Za stěžejní dobu experimentů a nekonvenčnosti v oblasti designu a architektury, včetně nových možností materiálů a technologií, je možné považovat období okolo celosvětové výstavy EXPO 1958. Přicházela s heslem Bilance světa pro svět lidštější a pro nábytkovou tvorbu je i v novém tisíciletí stále nepřebernou studnicí nápadů a inspiračních zdrojů. Československý pavilon zde hrál jednu z hlavních rolí. Tento úspěch byl nejenom vysoce hodnocen, ale stal se též důležitým impulzem nového stylu, který převzal a zdokonalil i akademický architekt František Vrána.
Experimentální výstavba bytů
Na přelomu padesátých a šedesátých let se i díky tomuto mezinárodnímu úspěchu podařilo v tuzemsku prosadit takzvanou Experimentální výstavbu bytů; zakládaly se specializované výtvarné rady, vznikl Ústav bytové a oděvní kultury a výstavba nových bytů byla doprovázena celonárodní diskusí o bydlení. Soudobé časopisy představují nové materiály a technologie (např. panely z železobetonu, aglomerované plošné desky, pěněné izolační a pružicí materiály, umakart), ukazují nové typy odlehčeného nábytku a moderní styl bydlení, který sleduje západní trendy (především skandinávské a italské).
Prostory bytů se minimalizovaly a na trhu se postupně prosazovaly návrhy sedacího nábytku z plastů, laminátu a lamel. Tato tradice navazující na funkcionalismus neztrácela ani v dalším vývoji nic z jednoduchosti, užitkovosti a krásy předmětů. Kvalitní práce řemeslných provozů nutila průmyslovou výrobu k zavádění stále náročnějších technologií a ke zpracování každého kusu nábytku tak, aby se vyrovnal řemeslným výrobkům. Krása techniky a řemesla se spojila s uměním.
Foto: Dům umění města Brna, Moravská galerie v Brně
Od scénografie k bytovému designu
Mezi průmyslovými výtvarníky se na začátku šedesátých let jako výrazná umělecká osobnost prosazoval i akademický architekt František Vrána. Svůj osobitý přístup uplatnil též v návrzích sedacího nábytku a stal se vzorem pro mladší nastupující architekty v oblasti nábytkové tvorby. Aktivně se podílel na utváření programu pro výrobní sféru, pracoval na rozsáhlých státních projektech stěžejního významu, byl pověřen vedením vývoje nábytku pro vývoz do nesocialistických zemí; s respektem k tradiční technologii navrhoval také ohýbaný nábytek pro TON (proslulé židle Thonet). Za zmínku jistě stojí kromě výše zmíněné tvorby i jeho originální kresby, pastely, akvarely a koláže: od nejstarších scénografických a interiérových studií, které Vránovi žáci s respektem označovali za dobové vizualizace, až po kresby dokumentující přípravu dlouhodobých úkolů v 70. a 80. letech minulého století.
Představuje je Moravská galerie v Brně ve svých sbírkách, byly rovněž součástí retrospektivní výstavy nazvané František Vrána: Nábytek, interiéry, volná tvorba v Domě umění. „Tyto veřejnosti neznámé materiály představují svého tvůrce jako osobnost nadanou mimořádnými výtvarnými schopnostmi,“ prohlásila kurátorka výstavy Dagmar Koudelková a z Vránova životopisu zdůraznila právě jeho zájem o divadlo a scénografii, který jej přivedl do ateliéru J. A. Šálka na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně (1950–1954). Vedle scénografie se ale již tehdy zabýval také výstavnictvím a interiérovou tvorbou, tedy obory, které dále studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1956–1960). „Právě jeho komplexnost, široký rozhled a nadprůměrné výtvarné nadání jej předurčují k další umělecké cestě, která odkazuje na aktuální dobové trendy, ať již italského, nebo severského směřování. To vše František Vrána zúročuje a přizpůsobuje domácímu prostředí, přičemž mnohé z návrhů lze označit za nadčasové a dodnes vysoce moderní,“ uvedla ve své přednášce Dagmar Koudelková.
Foto: Dům umění města Brna, Moravská galerie v Brně
Malé byty i velké prostory
Životopis, ocenění a výčet úspěšných produktů akademického architekta Františka Vrány by vydal na celou monografii, připomeňme tedy pouze některé. Z dlouhého seznamu prací zmiňuje nejčastěji Dagmar Koudelková specifický vývoj zařízení pro veřejné knihovny a hotelové pokoje, připomíná též státní zájem na rychlém vývoji čalouněného, skříňkového a dětského nábytku, a to včetně rozmanitých zakázek pro export, pro Podnik zahraničního obchodu Drevounia nebo pro již zmíněný TON. Již první návrhy Františka Vrány, ložnice pro malé byty, mu vynesly mnohá ocenění (1962–1963). Vysoce hodnocen byl rovněž několikaletý projekt na vybavení knihoven (1963–1966).
