Balíky na plocho anebo "na hranku"?
Při kladení balíků do stěn na plocho váže hliněná omítka s konci stébel o něco lépe než při kladení balíků "na hranku", ale rozdíl není nijak podstatný. Má-li hlína dostatek jílu (aspoň třetinu, což nejsnáze poznáte tak, že prostě docela dobře lepí) lze jí poměrně snadno omítat slaměné balíky z kterékoli strany.
Obr. 1 - Má-li hlína dostatek jílu, pak dobře lepí
Příprava povrchu slaměných stěn před omítáním
Výhodné je stavět stěnu ze slaměných balíků už od začátku co nejrovněji. Srovnávání se provádí dřevěnou palicí. Pokud se vám srovnání palicí úplně dobře nepodaří, můžete největší boule seříznout elektrickou protiběžnou pilou ocaskou. Povrch slaměných stěn je vhodné sestřihnout plotostřihem a oprášit od volných kousků stébel, aby byl podklad co nejrovnější, s co nejmenším měrným povrchem, což usnadňuje omítání. Hlubší dutiny v rozích anebo na rozhraních balíků je zapotřebí vycpat suchou slámou pomocí dřevěného šťouchadla.
Přilnavostní můstek, jogurt anebo špric
Na řadu přichází první vrstva - hliněná kaše (o konzistenci hodně hustého jogurtu). Tvoří přilnavostní můstek mezi slámou a dalšími vrstvami omítky. Kaši si připravíte rozmícháním jílovité hlíny s vodou pomocí elektrického ručního míchadla s vřetenovou metlou. Stejná kaše potom slouží jako základ i pro všechny další vrstvy hliněné omítky. Můžete ji rovnou připravit do dvou nádrží o rozměrech cca 0,8x1,2x0,8m vyrobených např. z prken a pevné plachty. V jednom bazénu vždy rozpouštíte a rozmícháváte hlínu s vodou, z druhého berete, práce jde takto nejrychleji a nevzniká žádná časová prodleva ani při větším množsví pomocníků.
Hliněnou kaši můžete nanést velkým plastovým hladítkem (18x40cm) na slaměné stěny. Žádné vmasírovávání či vpichování omítky do hloubky balíků, jak se často traduje, není potřebné. Kaše má dostatečnou přilnavost, aby ji stačilo v první fázi nanést hladítkem mírným tlakem a ve fázi druhé rozmazat trochu větším tlakem třemi či čtyřmi prsty ruky tak, aby se odhalili všechny nerovnosti a případné dutiny. Někdy se této vrstvě říká "vrstva odhalovací", po její aplikaci stěna nepřibyde na tloušťce, opticky se spíše zúží, resp. ukáže, kde byla měkká nesoudržná místa. Hliněná kaše je vetřena těsně pod povrch slaměných stěn a lehce povrch slaměných stébel zakrývá. Po aplikaci hliněné kaše by měl být povrch poměrně tuhý, bez měkkých míst, což je podmínka dobrého přilnutí a snadné aplikace následné silné vrstvy jádrové omítky.
Dobrá strojní omítačka se šnekovým čerpadlem a tryskou hnanou kompresorem je dobrým pomocníkem, který práci s hliněnou kaší výrazně zrychlí, nemá ale tolik smysl ji pořizovat či shánět, pokud stavíte jen jeden dům. Ruční provedení nezabere při troše šikovnosti více než jednu hodinu na každých cca 10m2 plochy omítaných stěn. Malé levné strojní omítačky s nádobkou nad tryskou hadice, do které se ručně nabírá z koleček, proces nijak zásadně neurychlí a práce je s nimi namáhavější než ruční provedení.
