Kolumbijská Bogota jich má necelých pět procent, irský Dublin a jihoafrický Cape Town pětadvacet, skotský Edinburgh skoro padesát a aljašské Anchorage přes osmdesát procent. O čem přesně že je to řeč? O procentuálním zastoupení plochy parků v plánu měst z celého světa.
Je to údaj, jež bývá dáván do přímé souvislostí s kvalitou bydlení, pohodou obyvatel, nízkou či vysokou kriminalitou, hodnotou nemovitostí, udržitelností. Tedy pomyslnou „úrovní“ té které metropole. Jde o kritérium podobně předurčující, jako míry modelek na přehlídkovém molu. A přitom stejně zcestné.
Stejně jako ty krásky v prádle mohou upravovat vizuální míry drastickými dietami anebo estetickou chirurgií, města zrovna tak „podvádí“ v udávání výměry parků. Vypomáhají si například nejasnou a velmi širokou definicí toho, co vlastně onen park je. A tím na plánu města může být vlastně jakákoliv udržovaná zeleň. Ta v lemech chodníků a silnic, u střešních zahrad, na veřejných prostranstvích.
V téhle hře bez pravidel platí jen to, že více je lépe.
Více parků je totiž indikátorem menšího rizika obezity populace obyvatel, snížení počtu incidence kardiovaskulárních onemocnění, méně hlášených případů depresí. Zeleň parků zlepšuje kvalitu ovzduší, snižuje hluk, zmírňuje teplotu v horkých obdobích, zvyšuje biologickou rozmanitost v městské krajině. Je to předlouhý výčet benefitů, k nimž každou chvíli nějakou novou studií přibude další.
Ať je parků více!
Vede se boj o to, aby ze stávajících 2-15 % rozlohy center měst, jež momentálně připadá na zeleň parků, se stalo 20-40 %. Aby – dle doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) – na každého jednoho obyvatele města připadalo nejméně 9 metrů čtverečních parkové zeleně - a to už některá města údernicky hlásí, že svým obyvatelům dopřejí té zeleně parků 16 nebo rovnou 18 metrů.
Rigorózně výzkumem podchytit prospěšnost parků ve městech se snaží ledaskdo, a v rámci těchto snah se řeší celkový podíl zelené infrastruktury, počtu stromů/výměra korunami stromů zastíněné plochy a zelená prostranství. Zkrátka a dobře, v kolotoči sebe-potvrzující masáže se všichni vzájemně znovu ujišťují, že mezi městským parkem a zelení leží rovnítko.
Nu, a to je právě ta chyba.
Architekti, designéři, urbánní plánovači a krajinní inženýři jsou si jí sice nejspíš vědomi, ale nikdy na ni moc neupozorňovali. Proč by taky měli - parky a zeleň jsou totiž jednoznačně v trendu a upozorňovat na jejich lokalizovanou nesmyslnost by znamenalo jít proti proudu, řezat si pod sebou větev a vylévat vaničku i s dítětem současně.
Právě proto se ale vyplatí upozornit na práci Nicoláse Valencia, architekta a jednoho z předních editorů žurnálů o nejen španělské současné architektuře. Ten totiž – jako jeden z prvních – zřetelně a hlasitě proti nelogičnosti parků vystoupil sérií článků. Aby nedošlo ke zmatení jazyků a chybě v komunikaci – Valencia a hrstka jeho následovníků nemá nic proti parkům.
Jen tvrdí, že zdaleka ne vždy by měly být zelené.
A tahle myšlenka, která v kontextu toho, co řeší všemožní odborníci, co požadují městské plánovací komise a po čem volá WHO, je tak buřičská a kacířská, že si opravdu zaslouží rozvést.
Tady není zeleno
Začít můžeme u největšího města a přístavu Maroka, Casablanky. Na pobřeží Peru a jeho Limy, případně v metropoli pouštního království, Dubaje. Dávají tu zelené parky smysl?
Teoreticky ano, protože tu svěží zeleň tady jinak mimo město moc neuvidíte. Jenže za její přítomnost je třeba platit. Nedostatkovou vodou, enormními náklady na údržbu. A nepřímo třeba devastací místních ekosystémů, zamořovaných nepůvodními zavlečenými parkovými druhy.
Zelený park je v těchto zemích uměle vytvořenou záležitostí, která musí být neustále – a stejně uměle – udržována v chodu, jinak zanikne.
Vypadá to sice hezky, nádherně, ale je to naprosto křehké a nestabilní. Neudržitelné ekonomicky i ekologicky. A pokud nám skutečně leží na srdci něco jako udržitelnost, odpovědnost vůči ekosystémům nebo boj proti klimatickým změnám, v zelených parcích bychom tu univerzální odpověď hledat neměli.
To neznamená, že by metropole v zónách horkého pouštního (anebo naopak mrazivého) klimatu neměly mít své parky. To rozhodně ne. Jen je prostě nemusí – ideálně celoročně - mít v barvě svěžího pažitu. A je třeba odklonit se od kurzu, který nám velí, že městský park je jen jakousi udržovanou zahrádkou.
Mnohem prospěšnější – a udržitelnější – by bylo vnímat je jako součást krajinné infrastruktury.
Metabolismus dobrého parku
Jako modelový příklad dává Valencia postup, jaký zvolila Miriam Garcia Garcia, ředitelka odboru pro Urbanismus a územní plánování Kantábrie. Španělského regionu, který rozhodně z nadbytku vláhy nařknout nemůžeme.
Ta vychází z toho, že parky by měly maximálně využívat zdroje ze svého přírodního prostředí. Neměly by tedy být jakousi umělou zahrádkou bez kontextu k místu své existence, ale spíš by se měly stát přirozeným prodloužením krajiny a jejím průnikem do měst. Park a jeho vegetace by měla korespondovat s úrodností půdy, s vodním režimem a klimatem.
