Gaudí si za svého života prošel třemi tvůrčími obdobími, orientálně-maurksým stylem, gotikou fraktální geometrie a nakonec naturalistickou secesí. Casa Batlló je věrným příkladem oné poslední zmíněné fáze. Budovu z roku 1877, patřící v roce 1908 bohatému továrníkovi a textilnímu magnátovi Josepa Batlló i Casanovase tehdy na specifickou zakázku přestavěl do podoby silně specifického paláce. Pokud bychom si měli vypomoci popisem z průvodců: Budova je potažena dominující fasádou, na které se nacházejí balkóny ve tvaru lebek a větší okna jsou rozdělena holenními kostmi, popřípadě nohami racka… Je to divoké, přesně tak, jak měl Gaudí rád.
S nostalgií k minulosti, cestou k budoucnosti
Stavba je od roku 1967 součástí národního kulturního dědictví, a od roku 2005 je zařazena i na památkovou listinu UNESCO. A dlužno dodat, že názory veřejnosti (nejen španělské) na ni se diametrálně liší. Někdo ji chápe jako nespoutaný gejzír kreativity, jiní zase jako pokleslou a nehezkou splácaninu. Ve své zachované podobě ale objekt jako takový stagnoval. Byl sice nedílnou součástí barcelonské architektury, ale v podstatě už léta ničím novým nepřekvapil. Znovu jej oživit něčím novým, dodat mu lesk a znova podnítit veřejnost k jeho návštěvě, proto bylo víc než žádoucí.
Společnost Casa Batlló S.L.U., která objekt aktuálně spravuje, se proto rozhodla oslovit dalšího světově proslulého architekta, aby posunul dílo klasika na další úroveň. A Kengo Kuma, muž s více než významnou reputací na poli světové architektury, tuto výzvu ochotně přijal. Ke spolupráci přitom přizval ještě další skupinku místních profesionálů (Javier Villar, Jaime Calvache, Gorka Zarandona, David Albero), jejichž expertní náplní je práce se světlem. A tmou. Protože kontrast přirozených protikladů je základ atmosféry, s níž Kengo Kuma velmi rád tvoří. Co tedy mělo vnitřní prostor Casa Batlló oživit?
Hra světel, která vypráví příběh
Úprava interiéru schodiště, taženého pěti patry objektu od centrálního nádvoří až po střechu. A jak? Baldachýnem světel, které trojrozměrně podkreslí celý prostor a dodají mu nevšední náboj, vycházející z napětí a očekávání. Ze střídání efektu, prolínání. Jas světel, daný i jejich koncentrací ve výzdobě, má mezi patry postupnou gradaci. Prvky osvětlení jsou tu a tam cíleně tmavší, a směrem vzhůru získávají světlejší pigment, od tmavomodré k bílé. Přitom si ale zachovávají svou jednoduchost, jsou jen nosiči světla ve tmě. Ovšem s extrémní dávkou abstrakce, v pojetí, jež vyráží dech i těm, kteří možná Gaudího stavbě osobně zrovna nefandí.
„Jak mluvit o světle v uzavřené krabici schodiště, téměř bez otvorů pro přirozené světlo?“ kladli si otázku tvůrci realizace. „Představili jsme si tento prostor oděný do hliníkových řetízkových závěsů, který svou pečlivou materialitou zachycuje světlo jako rybářské sítě a prezentuje jej ve všech jeho různých tvarech.“ Jsou tu přítomny odlesky, siluety, stíny. „Vyhýbáme se tak použití jakéhokoli jiného materiálu a s těmito závěsy, které vymazávají přítomnost krabice schodiště, dosáhneme mluvení o světle a pouze o světle. Chtěli jsme zužitkovat geniální jednoduchost světla v celém spektru jeho využití, jako bodu i linie, kvalitě i kvantitě, symbolu i tvaru,“ popisuje Kengo Kuma.
Prostřednictvím vytvořené abstrakce, oproštěné od zbytečných barev a hrubosti doprovodných materiálů, architekt vyzvedl v své alternativním konceptu světla historické dimenze domu. S postupnou gradací světelných opon vypráví příběh beze slov, který návštěvníky vede všemi patry. Osvětlení schodiště v nitru památkově chráněné Casa Batlló není ve své podobě projektem svátečním, podmiňující se vánočním oslavám. Je ale víc než inspirativní ukázkou toho, jak hluboce se může světlo v interiéru stát zdrojem mimořádné atmosféry.
Sdílet / hodnotit tento článek