Někdy se namísto omazání hliněnou kaší provádí máčení balíků do kaše předem a staví se z balíků už namočených, i tento postup jsem několikrát vyzkoušel, ale nepovažuju jej za efektivní. Balíky jsou po namočení těžké a celkově je postup mnohem pomalejší. Zdánlivou výhodou může být vyšší kvalita: balíky se ochotněji nechají ve stěně srovnat - nepruží a silné vrstvy jádrové omítky nesjíždí před uschnutím vlastní tíhou tolik dolů čili u stropu nevzniká ve fázi schnutí jádrové omítky tak velká spára. Praktický význam to ale z mého pohledu nemá. Balíky lze dobře srovnat i za sucha a spáru v jádrové vrstvě u stropu snadno dodatečně zamáznout. Jednoduché a rychlé omazání se mi na více než třiceti slaměných stavbách osvědčilo jako naprosto dostatečné i pro omítky zatížené zavěšením těžkých předmětů.
Po provedení "odhalovací vrstvy" je vhodné vyplnit mělčí dutiny (ve kterých suchá sláma nedrží) lehčenou hlínou neboli slámou namočenou v hliněné kaši tak, aby v ní bylo hlíny co nejméně, ale zároveň bylo každé stéblo slámy hlínou zcela obalené.
Jádrová omítka ze směsi hlíny, slaměné řezanky a písku
A můžeme hned přistoupit k aplikaci jádrové vrstvy hliněné omítky, která už dává stěnám finalní tvar, přičemž finální omítky jej pak už jen okopírují a zjemní.
Jádrová vrstva nejlépe přilne ještě k vlhkému špricu, není příliš výhodné dělat zde technologickou přestávku. I když i k suchému špricu přilne omítka dobře, nahazování na vlhký jde přeci jen o něco rychleji. Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejlépe připravit v talířové míchačce smícháním hliněné kaše s pískem a slaměnou řezankou nejčastěji v objemovém poměru cca 1:1:1. Záleží však kolik jílu, prachu a písku už v sobě má samotná místní hlína. Zkušený hlinař odhadne obvykle vhodný poměr tak, že si směs po namíchání promne v rukách a cítí co tam je. Pro méně zkušené je lepší si na stěnu provést několik vzorků aspoň 70 x 70 cm v různých poměrech. Pokud vám vzorek příliš praská, přidejte písek anebo řezanku. Pokud vzorek málo lepí, nesnadno přilne na stěnu anebo je málo soudržný, přidejte jílovitou hlínu. Zkoušky granulometrické křivky rozmícháním hlíny ve sklenici s vodou, zkoušky s trháním hliněného válečku a podobné, jaké se učí v některých kurzech hliněného stavitelství, nemají z mého pohledu praktický smysl - zajímá mě přeci jediné - jak hlína funguje jako omítka na stěně.
Nejlepší je osahat si optimální konzistenci omítkové směsi v rámci některého slámohlínového workshopu anebo uspořádat takový workshop u vás.
Hliněnou kaši (rozmíchání hrudek místní hlíny ve vodě) je mnohem rychlejší připravit ručním míchadlem s vřetenovou metlou předem v bazéně než v talířové míchačce. Naproti tomu směs hliněné kaše se slaměnou řezankou se v talířové míchačce připraví cca 10 x až 20 x rychleji, než ručním míchadlem s prstovou metlou, v bubnové míchačce anebo šlapáním na plachtě.
Nejčastěji dávám na 200l jádrové směsi asi 90l hliněné kaše, 40 lopat písku a 120l slaměné řezanky. Anebo lépe: řezanky co nejvíc, ale tak, aby směs pořád ještě dobře lepila a vody tolik, aby se se směsí dobře pracovalo. Přínosné bývá vyzkoušet si práci v rámci workshopu, dva dny na workshopu tak mohou ušetřit desítky dní na vlastní stavbě.
Někteří hlinaři dávají záměrně jen malé množství řezanky, aby jádrová vrstva vypraskala velkými spárami, které je možné snáze zaplnit. Z mého pohledu je jakékoli dodatečné zaplňování vypraskané omítky zbytečné. Při dostatečném množství řezanky jádrová vrstva téměř nepraská a malinké praskliny, které v silné hliněné omítce přeci jen vždycky jsou, se bez propsání jednoduše překryjí další vrstvou.
Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejsnažší provést hned po aplikaci první "odhalovací" vrstvy (přilnavostního můstku) dříve než uschne. Výkonná strojní omítačka vhodná k provádění jádrových omítek se slaměnou řezankou z místní hlíny existuje, pokud vím, v Evropě jen jako jeden prototyp. Běžné strojní omítačky, kterými lze dobře nanášet hliněné omítky z pytlovaných směsí, není možné pro omítky z místní hlíny se slaměnou řezankou použít. Když pominu možnost strojního omítání, pak je nejrychlejší naházet jádrovou omítku rukama, poměrně zblízka a ne příliš velkým švihem, aby se zbytečně neodrážela a nepadala na zem. Tloušťka jádrové vrstvy může být 1 - 8 cm dle rovinnosti podkladu a požadované míry vyrovnání. Silnější omítky je výhodné nanášet nadvakrát, druhou vrstvu až po vyschnutí té první.
Význam tloušťky jádrových hliněných omítek na slámě
Slaměné domy jsou z hlediska tepelné stability blíže zděným stavbám než lehkým dřevostavbám. Sláma má sama o sobě poměrně velkou tepelnou kapacitu danou mj. i skupenskými změnami vody (voda-pára) v jejích kapilárách. Trendem jsou omítky spíše slabší, v součtu všech vrstev cca 3 cm, protože se tím šetří pracnost a z hlediska akumulace tepla se to nijak zásadně neprojeví. Ani v mrazech, po přerušení vytápění, teplota ve slaměném domě neklesá o víc než 2 °C za 24 hodin, pokud je aspoň relativně těsný. Z hlediska přehřívání v letním období má o řád větší význam optimalizace velikostí okenních otvorů, typ zasklení a míra a způsob stínění a noční větrání, než tloušťka omítek.
Rovinnost a omítání do omítníků
Jádrovou vrstvu je vhodné nahazovat rovnoměrně, aby následné roztažení a vyrovnání hladítkem bylo co nejméně pracné. Používám běžné plastové hladítko 18 x 40 cm, jehož 40 cm dlouhou hranou vytvářím kvazirovinu - od oka a z ruky. Větší rovinnosti je možné dosáhnout pomocí stahovací lati, s hliníkovou se pracuje lépe než s dřevěnou. Je také dobře možné provést jádrovou vrstvu mnohem rovněji v celé ploše stěny - do omítníků, je to ale asi dvakrát pracnější než kvazirovina od oka. Omítníky se provádějí po cca metru jako svislé pásy jádrové omítky vyrovnané pomocí dřevěné lišty cca 2 x 20 mm a vodováhy do svislice a za pomocí provázku do roviny v půdorysném průmětu.
Hliněné omítky hydrofobizované kravincem
Při provádění venkovních hliněných omítek hydrofobizovaných kravincem přidávám kravinec v poměru cca 1:1 do hliněné kaše. Kaši s kravincem pak při provádění venkovních omítek používám jako základ pro všechny vrstvy: špric, jádrovou i finální. Pokud kravinec nemá smrdět, je zapotřebí uchovat jej v suchu anebo ve stínu. Je-li více dní rozmočený ve vodě a je na sluníčku, tak může začít zapáchat značně. Namísto finální vrstvy hydrofobizované hliněné omítky s kravincem je méně pracné a zároveň trvanlivější použít jen nátěr kravincem štětkou na uhlazenou vrstvu omítky jádrové.
Obr. 18 - Kravinec s minimálním podílem slámy jako hydrofobizační přísada do hliněných omítek pro exteriér
Další vrstvy hliněných omítek
K finální vrstvě hliněné omítky se přistupuje až po úplném vyschnutí omítky jádrové, čili zde je technologická pauza nutná, jinak se objemové změny dané vysycháním sčítají a dochází tak k trhlinám. Povrch hliněných omítek je možné libovolně natírat, nejčastěji se používají difuzně otevřené vápenné anebo kaseinové barvy.
Sdílet / hodnotit tento článek