Jistě jste to zažili také: prošli jste celé muzeum, jste teď bohatší o hluboký zážitek a stále ještě trochu prodýcháváte atmosféru toho, co k vám ještě před chvíli promlouvalo. Není zase tak podstatné, jestli to byla výstava lidového umění, historie nebo techniky. Pořád v sobě pociťujete sílu okamžiku.
Poslední, co vás teď na cestě ven zpět do světa čeká, je obchod se suvenýry. Zastavit se tu a koupit nějakou drobnost, třeba jako vzpomínku, je skoro povinností. Jenže co to? Prakticky každý takový obchůdek vás zdrtí svou fádností, obyčejností, naprosto komerčním balastem. Už neprožíváte ten silný dojem, jako před chvíli, ale padá na vás obyčejné handrkování o pohlednice. To hezké z vás tak vyčpí, ještě než vyjdete ven. Pozitivní dojem ve vás utlouklo to, co je všude stejně průměrné. Což je samozřejmě škoda.
Foto: Tom Ferguson Photography
Není malých zakázek, jen průměrných architektů
Pokud by dojem z návštěvy muzea měl být o něco trvalejší a proniknout více k myslím a srdci návštěvníků, je třeba, aby poslední místo jejich kontaktu s muzeem – obchod se suvenýry – nezabilo celkový prožitek. Maličkost, ale zásadní. Přitom platí, že čím významnější a reprezentativnější je prostor muzea, tím více by měl gradovat i prostor obchodu se suvenýry. Je to velké finále, které nemá skončit debaklem.
A právě tak na věc pohlíží šéfarchitekt Koichi Takada, na jehož bedrech bylo „doplnění“ expozice Národní historie v Kataru. Jak se říká, není malých rolí, jen malých herců. Uznávaný japonský architekt vůbec nepovažoval za banalitu, ale čest, že mu v rámci tak významné instituce byl svěřen projekt obchodu se suvenýry. A od roku 2012, kdy byl po úspěšné soutěži návrhů projektů osloven, pracoval na realizaci.
Foto: Tom Ferguson Photography
Poušť, jeskyně, tržiště…
Samotné muzeum, úchvatné svými proporcemi i architektonickým pojetím (za jeho projektem stojí nositel Pritzkerovy ceny, Jean Nouvel), prostě potřebuje reprezentativní obchod se suvenýry. Takada se volně inspiroval katarskou historií, tradicí národa nomádů, obchodníků. Tím, s čím se potkávali na svých cestách a co jim připomínalo jejich domovinu. Ohromné pouštní duny, dómy jeskyní, realitu spletitých uliček tržišť. A všechny tyto přírodní i uměle vytvořené prvky zakomponoval do svého projektu. Ten je čirou vizualizací designu a současně prodloužením hlubokého zážitku z celého monumentálního muzea. Proto by vás nemělo překvapit, že právě tady procítíte to, co by vám jinak mohla nabídnout jen návštěva posvátné Jeskyně světel (Dahl Al Misfir): pocit toho, že jste v přírodním chrámu, na jiné planetě, magickém místě.
Puzzle přesahující prostor a čas
Design, který Takada navrhl, těží z křivek nestejnoměrného prostoru. Je divoký, organický. A rozhodně působivý. Jeho základem je 40 000 dřevěných součástí, přesně vyřezaných s pomocí CNC fréz. Každá jedna částečka tu předem měla své místo, a tohle trojrozměrné puzzle bylo zapotřebí kousek po kousku sestavit. Pracovat na tom musel celý tým profesionálů pod vedením uměleckého řezbáře Claudia Devoto, kteří dorazili z Itálie. K návrhu celého konceptu bylo zapotřebí několika počítačových simulací, které vyhodnocovaly vztah mezi křivkami a prolukami ve stropním prostoru, a jejich prostupnost denním světlem. Výsledkem je hra světel a stínu, dokonale vypracovaný design, který se „dá slovy jen těžko popsat a zachytit,“ jak říká sám architekt.
Foto: Tom Ferguson Photography
Je to projekt, který v sobě nese velmi silný prožitek. A hluboký dojem z muzea národní historie Kataru tu ve vás rozhodně setrvá.
Sdílet / hodnotit tento článek