V přírodě je to z ekologického/ekosystémového hlediska nastavené tak, že v daném místě nepřežijí rostliny, pokud nejsou na podmínky dostatečně adaptovány, nebo nenachází optimální podmínky pro život. Většina stávajících parků světa se proti tomuto základnímu principu přírody staví do opozice, a sázeny jsou druhy natolik nepřiměřené, že potřebují neustálou péči a údržbu.
„Dobrý park by měl fungovat v režimu svého vlastního metabolismu,“ uvádí například Garcia Garcia. Vystačit s vodou a živinami, které jsou v místě přítomné. Kritéria této udržitelnosti by měla určovat uspořádání parkové krajiny a nikoli naopak.
Park nemusí být nutně dokonalou kopií vnější krajiny, může tvůrčím způsobem rozvádět motiv až na hranice možností tím, že bude všemožně zúrodňovat a upravovat svůj prostor – ale neměl by překročit ony limity svého přirozeného metabolismu. Že to zní prazvláštně?
Inu, v parku můžete krajinářsky rozvést zasakovací pásy, svejly, práci s terénem a mikroklimatem, a tím nepřímo navýšit zásobu dostupné vody, vláhy v půdě. A tím vlastně nadlepšíte výkon onoho přirozeného metabolismu. Pořád ale zůstáváte v mezích toho, co vám místo přirozeně umožňuje. V ten moment, kdy už natahujete hadice s umělou závlahou ze studny, vodu musíte na místo čerpat a před výsadbou vše důsledně pohnojíte, to už netvoříte park ale zahrádku. Ta bez vaší pomoci nepřežije.
Místní druhy neznamenají vizuální bídu
Tomu pak má odpovídat i organizace a výběr vhodných druhů. Ty, které nejsou sžité s místem a jsou zavlečené, nepůvodní, by se v dobrém parku vyskytovat neměly. Není v tom nějaký vyhrazený speciesismus, ale prostá funkční logika: pokud by parky skutečně měly podporovat lokální biodiverzitu, musí nabízet lokální druhy vegetace.
Všechny ty u nás vysázené exotické mandloně, velkokvěté magnólie nebo fíkovníky tu nenachází své přirozené opylovače, druhům domácích opylovačů potravu nenabízí. Z funkčního hlediska tedy biodiverzitu nepodporují. Plyne z toho, že v Arizoně by v parcích měly růst jen kaktusy? Ne nutně, i když kolekce 83 tamních nejčastějších druhů kaktusů (společně třeba s 91 kaktusy texaskými a 56 novomexickými) by vytvořila hodně pestrou výstadbu.
V Arizoně ale roste na 4000 druhů rostlin, z nichž městské parky představují veřejnosti jen asi dva tucty, a jinak 300 ne-domácích. Zrovna i ta Dubaj se může, byť tak nečiní, pochlubit 598 unikátními pouštními druhy rostlin a marocká Casablanca může nabídnout ze 4200 rostlinných druhů Maroka nabídnout 879 místně příslušných. V tamních parcích je ale většinou neuvidíte.
Nicolás Valencia a Miriam Garcia Garcia společně upozorňují na to, že přechod k „místně příslušným“ druhům v městských parcích rozhodně nemusí znamenat nějakou chudobu v nabídce. Naopak mohou být a) přepestré b) dokonale adaptované místu c) nenáročné z hlediska údržby d) skutečně podporovat místní biodiverzitu.
To vše za předpokladu, že se zřekneme ideálu zelených městských parků tam, kde – ekologicky – do krajinného rámce nezapadají.
I nezelené pomáhají. A vydrží
Zajímavostí přitom je, že ona pomyslná přírodě blízká kolekce kaktusů v arizonském městském parku anebo husté křoviny moringy, cicimeků a tamaryšků v Casablance má na populaci obyvatel ty samé pozitivní dopady, jako vegetace uměle udržovaná, zelená. I ona snižuje míru depresí, stresu, incidence obezity a srdečních poruch. I ona svým způsobem úsporně chladí, lapá prach a čist vzduch. A dělá to o dost laciněji.
Zelené parky si považujeme pro jejich estetickou hodnotu, ale na řadě míst jiný než „vizuální“ efekt nemají. Dobré parky zkrátka nemusí být vždy nutně zelené k tomu, aby fungovaly.
Valencia doplňuje ještě jednu průraznou tezi. Jde o to, že abiotické podmínky pro růst parků dnes vymezuje na jedné straně limita holocenního klimatu. Takového, jaký tu byl před tisíci lety. A druhou limitou je pak práh klimatické změny, o němž zatím ještě netušíme, jak dalece bude oproti minulosti nadsazen.
V této jisté nejistotě se pak ale nejeví rozumné pokračovat ve výsadbě, jež trvale odpovídá minulosti.
Za padesát let totiž mohou být tam, kde se dnes zakládá park, podmínky docela odlišné. A pokud skutečně budujeme parky pro města budoucnosti, pro příští generace, měly bychom je koncipovat tak, aby „dávaly smysl“ i za sto let. Krajinářské projekty parků mají potenciál přežít v plánech měst většinu budov. A proto bychom si měli dávat záležet na tom, jakou podobu parkům vybíráme.
Jestli ty hezké, zelené – které ale musíme neustále dotovat, aby jejich umělý metabolismus mohl fungovat – anebo raději takové, které budou plně udržitelné a přečkají samy o sobě další staletí.
Městské parky jsou fajn, přináší řadu benefitů a trend začlenit jich do plochy měst co největší podíl dává absolutně smysl. Smysl ale pozbývá to, aby byly vždy jen zelené.
Sdílet / hodnotit tento článek