Absurdní příklad pro ilustraci
Kdo topí doma pevnými palivy, uhlím nebo dřevem, dobře ví, že množství vyrobené energie závisí na hmotnosti paliva. Udržet vztah mezi spotřebou paliva a vyrobeným teplem částečně napomáhá skutečnost, že uhlí se prodává na metráky. Jinak je tomu ale v případě dřeva. Jde o to, že hmotnost vytěženého dřeva v lese je velice obtížné na místě zjistit a přesný výpočet je z pochopitelných důvodů téměř neproveditelný. A proto se u palivového dřeva používají tzv. lesnické míry – prostorový metr skládaný nebo sypaný – jednoduché zástupné jednotky s možnou nepřesností až ± 15 %.
Všichni byli s touto praxí ztotožněni a nastavená pravidla akceptovali. Až se z ničeho nic vyskytnul ojedinělý, ale dostatečně hlasitý nespokojenec, kterému nedalo spát, že v každém prostorovém metru je jiný počet kilogramů, takže jeden z fůry dřeva získá energie více a druhý méně. Tohoto podnětu se chopil nadějný dobrochtivý politik a rozpoutal boj za nastolení spravedlnosti v prodeji palivového dřeva. Shromáždil skupinu sympatizantů z různých společenských sfér, samozřejmě kromě lesnictví, kde by mu vysvětlili, že není co řešit, a začal intenzivně pracovat na zveličování údajného problému. Ten nakonec naroste do takových rozměrů, že příslušné ministerstvo dostane za úkol vytvořit vyhlášku, která dosavadní nespravedlnosti učiní přítrž. A protože v každém úřadě nebývá nouze o ambiciózní úředníky čekající u paty kariérního žebříku na příležitost zazářit, našla se hlava otevřená, která si nalezení spravedlivého řešení vzala za své.
Aniž by cokoliv konzultoval s lesníky, proč taky když stromy zná, vídá je neustále všude kolem sebe, vytvořil metodiku měření založenou na těchto předpokladech: Nařídit majitelům instalovat v lese váhy je neprůchozí, ale hmotnost prostorového metru se přeci dá snadno vypočítat z objemové hmotnosti dřeva a jeho objemu. Ale jak zjistit skutečný objem? Klády jsou metr dlouhé a s přimhouřením oka jsou to skoro válce, tak bude stačit změřit průměr každé z nich. Ze základky si pamatujeme vztah pro objem válce V = lπr2, ten vynásobíme průměrnou objemovou hmotností dřeva, a jsme doma, máme hmotnost.
Tohle jeho snažení pozoroval z povzdálí výrobce metrů. Trochu ho trápilo, že neumí vyrobit i váhy, ale šance dodat každému lesníkovi a kupci palivového dříví „měřák“ byla natolik lákavá, že nasázel průměry klád a jejich předpokládané hmotnosti do excelu a s vynaložením nemalé kreativity se dílo podařilo. Na ministerstvo vyrazil s neprůstřelným argumentem, že do lesa přece nikdo nechodí s kalkulačkou, a k tomu, aby se dřevem zbytečně neplýtvalo, musí mít každý možnost na místě hmotnost libovolné klády zjistit, což zajistí jeho patentovaný indikátor. Ten má podobu skládacího metru, dražší model potom svinovacího metru, kde na poněkud zvláštní stupnici nejsou ani centimetry ani palce, jak jsme zvyklí, ale kilogramy přenesené z excelovské tabulky. Přiložením „měřáku“ ke kládě tak snadno a rychle odečteme její hmotnost.
Obrázek č. 1: kilogramometr ve skládací variantě, doporučená cena 49 Kč bez DPH
Srdce úředníka zaplesalo. Jak originální a určitě spravedlivé. Každý má od nynějška možnost pomocí „měřáku“ řídit svoje spotřebitelské chování. A aby byla jistota, že se spravedlnost nikomu nevyhne, bylo používání „měřáků“ vyhláškou vyhlášeno za povinné. Jen ty kilogramy na metru by mohly někoho, kdo měl ve škole fyziku, iritovat, proto místo nich zavedeme novou jednotku „dílek“.
Úkol byl uspokojivě zvládnut, nicméně ještě před uvedením vyhlášky do praxe si kdosi z týmu zpracovatelů všiml jednoho drobného detailu, který jim dosud unikal. A to, že mokré dřevo je těžší než suché. Na to „měřáky“ nějak nepamatovaly. Ale řešení se našlo. Do vyhlášky se přidala zmínka, že tato specifická vlastnost každého prostorového metru se zohlední použitím korekčního koeficientu. Nikdo na ministerstvu ale netušil, jak velkého, tak metodiku výpočtu a způsob aplikace přehodili na bedra výrobce „měřáku“, když mu to neměří přesně. A tak zavládla v oblasti prodeje palivového dřeva kýžená spravedlnost.
