Investor vidí v plastových oknech většinou levný a úsporný prvek o obdobných kvalitách, jako mají okna dřevěná. Plastová okna jsou navíc „bezúdržbová“. Z pohledu běžného investora potom okno není výrazně hodnotný prvek. Okna se historicky měnila, podléhala trendům a zlepšovala svoje vlastnosti. Investor tedy nechce zaostávat za dobou jen proto, že je součástí nějakého památkově chráněného území. Památkář je v očích investora staromilec, který nechápe, že jsme se proti starým oknům již řádně posunuli a že jen současná okna splní všechno, co od nich potřebujeme. Jinými slovy, okna jsou stará a co je staré „nemůže“ být dobré. Co je staré „nemůže“ splňovat to, co dnešní okna splňují.
Z druhé strany památkář má na starosti právě stavby v památkově chráněných územích a jde mu o ochranu cenných konstrukčních prvků a charakteru staveb. A jsou to navíc okna, o kterých se říká, že jsou to oči domu. Jejich podoba je tedy podstatná. Není možné si na dům umístit cokoliv bez ohledu na kontext zástavby a výraz objektu samotného.
Co tedy vadí, když dojde k záměně dřevěného okna za okno plastové?
Za předpokladu, že hovoříme o ideálním stavu, kdy dojde k náhradě ve shodném členění a barevnosti, to jsou dvě zásadní věci. Předně plastová okna, vyhovující současným parametrům, mají z ryze konstrukčního hlediska širší profily rámů. Výraznější šířky profilů mění měřítko prvků oken – v tomto ohledu nezáleží na materiálu. Dřevěná okna o výraznějších šířkách profilů rámů budou shodně na závadu. Okna o širších rámech totiž obvykle nesouzní s charakterem stavby, zaplňují okenní otvor svou konstrukcí a nepouštějí do interiéru tolik světla jako okna předešlá.
Druhým a velmi závažným problémem je samotný materiál oken. Plast přirozeně nestárne ve vztahu k ostatním materiálům na domě, a tedy nezískává potřebnou patinu. Tento umělý materiál je na svém povrchu prakticky dokonalý, hladký – estetická stránka materiálu je v porovnání s dřevěným oknem diametrálně odlišná. U plastových oken dále není možná jeho údržba a v konečném důsledku ani oprava. Až okno přestane fungovat, vyhodí se. S největší pravděpodobností se tak nestane, že budeme obdivovat fungující 200 let staré plastové okno. Plastové okno je ve své podstatě konzumní prvek, který v sobě nemá přidanou hodnotu estetickou, vč. pěkného projevu stárnutí. Takové okno je umělé, neživé, prázdné. Je v určitém směru bez vztahu k domu a k místu, protože co je bezúdržbové, to nám jasně sděluje, že se o daný prvek nikdo nestará.
Za třetí je tu důležitý fakt, že na starých budovách (starších 50 let) se plastová okna nevyskytovala a jejich podoba zkrátka stěží může reflektovat historickou podobu staveb a působit autenticky. Výraz starší stavby s doplněným plastovým oknem nemůže být věrohodný. Dřevo je zkrátka v užití na okna starších objektů nenahraditelné (pokud pomineme kovové rámy industriálních typů oken). Jedná se o živý, tradiční materiál, dobře dostupný, lehce opracovatelný, obnovitelný a udržovatelný. Kvalitní dřevěné okno může souznít se starým domem, bude přirozeně stárnout.
Jeho výhoda je i v možnosti proměnlivosti odstínů dle potřeb majitele (například se změnou barevnosti fasády). Dřevěná okna jsou sice zpravidla o něco dražší, ale oproti plastu je s největší pravděpodobností nekupujete pouze pro sebe, ale i pro další generace. Naše děti bychom měli obklopovat především výrobky z přírodních materiálů, které mají dlouhou až trvalou hodnotu, nepůsobí dojmem spotřebního zboží a nevedou k nadměrnému materiálovému plýtvání. Dřevo, mimo svou skutečně dlouhodobou tradiční roli základního materiálu oken, má velkou výhodu i v tom, že se jedná o obnovitelný zdroj, jehož správným používáním nedevastujeme Zemi a naopak přispíváme k trvale udržitelnému životu na ní.
Sdílet / hodnotit tento článek