Práce vždy vynikaly jednoduchostí a takřka geniálními nápady navržených prvků, které se často daly do sebe skládat a různě napojovat. Týkalo se to i spojení jednoduchých regálů, skříněk, židlí z kovových hranolových profilů i průmyslově vyráběných dřevěných „H“ regálů či skříněk pro výpůjční pulty, tvořících důmyslné harmonické celky ve velkých prostorách, jež poté představovaly zcela zásadní materiál k zařízení brněnských knihoven a čítárny Moravské galerie v Brně. Z běžných zakázek se stále častěji stávaly státní úkoly a moderní styl bydlení se postupně prosazoval na všech úrovních. Zvláště viditelné to bylo v oblasti vývoje dětského nábytku, ve vybavení základních a mateřských škol. Zde připomeňme sofistikované skládací dětské lůžko (1973), legendární patrovou postel (1975) a stavebnicové systémy víceúčelových prvků pro mateřské školy spolu s žíněnkami, kontejnery i dalšími barevnými dětskými doplňky (1976). To vše je dokladem zodpovědného a komplexního přístupu Františka Vrány ke společensky prospěšnému a velmi důležitému zadání pro harmonický rozvoj a pozitivní vnímání designu v oblasti české a slovenské nábytkové tvorby.
Foto: Dům umění města Brna, Moravská galerie v Brně
Legendární sestavy Domino a Mobilio
Domino zná asi každý, ale málokdo si je spojí s tvorbou Františka Vrány, přestože jeho variabilní stavebnici alespoň jednou v životě viděl. Podle dobových materiálů ho k této myšlence přivedla systematická práce na inovaci skříňkového nábytku, který se sestavoval z upravených smrkových dílů. Pro export tehdy pracoval na modelu nazvaném Romantik (1980–1981), jenž se výrazně odlišoval zvlněnou linií, obloukovým zakončením i zaoblením hran, což Vránu přivedlo k rozšíření myšlenky legendárních sestav pro vybavení ložnic a dětských pokojů. Na domácí scénu se tak postupně dostávají další čalouněné soupravy, nábytek i nadále inspirovaný tvaroslovím funkcionalismu a skandinávským designem. Za mimořádný je považován také kovový nábytek s kostrou z ocelové trubky ohýbané ve tvaru písmene „U“, který přispěl i k dalším oblíbeným sestavám. Po legendární variabilní sestavě Domino (pohovky, křesla, stolky) tak získává na začátku devadesátých let sympatie veřejnosti též čalouněná sestava Mobilio, jež se skládá z křesla, dvou- či třímístné pohovky, čtvercového a obdélníkového konferenčního stolku. Sedák křesla i pohovky tentokrát tvoří ocelová trubková kostra, v kostrách sedáků jsou nataženy pryžtextilní popruhy. V případě stolků tvoří kostru rámečky, v nichž je připevněna deska dýhovaná korkem a dokončená smaltem. Jednoduchá konstrukce propůjčuje sestavě vzdušnost, lehkost a eleganci a její obliba stoupá i u domácích interiérů. Sklon opěráku a sedadla i pevná konstrukce s područkami zaručují pohodlné sezení a vstávání. Společně s tvořivou prací a vývojem zůstává František Vrána taktéž publikačně činný (například Rozhledy, Index, družstevní zpravodaj Nábytek, Průmyslový design, Domov, Československý architekt, ze zahraničních pak Form und Zweck a Möbel und Wohnraum). Stejně zodpovědně se věnoval i výtvarnému řešení výstav, návrhům veletržních instalací, systematicky studoval historii a teorii designu, neopouštěl ho ani zájem o divadlo. Po roce 1990 předával své zkušenosti studentům brněnské Střední školy uměleckých řemesel, Mendelovy univerzity a Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Jeho myšlenky byly novátorské, osobité a originální, postoj k bydlení často vyjadřoval slovy slovutného Le Corbusiera: „Dům jest stroj na bydlení…“ A k této legendární větě dodával, že nábytek v něm má odpovídat lidským potřebám coby prostředek k jejich naplnění.
Sdílet / hodnotit tento článek