Platby za teplo v bytě jsou nespravedlivé. V rozúčtování nákladů na vytápění je kritická chyba
přečíst článekNedává to smysl
Že to zní jako neskutečná hloupost? Taky že jo. Ale téměř identický případ se skutečně udál v měření tepla na radiátorech bytových domů, a dosud ho naplno žijeme.
Dlouho se náklady na vytápění rozdělovaly mezi byty podle jejich podlahové plochy. Jednoduché a spravedlivé. Až si kdosi bydlící v bytě z pěti šestin obklopeném jinými byty všiml, že má téměř po celou zimu radiátor vlažný a přitom v bytě teplo. Z toho usoudil, že se chová mimořádně úsporně, a kdyby se tak chovali v domě všichni, bylo by nám na světě lépe. Lidé z krajních bytů si sice ťukali na čela, ale Pandořina skříňka již byla otevřena. Nastal boj za úsporné vytápění, prostředkem kterého mělo být měření tepla. Takže už ne přesná automatická regulace, ale měření.
Změřit otopným systémem dodávané teplo umí kalorimetry, ale jejich osazení na všechna tělesa je mimo realitu. Místo toho došlo k povinnému zavedení „měřáků“. To jsou teploměry měřící teplotu radiátoru v místě, kde má být údajně průměrná. Studie zpracovaná na strojní fakultě ČVUT1) sice vyvrátila mýtus, že existuje místo, kde je na každém radiátoru teplota za každých okolností průměrná, ale s odborníky na vytápění nikdo vyhlášku nekonzultoval, takže smůla. Nicméně i v případě, že by se podobný bájný bod podařilo nalézt, pořád indikátory neměří teplo, ale teplotu. Proto, aby staromilci nebrblali, se náměry udávají v „dílcích“. Následná praxe navíc potvrdila to, co muselo být každému od začátku jasné. Používat syrové náměry pro rozúčtování tepla jednoduše nelze, protože každý byt má jiné energetické nároky, které se musí ve vyúčtování chtě nechtě zohlednit. A tak ministerstvo doplnilo do vyhlášky zmínku o potřebě korekcí náměrů pomocí polohových koeficientů, které mají vymyslet buďto výrobci „měřáků“ nebo rozúčtovací firmy.
Kdyby někoho zajímalo, jak se s tímto úkolem dotyčné organizace popasovaly, tak je smutným konstatováním, že ministerstvem nastavenou laťku ještě podlezly. Polohové koeficienty nevytvářejí na základě fyzikálního výpočtu energetické bilance objektů a jednotlivých místností v nich, ale stanovují je takříkajíc empiricky, což znamená zkusmo. V nadsázce by se dalo říct, že jejich aplikací zkoušejí, co všechno si ještě někteří obyvatelé bytových domů nechají líbit. Spravedlnost tak každopádně dostává další ránu do vazu.
Všimněte si geneze celého příběhu. Na začátku byl stav, který léta fungoval. Vytvořil se pseudoproblém, každý byt má jinou spotřebu tepla. Místo toho, aby se lidem vysvětlilo, že je to přirozené a jinak to ani nejde, vsadí se na ničím nepodloženou myšlenku, že měření přináší úspory. Prý psychologický efekt. Když se zjistí, že zajistit přesné měření je utopie, začne se měřit něco jiného a vydává se to za ukazatel spotřeby. Výhrady odborníků se ignorují. Poté, co se potvrdí, že výstupy jsou absolutně nepoužitelné, přijde se s opravnými koeficienty, které mají podobu bulharské konstanty. A spotřeba tepla po zohlednění klimatických podmínek neklesá, ale roste. Tak tomu říkám úspěch!
A jak z toho ven? Návrat k rozdělování podle podlahové plochy je nereálný, protože co pak se všemi těmi vyrobenými indikátory. Takže alespoň přesné polohové koeficienty vypočítané podle tepelné bilance objektu, a ne vytvořené metodou dlouhého zasněného pohledu z okna. Stačí opravdu málo, chce to vrátit do vytápění fyziku a psychologii zkusit aplikovat jinde, kde napáchá méně škod.
Tomuto tématu se podrobněji věnuji v dalších dvou článcích zaměřených na princip bilančního způsobu výpočtu, a dále na popis, porovnání a zhodnocení třech různých metod sloužících k vytváření polohových koeficientů.
Další informace naleznete v článku autora na TZB-info.
Sdílet / hodnotit tento článek