodit, že není zakázáno monitorovat i veřejné prostranství, které úzce souvisí s užíváním vlastní nemovitosti, ale musí nutně dojít k jeho omezení na nezbytnou míru, aby nebyla dotčena práva a svobody jiných osob, které tento prostor používají.
Závěrem lze tedy uvést, že instalace kamerového systému k ochraně vlastního majetku je možný a právně respektovaný způsob zpracování osobních údajů. Je však nezbytné postupovat tak, jak je výše naznačeno v uvedených právně relevantních řešeních, a tím omezit možnou kolizi s právy ostatních osob.
[1] Obecné nařízení o ochraně osobních údajů
[2] Kompetence Úřadu se nově řídí zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.
Sdílet / hodnotit tento článek